Stát se postará…

Featured Image

Jsem programátor, drtivou většinu času pracuji doma a lépe se soustředím, když kolem sebe nemám úplné ticho, ale nějakou zvukovou kulisu. Často pro tyto účely používám ČT24 a vůbec různé zprávy, z nichž mi jde drtivá většina jedním uchem dovnitř a druhým ven, ale občas zaslechnu něco, co mě zaujme (a povětšinou i naštve).

Před chvílí jsem ale zaslechl na nejmenované soukromé stanici cosi, co mě svou všepronikající demencí oslovilo dost na to, abych se o svůj zážitek podělil s ostatními. Celý případ je vlastně naprosto nicotný a zanedbatelný z hlediska toho, jak moc škodí našemu státu či veřejnému rozpočtu, neboť se v něm jedná o finanční prostředky, které jsou vesměs marginální. Pozoruhodné jsou však na výše zmíněné reportáži dvě věci. Zaprvé mi přijde svým způsobem symbolická, vnímám ji jako vzorovou ukázku všech možných absurdit, které tu náš stát tak vytrvale a zarputile generuje. Zadruhé je tato příhoda totálně dementní – ať se na to člověk podívá z libovolného úhlu pohledu, jedná se o takový ten případ, kdy naprosto bezbřehá idiocie škodí snad všem zúčastněným s výjimkou úředníků, kteří berou plat za nic.

Reportáž byla o pěti chrabrých státních zaměstnancích, kteří jezdí po českých luzích a hájích, kde kontrolují takové ty stánky u silnic, kde se prodává ovoce. Očekával jsem, že taková kontrola bude spočívat například ve zkoumání, zda ono zmiňované ovoce náhodou neobsahuje nějaké škodliviny, které kupující nemají šanci rozpoznat jen pouhým okem (či rukou, nosem, ….). Nemohu říci, že bych v takovém případě s podobnými kontrolami souhlasil, ale nepřekvapily by mě.

Avšak chyba lávky! Žádná kontrola podobného ražení se nekonala. Dotyční neměli ani jeden jediný přístroj, pouze vlastní smysly. Z pohledu našeho skvělého státu se zřejmě jednalo o speciální smysly státních kontrolorů, tedy supersmysly, se kterými se normální smrtelník nemůže rovnat. Pravděpodobně se ale mezi námi najdou i tací (pokud je ještě nikdo nezavřel za extrémistické názory), kteří se domnívají, že rozlišovací schopnosti průměrných kupců ovoce nejsou o nic horší než ty, kterými disponují státem pověření kontroloři. Já osobně si třeba kladu sofistikovanou otázku, zda si ze mě stát náhodou nedělá prdel, když mi vlastně sděluje, že jsem neschopný slintající idiot, který není kompetentní ani k tomu, aby si sám koupil hrušku, takže mi za mé vlastní peníze pořídí jakési čuramedány, kteří mi tu hrušku musí napřed prohlédnout a tím, že k tomu nepoužívají ani žádné přístroje či nástroje, mi dávají jasně najevo, že vědí lépe než já, které ovoce si chci koupit.

Prověrka stánku se skládala z několika bodů. Prvním bodem byla kontrola přítomnosti či absence shnilého/plesnivého ovoce, která probíhala způsobem, že kontrolor zvedl pár přepravek, vzal do ruky několik kousků ovoce a podíval se pod ně, jestli tam něco neraší. Toto jsou zajisté úkony, kterých normální smrtelník není schopen. Druhý bod spočíval v ověření, zda stánkař dobře vrací peníze. K tomu bych rád něco dodal, ale opravdu na to nemám sílu. Třetím bodem byla kontrola, zda jsou správně vystavovány účtenky – tady mi smysl opravdu uniká, protože i kdyby náhodou chtěl někdo účtenku ze stánku u silnice, asi si ji vyžádá (nebo tam nemusí nakupovat). Jedná-li se o nějaké opatření proti daňovým únikům, ne zcela chápu, jak účtenka někomu zabrání v tom, aby zatloukl zisky.

Největší komedií je však bod čtvrtý, kontrola měřících přístrojů. Ta spočívá v tom, že kontrolor zkoumá, zda váha, na které prodavač váží, je certifikována jakýmsi státním potvrzením, že dobře váží (místo aby prostě zkusil, jestli dobře váží).

Otázkou je, co je komu do toho, čím kdo váží ovoce. Když chci nakupovat a z nějakých pochybných důvodů mi záleží na tom, aby někdo nenavážil o 5% větší hmotnost zboží, není až takový problém s sebou nosit předmět o hmotnosti 1kg a ten si nechat před očima navážit. Dokonce i v případě, že mám jakousi zpětnou vazbu a připadám si sám sobě při podobném konání jako pošuk, mohu si nosit i vlastní váhu a potají vážit vybrané ovoce ve chvílích, kdy jsou obsluhováni jiní zákazníci. Chci-li být zcela z obliga a jsem-li ochoten za něco takového platit (což aktuálně z daní dělat musím), mohu si sehnat někoho, kdo tam bude šaškovat s vlastní váhou místo mě. Jsem-li navíc zásadový, mohu si k tomu stánku stoupnout a varovat všechny, že prodavač špatně váží (nebo opět můžu někomu zaplatit, aby tuto činnost prováděl místo mě).

Především mám ale pocit, že přece nekupuju kilo jahod proto, že jich je přesně 1.00kg, ale nakoupím si tolik, kolik tak odhadnu, že chci sníst (třeba prostě pytlík), přičemž obchod neuzavírám ve smyslu, že zaplatím X za kilogram, ale že si vyberu, co chci, prodejce mi řekne, co to bude stát a já řeším, jestli mi to za to stojí, bez ohledu na to, jak k výsledné ceně došel prodavač – i kdyby to prostě odhadoval od oka, žádnou váhu neměl, já bych si nabral pytlík, on by se podíval a řekl, kolik by za to chtěl, tak přece není problém uzavřít (či neuzavřít) obchod takhle.

Lze ještě oponovat lživou reklamou, že cedule u stánku hlásá cenu X kč za 1kg třešní, ale ve skutečnosti je to jen 0.95kg. Ale o co menší je lež, že prádlo po vyprání v nejmenovaném pracím prášku je lepší a méně poničené než před vypráním, nebo že existuje deodorant, který když na sebe vyleju, budou o mě mít okamžitě zájem všechny ženy v okruhu sta metrů? O co jsou tato tvrzení pravdivější, než záměna 1kg za 0.95kg?

Velmi kuriózní je též způsob, kterým se správnost vah určuje. Předpokládejme tedy na chvilku, že samotný nápad kontrolování přesnosti vah není naprostá píčovina, nýbrž důležitá a záslužná činnost s vysokou prioritou a má smysl ji vykonávat. Řešení našeho státu je následující: stánkař musí dojít za úředníkem, který mu dá osvědčení, že váha správně váží. A poté, co přijde kontrola, musí obchodník ukázat ono osvědčení. Otázkou je, na základě čeho ten certifikační pracovník ověří tu váhu. Předpokládám, že nejspíš vezme předmět (či několik předmětů) známé hmotnosti a ty zkusí zvážit. Když výsledky odpovídají, váha dostane cerfitikát, který pak stánkař předkládá kontrolorovi. Na druhou stranu by byl jistě nepřekonatelný problém, kdyby si kontrolor nosil s sebou (když už je placen za to, že jezdí a prudí) několik předmětů (závaží), čímž by práci toho certifikátora udělal přímo na místě. Ale to by už samozřejmě nebylo tak sofistikované, neboť by bylo o jednu funkcí (certifikátora) méně a kontrolor by musel dělat o něco málo více (než si vozit prdel v autě a otravovat prodavače). Krom toho by prodavači nemuseli absolvovat ten vopruz, kdy si musí někam sami dojít certifikovat váhu. Též by nevznikala hypotetická možnost se v již certifikovaných vahách šťourat.

Na celé situaci mě děsí ještě jedna věc. Místo toho, aby televize natočila reportáž v investigativním stylu o rozhazovačném státu, vyznívala tato velmi kladně, tedy jak je skvělé, že se o nás stát tak hezky stará. Nechyběly rozhovory se spokojenými prodavači, kontrolory i zákazníky. Nedělám si iluze, že je problém najít si do televize lidi, kteří se jakkoliv vyjádří k čemukoliv, avšak jsem přesvědčen, že jestli se soukromá televize v něčem skutečně vyzná, pak je to odhad, co jejich diváci chtějí vidět a slyšet. Je sice možné, že se v tomto případě televize náhodou zmýlila, nicméně se obávám toho, že skutečně většinu lidí toto počínání státu neznepokojí a někteří ho možná i ocení.


21.07.2010 Urza


Související články:


12345 (2x hodnoceno, průměr: 1,00 z 5)
278x přečteno
Updatováno: 13.12.2015 — 22:44
D-FENS © 2017