Dnes jsem potkal jednoho člověka, říkejme mu třeba Waldemar. Bydlí nedaleko a vždy vynikal natolik, že nebylo možné ho neznat. O tom, jaký je to blbec, vtipkovala svého času skoro celá čtvrť. Jak by také ne. Když ho kdysi zatýkala policie, vylezl na střechu dvanáctipatrového paneláku a hrozil, že skočí dolů.
Všichni, kdo ho znali a celou událost viděli, pevně doufali, že opravdu skočí a v okolí se konečně přestanou ztrácet autorádia, kola, stěrače a poklice. Policisté jej nakonec na kolenou uprosili, aby neskákal a nechal se zatknout. U soudu dostal pět a půl roku za nějaké ukradené auto a také za to, že se nějakým způsobem podílel na distribuování pervitinu.
„Fau, fo povád děváf?“
„Teď zrovna jdu nakoupit.“
„Flyfel jfi vo Fprafenfi?“ zeptal se mne na dalšího notoricky známého příslušníka místní galerky, kterého mám také díky rovnostářskému socialistickému školství tu prapodivnou čest znát.
„Mam za to, že sedí a doufám, že ještě dlouho bude.“
„Kolik typujef, ve doftane?“
„Já ani pořádně nevím, z čeho je obviněn. Slyšel jsem, že Bezpečnostní informační službě ukradl přívěsný vozík, ale to asi nebude to jediné… Ale čím víc, tím líp. Doufám, že aspoň šest let.“
„No, ja myflím, ve doftane víf. Já doftal pět a půl a vodfeděl fem fi ftyry. Pak mě puftili va dobvý chování.“
„Tak doufám, že v tom pokračuješ i na svobodě.“
„Nééé, já furt dělam káry.“
„No tak jestli se mi tady ztratí auto, tak si mě nežádej!“ odvětil jsem mu.
„Nééé, já tady nedělám. To je můj rajón a ten fi hlídam. Nechfi fu nikoho nafvat, polifajti mi fife můvou akorát políbit pvdel, ale tady chfi ve vfema vychávet dobve. Uv fem tu i jednoho čórkave praftil pfef prfty.“
Nevěděl jsem, jestli mám mít radost, že nad bezpečím mého auta bdí kromě kamery Městské policie, která v noci nevidí ani sprejera pod rozsvícenou lampou pouličního osvětlení, i jeden přihlouplý zloděj, nebo zda mne to má štvát, protože takový neužitečný zmetek ještě okrade spousty slušných lidí o auto, na které se patřičně nadřeli. Pak jsem si ale uvědomil mnohem strašnější věc – a sice fakt, že trest nejen že dotyčného nenapravil, ale naopak se v base mohl naučit věci, kteřé před tím ještě neuměl. A ještě byl propuštěn pro dobré chování. Nyní v trestné činnosti pokračuje. Nabral zkušenosti, ví, co jej v base čeká a jak si skutky, které spáchá, nenechat zase tak snadno prokázat. Je teď tedy mnohem nebezpečnější, než v době, než byl zatčen.
Občas k mé maličkosti z této prazvláštní sféry probublají jisté informace. O advokátech, u nichž zloději autorádií mohou platit autorádii a ještě jim poskytnou ručník, aby si mohli otřít krev z ruky, kterou si poranili při rozbíjení okénka, o tom, jak jeden kriminálník poví na policii všechno, co ví o jiných kriminálnících, jen aby jim uškodil a svého času i o tom, kde se v naší čtvrti ještě celkem nedávno vařil pervitin – taková výstavná vilka to je, určitě byste to do ní neřekli. Mám také informace o tom, že policisté vědí to, co vím já, ba že určitě vědí mnohem více. Pravda, občas i někoho zatknou, aby ho za pár týdnů, měsíců nebo let zase pustili a on mohl páchat trestnou činnost dál. Hlavně, že se měří rychlost a kontrolují lékarničky – a nesmíme zapomenout na tlak v rezervě.
Proč? Ono to je mnohem jednodušší. Grázl může mít zbraň a bude se bránit. A posléze se může mstít. Slušný občan na policistu, který ho buzeruje kvůli tři týdny prošlému flastru v lékarničce nebo kvůli třem desetinám atmosféry v rezervě, střílet patrně nebude. Slušný občan má totiž obvykle co ztratit a nebude riskovat. Policie by si však měla uvědomit, že ji z daní nefinancují grázlové, kteří ostatně ani žádné daně, kromě nepřímých, do státního rozpočtu neodvedou, ale právě slušní občané za účelem své ochrany před uvedenými nekalými živly. Hlavně, že se vymáhá nulová tolerance překračování nejvyšší povolené rychlosti. Nic proti práci kriminálky. Určitě se snaží. Možná je nedostatečně motivovaná, možná má zastaralé vybavení a dost možná i někteří její příslušníci mají aktivity na obou stranách barikády. Ale nestálo by za to posílit kriminální službu na úkor té složky, která měřením tlaku v rezervách a kontrolou dat expirace obvazů bdí nad bezpečností a plynulostí silničního provozu? Nebo té složky, co hlídkuje před ambasádami?
Další věcí jsou samozřejmě tresty. Existuje celý vědní obor, zvaný penologie, který se touto problematikou zabývá. Člověka, který udělá chybu a spáchá nedbalostní trestný čin, zavíráme často na celá léta do vězení, čímž jim rozvrátíme celý jejich spořádaný život (a někdy z nich i vytvoříme zločince). Zločince, který žádný spořádaný život nemá, nepodmíněným trestem potrestáme mnohem méně, než onoho spořádáného člověka, který pouze udělal chybu. Řidič Černý, který neodhadl bezpečný odstup od zaparkované Tatry a usmrtil ve svém autobuse 12 osob, si jistě zaslouží trest, je však otázkou, zda čtyři roky vězení jsou v jeho případě více trestem (dostatečným trestem pro někoho takového je často už jen samotná následná psychická zátěž s takovou událostí spojená), nebo mstou. Samostatnou kapitolou jsou ti, kdo zabili svoji nesnesitelnou manželku z důvodu mnohaleté buzerace z její strany – to jsou obvykle také slušní lidé, kterým nakonec ujely nervy. Převýchova viníků dopravních nehod a vrahů vlastních manželek či tchýní je kontraproduktivní – pokud se nám to povede, může být výsledek jenom horší. Naopak převýchova skutečných zločinců je neúčinná a tito po propuštění páchají trestnou činnost i nadále.
Je známé, že preventivní účinek trestu není ani tolik v jeho výši, jak v šanci, že pachatel bude odhalen, dopaden a potrestán. To je v současné době záležitost právě státní policie a návrh částečného řešení tohoto problému je o dva odstavce výše. Druhá věc je, že trest by měl zločince (tedy nikoli pachatele nedbalostního trestného činu nebo domácí zabíjačky) skutečně převychovat, tedy pracovat zejména s jejich psychikou. Že to neumíme? Omyl. Armády a zejména námořní pěchoty mají dokonale vypravované strategie, jak své adepty při výcviku totálně psychicky zlomit a následně jim pomoci vybudouvat si novou zdravou sebedůvěru (ano, můžeme použít i termín „vypláchnout mozky“). Dokonce se to už kdesi v USA na vězních úspěšně vyzkoušelo. Tak proč ne v Čechách?
(Zatím nikdo nehlasoval)