Zabiješ mě taky? (Dvě dekády od masakru na Columbine High)

Featured Image

Přesně před dvaceti lety Eric Harris a Dylan Klebold zabili dvanáct spolužáků, jednoho učitele a pak sami sebe. Dalších 24 studentů zranili. Nebyli první ani poslední masoví vrazi. Jejich zločin však získal jedinečné místo (nejen) v temné historii šílených střelců.

20. 4. 1999, městečko Littleton, stát Colorado, 11:15 dopoledne:

Poslední jaro 20. století pálí ostrými. Slunce má po zimní party ještě drobnou kocovinu, ale konečně vyšlo ven. Podobně jako 17letá Rachel Scott a stejně starý Richard Castaldo, kteří si dali obědový sraz na travnatém záhonu u západního vchodu střední školy Columbine High.

V jídelně se rozjel čilý obědový provoz. Během špičky tam stoluje skoro 500 studentů najednou. Proto chtějí Rachel a Richard soukromí. Sednou si na jarní trávník a pustí se do jídla.

Už nikdy nevstanou.

Za 4 minuty zazní první výstřely ze salvy, která otřásla Amerikou. Lehké chvění můžeme cítit i dnes.

„Děkuju mami, děkuju tati, že jste tenhle zkurvený svět přivedli až k hořkému konci.“

Marilyn Manson

Stín masakru chvilkově padl na celý svět a výrazně ovlivnil americkou popkulturu.

Inspiroval rappera Eminema a jeho píseň „White America“.

Médii a moralisty štvaný Marilyn Manson střelbě na Columbine celé album Holy Wood v čele s písněmi „Disposable Teens“ a „The Nobodies“. Kapela Pearl Jam masakru věnovala track „Rival“. List umělců, kteří k tématu notovali své, zahrnuje i jména jako Amanda Palmer či Alice Cooper.

Michael Moore v roce 2002 vypustil provokativní a nepřesný dokument „Bowling for Columbine“. Gus Van Sant natočil film „Slon“, který byl znatelně inspirovaný střelbou v městě Littleton.

Kulturní přesah ovšem pokračuje dál navzdory času a všem dalším střelbám.

Dokonce i v českých rádiích provařený odrhovák „Pumped up Kicks“ z roku 2010 reaguje na zkultovnělý masakr. Cubbie Fink totiž den po střelbě letěl utěšit svou sestřenici, která se během vraždění ocitla ve školní knihovně. Tedy na místě, z kterého si Dylan Klebold a Eric Harris udělali popraviště. Basista Foster the People svou inspiraci rozhodně neskrývá.

Masakr na Columbine zmiňuje v písni „The Real“ z roku 2010 také Childish Gambino.

V roce 2014 vydal rapper Bones konceptuální album TeenWitch, které pojednává výhradně o neslavné střelbě. K písni „Klebold“ natočil video přímo v útrobách Columbine High.

Dylan a Eric zkrátka přesáhli běžné reakce, které obvykle doprovází řádění šílených střelců. Posmrtně se převtělili do digitálních celebrit a stali se dosud nepřiznanou, ale jasně tušenou součástí nejtemnějších zákoutí amerického folkloru. Vystříleli si své místo po boku takových „es“, jako jsou Charles Manson a Jeffrey Dahmer.

Mají své platonické obdivovatele, jaštící fanynky, amatérské badatele a inspirované následovníky – v internetovém slangu se jim všem říká prostě Columbiners.

Střelci z Columbine High totiž spíš fascinují než děsí.

Jak je to možné?

 

Měli americké sebevědomí

I know we’re going to have followers because we’re so fucking godlike.” Dylan Klebold

Pro mladší ročníky: pojmem „followers“ Dylan rozhodně nemyslel sledující na Facebooku. V roce 1999 Facebook neexistoval. Sice už to byl digitální pravěk, ale ještě ne druhohory s virtuálními dinosaury.

Dylan opravdu mínil následovníky. Sám našel inspiraci ve filmu Natural Born Killers, ve kterém dvojice vrahů získá status celebrit. Věděl, že i pochybný věhlas má svou váhu. Proroctví zakončil ujištěním:

Máme běžný těla, ale nejsme tak docela lidi. Vyvinuli jsme se jednu úroveň nad vás, posraný lidský hovna. Jsme totiž kurva uvědomělí.“

Něco málo k tomu do svého deníčku poznamenal i Eric:

Lidi tvrděj, že je nemorální následovat druhé. Říkají „buď vůdčí typ!“ Tak to pro ně mám jednu zkurvenou novinku: Všichni jen následujem! A všichni, kdo tvrdí, že jsou jiní a oblíkaj se jinak a chovají se jinak… Všichni to mají z televize, z kina nebo od někoho jinýho ze života. Vezměte si fóry o svý mámě. Kolik z nich je fakt originálních? KEINE! Žijem ve zkurveným šumu. Všechny předpisy a zákony a velká očekávání z nás dělají roboty. I když to zkoušíme popřít. I když se tvrdě snažíš nikoho nekopírovat, stejně jsi jen něčí odvar.“

 

Na první pohled byli celkem normální

Stačí mrknout na střelce z Aurory Jamese Holmese a většina běžných lidí si klepe na čelo. Bubákovské fotky Adama Lanzy děsí děti po celém světě. Elliot Rodger v BMW a jeho narcistní msta ženám rovněž nenajde u většiny lidstva to správné pochopení. Málokdo chce být (natož vypadat) jako Dylann Roof.

Ale VoDKa a Reb, jak si Dylan a Eric říkali, na první pohled působili jako typičtí teenageři.

Měli 17 a 18 let. Měli se navzájem. A nejen to. Pohybovali se v širším kruhu přátel, s kterými dělali všechny ty klasické teenagerovské věci. Poslouchali hudbu, hráli počítačové hry, pokradmu pili alkohol, nadávali na systém, smáli se americké posedlosti popkulturou, policajtům, špatné hudbě, sportovcům a tak dál.

Ztotožnit se s nimi není příliš složité.

 

Nechali po sobě hromadu materiálů

Reb a VoDKa byli kreativní. Kromě mrtvých těl po nich zůstaly videa, prózy, básně a zálohovaná data z osobních webových stránek.

Columbineři pracně krotí vlhké sny o Basement Tapes. Tedy o videonahrávkách, které oba střelci natočili během posledního měsíce před samotným masakrem.

Na nich Eric a Dylan pronášejí omluvy, provolávají společenské obžaloby, s flaškou ohnivé vody a bouchačkou v ruce spekulují, zda o nich natočí film Spielberg, nebo spíš Tarantino. Taky spolužákům vzkazují, že jich chtějí zabít aspoň 250 – a nemůžou se dočkat.

Většina nahrávek ovšem nikdy nepronikla na veřejnost. Stisk policie je pevný jak nasazené želízka. Když nelze zabásnout vrahy, zamkneme jejich videa. Zvítězily obavy, že by Reb a VoDKa mohli mít víc „followers“, než se na školní střelce sluší.

Nejzajímavější vhled do myslí budoucích vrahů tak poskytují deníky.

Eric ten svůj začal psát, když už byl plán na masakr v chodu. První zápisek z 10. 4. 1998 začíná celkem příznačně:

I hate the fucking world.“

Eric věděl, že bude mít čtenáře. Proto spíš než k sobě stylizovaně promlouvá k budoucímu publiku:

Pro připomenutí historie: Náckové přišli s efektivním řešením tzv. Židovské otázky – všechny je zabít. Pokud vám ještě nedošlo, k čemu směřuju, já říkám, zabijme celé lidstvo, ať nepřežije nikdo.

Všichni žijem ve lži. Lidi tvrdí, že chtějí dokonalou společnost. Jenže utopie neexistuje. Je lidské chybovat.

Víte co? Jebat! Proč bych měl vám přeživším cokoli vysvětlovat. Stejně toho polovinu nepochopíte, hovňouskové. A když náhodou jo, prostě z toho jen uděláte vysvětlení pro mé zabíjení. Většina publika mé motivy nepochopí. Řeknou „je to magor!“ a hned vzápětí, „zajímalo by mě, jestli Bulls vyhráli!“

Takže vidíte, je to k hovnu. A proto byste vy všichni sráči měli chcípnout. Jaký to má význam, když mě pochopí jen pár lidí? Vždycky tady budou i ti, kteří nepochopí nic, protože jsou hloupí, naivní, neznalí nebo prostě retardovaní. Pokud to nemůžu vtlouct do každé hlavy, je to na nic.

Jebat milosrdnost, mrdat spravdelnost, nasrat na morálku, do píči s civilizovaností, mrdat pravidla, jebat zákon.

Lidský slovo… Lidi si myslí, že pojme všechno, ale hovno. Nemůže. Není žádné opravdové dobro ani opravdové zlo. Všechno je relativní a záleží jen na pozorovateli. Je to jen příroda, chemie a matematika. Poper se s tím. Jenže poprat se s tím je pro lidstvo nemožné. Proto musíme lepit upozornění a bezpečnostní varování na přírodu. A potom chcípneš, shoříš, roztečeš se, vypaříš se, shniješ. Prostě kurva vypadneš! Jo!

I proto je deník Dylana Klebolda svým způsobem autentičtější. Dochovaly se totiž zápisky, které sahají až do března 1997. Tedy dlouho před fázi plánování masakru.

Dylan v nich medituje nad životem, smrtí, dimenzemi bytí, dobrem, zlem, láskou a nenávistí.

První náznak jisté odchylky od běžných náctiletých myšlenkových výbojů přichází 14. 10. 1997:

Další varianta Downward Spiral (alba kapely Nine Inch Nails)… Jde to hlouběji a hlouběji. Mazlit se s ní, splynout s ní v jedno. Milovat, jen tam ležet. Potřebuju pistol. To je ale divnej zápisek.“

Přestože po masakru většina Dylanových kamarádů označí Erica za původce myšlenky na školní střelbu, je to právě Dylan, kdo s ní alespoň v deníku přichází jako první, už 2. 2. 1998:

Zombies a společnost se sjednotili, aby zničili všechno, co je nad nimi, čemu nerozumí a čeho se bojí. Brzy… se buď zabiju, nebo to dám dohromady s (…) a užijeme si NBK (Dylanova zkratka pro střelbu do davu). Moje štěstí je její štěstí. Na ničem jiném nesejde.“

Nikdo už se nedoví, jestli to vymyslel Dylan, Eric nebo oba. Faktem je, že jakmile do hry vstoupil Eric Harris, plánem byl jaksepatří nadšen. Což dosvědčuje extatický zápisek:

Bylo by fajn, kdyby bůh zrušil všechny vakcíny a po celém světě ze všeho odstranil nálepky s varováním. Tak by se konečně naplno rozběhl přirozený výběr. Všichni tupí, tlustí a vymaštění kriplové tohodle světa by nadobro vychcípali. A kdyby náhodou zemřelo i pár správnejch chlápků, zase tolik by se snad nestalo.

Lidský pokolení by na sebe znovu mohlo být pyšné. Poprvé od druhé světové války by na sebe byla hrdá i Amerika. To jsme ze šikmáčů a nácků vymlátili duše. Po všech porážkách jsme se vrátili do hry.

Uškvařili jsme ty ostrůvky tenké jak hovno. A taky jsme zabrali cool zemičku zvanou Deutschland… NBK je skvělý nápad. Příští rok v dubnu já a VoDKa pořádně nakopnem přirozený výběr. Jestli pronikneme do tajemství výroby bomb, nastražíme jich stovky k barákům, mostům, silnicím a benzinkám. Cokoli způsobí chaos a zkázu je fajn. Bude to jako Oklahoma City bombing, nepokoje v LA, druhá světová, Vietnam, Duke Nukem a Doom v jednom balení. Možná tak nastartujem rebelii nebo dokonce revoluci, abychom všechno co nejvíc rozesrali. Chci kurva zanechat trvalý dojem.“

Touha po slávě a extrémní názory jsou však pouze jedna věc. V uvozovkách zdobí kdejakého teenagera. Samotnou realizaci muselo přece něco odjistit.

 

Kdy v těch dvou bouchly saze?

V dubnu 1998 vepsal Dylan Klebold do yearbooku Erica Harrise:

Zabijeme nepřátele, způsobíme exploze, sejmeme policajty. Můj hněv za lednový incident bude božský. A co teprve naše odplata v jídelně!“

Co tím myslel? Vysvětlení se nabízí víc.

30. ledna 1998 Dylan a Eric vykradli dodávku s elektronikou. Spravedlnost je dostihla za několik hodin. Následovalo zatčení, psychologické vyšetření, kurs sebeovládání a veřejně prospěšné práce.

Eric v psychologickém dotazníku přiznal deprese, vražedné i sebevražedné sklony. Vyšetřující psycholog ovšem odtušil, že „mladý pan Harris má před sebou skvělou budoucnost“.

Podle kamaráda střelců Brooka Browna zažili Dylan a Eric v lednu 1998 další dvě nepříjemnosti. Nejprve jim školní autority prohledaly skříňky z důvodu nepotvrzeného podezření, že u sebe mají marihuanu. To je vytočilo.

Pak se v jídelně stali terčem posměchu bílých čepic (které nosili sportovci – smetánka školy). Školní honorace je zahnala do kouta. Pak na ně sportovci hromadně stříkali kečup. Jiná verze tvrdí, že po nich atletické hvězdy házely kečupem nasáklé tampony se slovy „máte krámy, buzny!“

Učitelé jen přihlíželi. Eric ani Dylan neměli náhradní svršky, takže zbytek dne strávili v oblečení s červenými skvrnami. Možná se právě tehdy rozhodli, že z těch, kteří jim tohle provedli, poteče opravdová krev.

Tak jako tak, jejich hněv byl božský.

 

Malý soudný den

20. 4. 1999.

Německá industriální kapela KMFDM, kterou Eric a Dylan milují tak vroucně, že v jejích tričkách snad i spí, vydává nové album.

Eric si už v prosinci 98 do deníčku napsal:

Se podržte. Nové album KMFDM se jmenuje „Adios“ a vychází v dubnu! To je kurva symbolické. Finální a subliminální „Adios“ jako pocta dvojce Reb and VoDKa. Dík KMFDM! Ze sterea jsem s vámi vyrval střeva.“

Dvojka Reb a VoDKa se teď chystá vyrvat vnitřnosti ze svých spolužáků. Probíhají poslední přípravy. Oba se rozloučí a naposledy omluví rodičům – na videokameru. Pak už nastává konečná fáze takřka rok plánované akce.

Mají na sobě vojenské boty, vojenské kalhoty a dlouhé černé kabáty. Eric je oblečen do bílého trička s nápisem „NATURAL SELECTION“, tedy „přirozený výběr“. Dylan na sobě má černé tričko se stručnějším červeným nápisem „WRATH“ neboli „hněv“.

Výzbroj zahrnuje čtyři střelné zbraně, několik nožů a takřka stovku podomácku vyrobených trubkových bomb.

Navíc s sebou vezou dvě sportovní tašky s 9 kg propanbutanovými bombami, které sestrojil Eric podle Anarchistické kuchařky. Ty hodlají umístit do prokleté jídelny.

 

Motto dne: Have fun!

Krvavá odplata za kečup poteče proudem. A žádný tampon jej neucpe.

Reb a VoDKa doufají, že bomby zabijí stovky lidí. V koutku duše si ale přejí, ať exploze aspoň pár z nich jenom zapálí, aby pobíhali a sloužili jako jaštící a hořící terče.

Obě sportovní tašky umisťují do školní jídelny těsně před začátkem velké přestávky. Časovače nastavují na 11:17.

Plán? Až bomby detonují a dosud nezabití spolužáci počnou prchat z hořící jídelny, na kterou se s trochou štěstí zhroutí i knihovna ve druhém patře, Reb a VoDKa si do nich vesele zastřílí. Počítají s tím, že při soudném dnu sami zahynou. Je jim to fuk. Hlavně si chtějí poslední den života pořádně užít.

Ale když venku čekají na kýženou explozi, vteřiny utíkají jako hodiny.

Někdy v té době vyjdou ven Richard Castaldo a Rachel Scott. Chtějí mít soukromí na jídlo. Bezstarostně se posadí na jarní trávník a dají se do jídla.

Ericovi a Dylanovi možná prolétne hlavou, že si tím obě hrdličky zachránily krky. O chvíli později totiž vybouchnou obě nálože – TEĎ – měly detonovat!

Ale selhaly.

V tu chvíli ze západního vchodu Columbine High vychází spolužačky Jennifer Roberts a Patrice Doyle. Prochází kolem travnatého pruhu, na kterém společně obědvají Richard a Rachel. Pak sejdou ze schodů a míjí Erica s Dylanem v černých kabátech. Erica znají, takže ho pozdraví. Dylan i Eric na ně kývnou. Souběžně s pokývnutím se jejich paže pohnou směrem k pasu a pod černé kabáty.

O vteřinu později dívky slyší Ericovu pobídku „go, go, go!“ a opakované práskání. Když se Jennifer a Patrice otočí, vidí Erica s Dylanem, jak zahajují palbu. Usoudí, že jde o poslední zvonění a paintballové pistole. Prostě pokračují dál.

Nevidí totiž za roh, kde už teče první krev masakru na Columbine High.

 

Tohle jsme vždycky chtěli!

Je zhruba 11 hodin a 19 minut. Bomby selhaly a tak začal plán B. Hrdličky, které si piknikem málem zachránily krky, nakonec slouží jako první obětní beránci.

Když Richard Castaldo slyšel úvodní výstřely, také si pomyslel, že jde o mazácký vtípek u příležitosti posledního zvonění. Pokud však něco zvonilo, byla to Richardova hrana. Eric a Dylan totiž právě zahájili NBK a Richard během následujících vteřin schytal 8 zásahů.

Pop!

Pop!

Pop!

Do obou rukou, břicha i zad. Má poraněné plíce, zasaženou ledvinu a rozdrcený obratel, kvůli kterému ochrnul od hrudníku dolů. Už nikdy se sám nepostaví na nohy. Možná mu zvoní v uších, ale přesto slyší nářek zraněné Rachel.

Ta postupně utržila 4 zásahy. Do ruky, nohy, trupu a nakonec i do spánku. Už nikdy nevstane, jelikož je mrtvá. Richard to ví. Proto předstírá, že je mrtev také. Doufá, že ho střelci nedorazí a odejdou. Přání se mu plní. Eric a Dylan pokračují dál. Ale co je pro jednoho splněný sen, představuje pro druhé noční můru.

Eric a Dylan cestou ke škole střílí do všeho, co se hne. Většinu živých terčů zraní. 15letý Daniel Rohrbough utrží smrtelné zásahy a stává se druhou fatální obětí masakru. Reb a VoDKa následně zraní dalších 7 spolužáků a 1 učitelku.

Populární učitel Dave Sanders mezitím pochopil, že výbuchy a střelba nejsou maturantský žertík. Čile evakuuje jídelnu, ze které vyvádí stovky studentů. Ty ukrývá ve třídách. Jeho pohyb chodbou ovšem padne do oka Dylanovi s Ericem. Střelí jej do ramen a do krku.

Cestou chodbami nadšeně povykují, „jo! O tomhle jsme tak dlouho snili!“

Nejbrutálnější fáze útoku má však teprve začít. Odehraje se v baště kultury a vědění.

 

Bílé čepice a černé mozky

I’m coming!” křičí Dylan při vstupu do knihovny. A Dylan umí křičet děsivě. Pak vyděšeným studentům schovaným pod stoly oznamuje, „všichni jste moji!“

Eric řve, „bílé čepice vztyk!“ Svůj rozkaz ještě podtrhuje opakovaným „get up!“ Samozřejmě jej nikdo neposlechne. A nejen proto, že se sportovci knihovně svorně vyhýbají. Pár jich tam je, ale bojí se.

Eric jde tedy za nimi. S Dylanem nahodile míří pod stoly a střílí do vyděšených studentů. Nerozlišují mezi sportovci a zbytkem. Prostě zabíjí.

Když se Harris jedné studentky ptá, zda chce umřít a ona prosí o život, Eric jí suše vysvětlí, „stejně všichni umřeme.“

Střel ji,“ doporučí mu Dylan.

Na co?“ oponuje Eric. „Beztak to tady všechno vyhodíme do povětří.“

To ještě Reb a VoDKa doufají, že se jim přece povede odpálit bomby v jídelně.

Vzápětí si Dylan všimne černého studenta Isaiaha Shoelse ukrytého pod nejbližším stolem. „Máme tady negra!“ nadšeně upozorní Erica. Ten na chvíli zanechá poprav a jde se podívat na Dylanův objev. Zkouší Isaiaha vytáhnout zpod stolu za nohy, ale student se drží zuby nehty. Proto je po několika rasistických poznámkách zastřelen. Sice ne do hlavy, ale Dylan přesto poznamená, „nevěděl jsem, že černé mozky doletí tak daleko.“

Po smrti 18leté Lauren Townsend začne zraněná Valeen Shnurr ječet „můj bože, můj bože!“

Dylan se jí ptá, jestli fakt věří, že existuje bůh. Valeen přitaká.

Proč?“ nechápe to Dylan. „Bůh je přece buzna.“

Když jeden student ucukne před napřaženou hlavní, je vyzván, aby se představil.

John Savage poslouchá jak hodinky a prozradí své jméno. Dylan ho poznává. Je to zběžný kamarád. Když se ho John zeptá „co to děláte“, Dylan suše odvětí „ále… jen zabíjíme lidi!“

Zabijete mě taky?“ ptá se vyděšený John. Jeho otázku ovšem přehluší zvuk školních alarmů.

Co?“ ujišťuje se Dylan.

Jestli mě zabiješ taky,“ opakuje John.

Ale ne,“ ujistí ho Dylan. „Běž, zdrhej!“

A John letí.

Eric se poté sehne pod další stůl a vypálí na 15letého Daniela Mausera. Trefí jej do ucha a ruky. Mauser na Harrise strčí židli.

Ten hovňousek se brání?“ nevěřícně kroutí hlavou Dylan.

Jo,“ přitakává Eric, namíří Danielovi přímo do obličeje a zmáčkne spoušť. Následný výstřel je tím posledním, co Daniel ve svém krátkém životě slyšel.

Prasata jsou tady!“ konstatuje jeden ze střelců, jakmile dorazí policie.

Reb a VoDKa ještě zraní další dva teenagery. Desátou a poslední smrtelnou obětí popravy v knihovně se stane 17letý Corey DePooter, který po celou dobu masakru uklidňoval ostatní studenty. Jeho smrt uzavírá nejkrvavější kapitolu běsnění, protože krátce po ní Reb a VoDKa knihovnu opuštějí. Tedy proteď.

Ještě předtím ale u východu narazí na zraněného Evana Todda, který se skrývá pod stolem. Dylan odsune židli a na 15letého sportovce namíří svou poloautomatickou pistoli TEC-9.

Copak to tu máme?“ rétoricky se otáže Erica.

Co?“ ptá se Harris.

Ale.. jen nějakého tlustého zmrda,“ konstatuje Dylan.

Evan má bílou čepici. Na otázku, zda je sportovec, ovšem odpoví „ne“.

To je dobře,“ vysvětluje Dylan. „Sportovce totiž nemáme ani za mák rádi. A teď mi ukaž ksicht.“

Todd přizvedne čepici, ale obličej nechává alespoň zčásti skrytý. Moc dobře ví proč. Sám totiž Dylana dříve šikanoval.

Dej mi jeden důvod, proč tě nezabít,“ pobízí ho VoDKa.

Nechci žádný problém,“ ujišťuje Todd.

Problém?!“ zařve Dylan. „Ty dopíči nevíš, co je kurva problém.“ Pak Toddovi připomene, „neříkal jsi mi buzno? Kdo je buzna teď?“

Já to tak nemyslel,“ dušuje se Evan. „Já s vámá nikdy problém neměl. Neměl, nemám a mít nebudu!“

Já toho tlustého zmrda nechám žít,“ odtuší Dylan. „Doraz ho, jestli chceš.“

Ale Eric zavelí, „pojďme do jídelny.“

Chtějí dorazit celou školu.

 

Detonuje původní plán, následuje studená sprcha

Příchod do jídelny zachytí bezpečnostní kamera.

Eric zaklekne a vystřelí na sportovní tašku s bombami. Nevybouchne. Eric však žízní nejen po krvi. Proto si srkne z náhodného kelímku, který někdo při úprku zanechal na jednom z kulatých stolů.

Dylan na tašku hodí molotov. Ale bomba neexploduje. Chytí jen palivový kanystr, který je součástí špatně zapojené nálože. Rychle jej uhasí automatický požární systém.

Plán na likvidaci školy definitivně selhal.

Vybouchl.

Těžko říct, jakou mají náladu, když Reb a VoDKa bezcílně vandrují školou. Už na nikoho a na nic nevystřelí. Tu a tam přes sklo nahlédnou do tříd, ve kterých se ukrývají vyděšení studenti, a udělají na ně bubákovský obličej.

 

Natural Selection

Okolo poledne se Reb a VoDKa vrací do knihovny. Ta už teď zeje prázdnotou. Leží v ní jen bezvědomý Patrick Ireland a zraněná Lisa Kreutz. Pokud alespoň Lisa něco vnímá, možná slyší, jak Dylan a Eric z oken vypálí symbolickou dávku na policejní obležení. Policie opětuje palbu, ale nikoho nezraní.

Reb a VoDKa to musí zařídit sami.

Dylan poklekne a střelí se do levého spánku. Jeho mrtvola padne k Ericovým nohám. Na černém triku lze přečíst nápis „hněv“. Červený jako krev, která z Dylana vytéká, když jeho hněv definitevně utichá.

Eric se opře o polici knih, do svých úst vloží upilovanou brokovnici a stiskne spoušť. Horním patrem si ustřelí zadní část lebky. Z hlavy zbyde pouhé torzo. Mozek v ní už není. Erica poznáte jen podle bílého trička.

S nápisem „přirozený výběr“.

Je 20. 4. 1999, 12 hodin a 8 minut. Slunce stále hřeje, ale přestože dnes jaro pálí ostrými, zítra zase nasněží. Od začátku do konce masakru uteklo jen necelých 50 minut. To však stačí. Littleton ani Columbine High už nikdy nebudou jako dřív. Škola projde rekonstrukcí. Knihovna bude zcela odstraněna.

Nejprve bude ale potřeba odstranit mrtvá těla. Mezi nimi také Dava Sanderse, který se stal poslední obětí masakru na Columbine High, když po mnoha hodinách vykrvácel v jedné z vylidněných tříd.

 


28.04.2019 Mokrá veka


Související články:


12345 (105x hodnoceno, průměr: 1,76 z 5)
13 279x přečteno
D-FENS © 2017