Když jsem se přestěhoval do domku po mém dědovi, moc věcí ze zařízení jsem si nenechal. V podstatě nebylo ani co, děda byl vdovec žijící podle zvyklostí odpovídající létům, kdy obyčejní lidé při vstupu do úřadu říkali pokorně Guten Tag, ti průbojnější Sieg Heil.
Stará kamna, postele a skříně jsem vyházel v prvním kole perestrojky, a věci, které vypadaly, že by se k něčemu hodily, se teleportovaly na půdu. Když jsem pak začal budovat podkroví, nadával jsem si, protože mezipřistání na půdě znamenalo podstatně dražší likvidaci po těch deseti letech. Samozřejmě že prakticky všechno jsme si kupovali nové, například pračku, ledničku, vysavač atd., protože děda nic takového neznal. Nicméně i tak se mi po baráku přemisťovalo několik věcí, které jsem považoval i po druhé generální probírce za potencionálně užitečné. Jednou z nich byla i důlní vazelína, která po minimálně sedmdesáti letech je stále stejně vazká, a plechovku s ní střežím jak oko v hlavě. Ještě jí mám asi půl kila a šetřím s ní jak s šafránem.
Druhou věcí, kterou jsem nevyhodil jen díky opomenutí, je smeták, který moje babička pravděpodobně dostala do výbavy. Viklal se, ale na úklid pavučin na půdě byl víc než dobrý, zatímco tři smetáky kupované výhodně v supermarketech vzaly po letech za své. Po vypelichání třetího smetáku jsem vzal ten starý na milost, vyměnil hřebík ve spoji s násadou za vrut, a výrobek, vyrobený ze dřeva a koňských žíní, stále vykazuje stejnou užitnou hodnotu, jako měl v den svého vzniku. Koňské žíně přežily léta stání na půdě, stále drží původní zamýšlený tvar a ani po sto letech nepelichají.
Poslední věc, kterou jsem si v domě nechal, je tahle skládací židlička.
Do domku jsem se stěhoval v době, kdy jsme měli první mimčo, a přišlo mi jako dobrý nápad si tu židličku nechat. Jen jsem z ní odstranil nánosy prachu. A obě děti opravdu tu židličku užily při svých hrách. Občas jsme ji zapomněli přinést ze dvorku, kde úspěšně mokla, jednou jsem ji vytáhl z hromady stavební suti, no prostě choval jsem se k té nádherné věci poněkud…. jako prase. Všechno přežila. Před pár lety jsem židličku pečlivě očistil a dopřál jsem jí nátěr kvalitní olejovou lazurou. A teď pointa: Ta židlička, evidentně vyrobená nejpozději v třicátých letech minulého stolení, unese i mou stokilovou prdel. Dělat něco půl hodiny v podřepu či pokleku už není pro stárnoucího seladona nic pohodlného, a tak mi přijde vhod uvelebit se půl stopy nad zemí a v pohodlí si například čistit řetěz na kole.
Nikdy by mě nenapadlo, že o takových věcech budu psát. Představuji si lidi, kteří vyráběli tyhle věci s cílem, aby sloužily co nejdéle, pokud možno po generace. Možná na tom tolik nevydělali, ale určitě by jim bylo stydno, kdyby za nimi někdo po dvaceti letech přišel s informací, že ten jeho krám musel vyhodit. V době, kdy je téměř standardem měnit po deseti letech bytové zařízení od nábytku přes spotřebiče po nádobí, kdy se chystá legislativní šikana majitelů starších aut, v době, kdy se čím dál tím víc lidí zabývá ničením a zabíjením, je vzpomínka na tyhle poctivé řemeslníky pohled do jiného světa. A je mi osobně líto, že už asi nikdy nevyrobím věc, kterou někdo bude po sto letech obdivovat.
Dnes se glorifikují lidé, kteří dělají pravý opak – živí se výrobou toho, co zabíjí a ničí. Přitom vyrobit něco materiálního a smysluplného přináší osvobozující pocit, určitě mnohem ušlechtilejší než žít s vědomím, že mé výtvory rozsévají smrt.
A tak mě napadá: Což takhle místo dronů a kvérů, řečeno slovy Karla Čapka, vyrábět něco, co by svítilo a hřálo? Co vy na to, pane V., pane S.?
22.06.2025 Pako
(339x známkováno, průměr: 1,19 z 5)