Radostně zvoní zrady zvon

Featured Image

Minulý článek jsem uzavřel zbožným přáním rozeného skeptika, abych neměl v kauze brexitu pravdu. Stalo se a já z toho mám radost. Dnes večer s chotí otevřeme bublinky a decentně mou chybnou prognózu oslavíme. Zůstane přitom jen u jedné lahve a ohňostroj nebude vůbec. Vyhráli jsme nečekaně bitvu, ale zdaleka ne válku. Z D-FENSovo „zchátralé zdi“ se uvolnila první cihla, ale zatím ještě ani nevypadla. Pokud jsou mezi vámi nějací věřící, je ten pravý čas na modlitbičky.

Nevěřil jsem, že brexit projde a považoval ho za hračku určenou k uklidnění zpovykaného haranta v erbenovském stylu, „Hrej si! Tu máš kohouta!“. Když se posléze ve stylu Agathy Christie stal obligátní „zahradník“ vrahem, spadlým táboru „Remain“ z nebes, domníval jsem se, že je definitivně vymalováno. Mučedníci bývají tutovka a svatá Jo, bojovnice proti nenávisti, byla prostě dokonalá.

Velká Británie ale evidentně není Rakousko. Albion fakticky nikdy nebyl součástí „Evropy“, je od ní oddělen a těch čtyřicet kilometrů slané vody vždy mělo cenu zlata. Ten jejich pověstný kanál je zachránil už tolikrát, že můžeme jen tiše závidět. Nejen, že spolehlivě zastavil Hitlerovy tanky, ale i unijní morovou ránu. Ty eurobacily v tom mořském luftu cestou nějak vychcípají nebo co, a k doverským útesům už vždycky dorazí jen zesláblé zbytky. Piloti Luftwaffe by o tom také mohli vyprávět. Proto měla Anglie v rámci EU povolené různé extrabuřty a i když tam eurohujeři samozřejmě také hojně zapustili kořeny, přece jenom jim ovzduší kolébky evropské demokracie nesvědčilo tolik, jako to kontinentální. A zřejmě proto právě tam, jako první v EU, dostali obyčejní lidé skutečnou šanci vyjádřit svůj názor.

Nedávno Benjamin Kuras v Reflexu napsal, že vstup Velké Británie do EHS v roce 1973 doprovázely prakticky ty samé okolnosti, kterých jsme byli svědky my o třicet let později. Tehdejší premiér Heath také jaksi „opomněl“ lid informovat o některých méně radostných aspektech eurounijního konceptu a pak se nestačili divit – rybáři se například divili až do dneška. Ačkoliv mi paměť neslouží a nebýt mojí ženy fungující jako záložní disk, tak jsem neustále ztracen, barnumskou Špidlovu prouninjní kampaň z roku 2003 si mlhavě vybavuji i já, a to je co říci. Za cca dvě stě mega ze státního rozpočtu natřeli Brusel tak na růžovo, že se národní umělec Černý se svým tankem musel stydět. O postupné ztrátě národní suverenity až k plné „integraci“, o povinné implementaci hovadin, o odevzdávání občanských práv a o dotačním otroctví nepadla ani zmínka.

Bude nadmíru zajímavé sledovat, jak se k výsledku referenda postaví Brusel a jeho věrní. Tohle bude první skutečný test demokratičnosti EU a její patentované mantry o „evropských hodnotách“. Protože samotné odhlasování brexitu neznamená prozatím nic jiného, než světýlko na konci lamanšského tunelu. Můžeme začít u faktu, že výsledek referenda není pro vládu právně závazný. Pokračujme dále ke skutečnosti, že samotná výstupní procedura podle Lisabonské smlouvy trvá dva roky a může být libovolně prodloužena. A skončeme u toho, že podle mého názoru jsou všichni tím naprosto nečekaným výsledkem poněkud konsternováni, rozhlížejí se okolo a čekají, co na to řeknou ostatní. Náš pan premiér už například předbrexitové prognózy z doby, kdy si ještě myslel, že jde o formalitu a jež tedy hovořily o jistém návratu žebračenek, upravil na populární „byli jsme před brexitem, budeme i po něm“. Tak sláva.

Dva roky jsou strašně dlouhá doba, může se stát naprosto cokoliv. Finanční sektor už kupříkladu dostal obvyklou běhavku – libra i akcie padají strmě dolů. Jsem ekonomický neandrtálec, ale přijde mi zábavné sledovat, jak se prognózy „expertů“ začínají bleskově naplňovat. Anglii přitom nepohltilo moře, ani se nestala ruskou gubernií, jen se tam v klidu hlasovalo o něčem, co možná nastane nejdříve za dva roky. Možná se během „vystupování“ podaří přivést zbloudilou ovci zpět do stáda, možná si Britové dají hlasovací repete, možná pod hrozbou odtržení Skotska a Severního Irska Londýn couvne a možná se nestane nic, nebo něco úplně jiného. A možná budou příjemná překvapení dokonce pokračovat.

Rozvod od stolu a lože bude gentlemanský a ne po italsku. Londýn oznámí Evropské radě svůj záměr vystoupit z EU a aktivuje tím článek 50 Smlouvy o EU. Dohodnou se podmínky, podepíší smlouvy a určí se datum ukončení členství. Povládne kultivovaná atmosféra, hodná nejlepších západních demokratických tradic a všichni budou respektovat svobodné rozhodnutí lidu Velké Británie kráčet vstříc osudu a Putinovi samostatně, bez ochrany taťky Junckera a mamky Mogherini. Nikdo nebude nikomu vyhrožovat, z něčeho ho obviňovat, házet mu klacky pod nohy a nebo mu, nedej bože, dokonce úmyslně škodit.

Brusel si naopak posype hlavu popelem, přizná svůj lví podíl viny na brexitu, provede sebereflexi a zahájí širokou diskusi o vlastní reformě, aby občané ostatních členských států ztratili hlavní důvod své nespokojenosti a nedošlo k rozpadu celého spolku. Po ujasnění priorit občanů EU Brusel zahájí rozsáhlou strukturovanou reformu vedoucí k návratu na ekonomickou bázi společenství, bez zhoubného politického a byrokratického balastu. Tusk a spol. si dají výpověď, zůstane jen personál nutný k chodu ekonomických struktur, europoslanci dostanou na rozloučenou karafiát, pytlík pralinek a jednosměrnou letenku.

Tohle všechno se po včerejšku může stát, i když jak to tak po sobě čtu, zase jsem se pod vlivem právě prožitého zázraku nějak moc rozvášnil a popustil uzdu fantazii. Každopádně první krok do neznáma byl překvapivě učiněn a jestli tahle „první cihla“ povede k destrukci nefunkční zdi, nebo se opět ve finále nestane vlastně nic, se vyjasní nepochybně celkem brzy. Předpovídat tentokrát nebudu už nic, nechám se překvapit. Pokud by snad včerejší britské referendum bylo začátkem dějů, na jejichž konci budu žít zase v suverénním státu, který si o všech svých záležitostech rozhoduje sám, pak budu Angličanům do smrti vděčný. Jsem ochoten se kvůli tomuto cíli uskrovnit, přežiju opětovné ukazování pasu na hranicích, nedostatek nových cyklostezek, golfových hřišť, zánik programu Erasmus a jakékoliv další ústrky, plynoucí ze ztráty členství v téhle zmutované novodobé RVHP.

Začali jsme Erbenem, skončíme Halasem. Morální pilíř národa Tomáš Halík vyzval před referendem Brity, kromě obvyklé záplavy neuvěřitelných pindů, aby „nerozhoupali znovu zvon zrady“. Zahrál jim na mnichovskou notu – už jednou jste nás egoisticky hodili přes palubu, opovažte se to udělat znovu. Jak říkají fotbalisté – „tak určitě“.

V Mnichově Britové hájili svoje zájmy a já jim to nevyčítám. Na válku nebyli připraveni a museli bruslit, jak se dalo. Na rozdíl od Francie s námi neměli žádnou smlouvu a mohli si dělat, co chtěli. Mnichovská dohoda je jedna věc a to, jak na ní reagoval Beneš druhá. Za mnichovský syndrom si můžeme pouze my sami, svou švejkovskou předposraností. Mimochodem, pokud je mi známo, Britové doposud neprohlásili Mnichovskou dohodu za neplatnou od samého počátku (nulitní), ale pouze za „mrtvou“.

Já jsem Britům za rozhoupání tohoto druhého „zvonu zrady“ naopak nesmírně vděčný a přeji jim, aby se nenaplnily apokalyptické scénáře „expertů“. Přeji jim, aby svůj odvážný krok přestáli bez větších katastrof a uspořádali si své věci po svém. Co ze současného počínání Anglie tentokrát vyleze pro Czechii – „land of stories“ nemám ponětí, ale stejně jako v osmatřicátém to bude zase jenom na nás, na nikom jiném.


24.6.2016 Lulina

12345 (296x hodnoceno, průměr: 1,24 z 5)
15 052x přečteno
Updatováno: 25.6.2016 — 22:39
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!