Když Západ po roce 1945 znovu integroval poražené Německo, šlo o sázku na dlouhodobou transformaci – nikoliv o pomstu. Může se po pádu Putina něco podobného stát i v případě Ruska?
Na první pohled se to může zdát předčasné. Rusko stále vede útočnou válku proti Ukrajině a Putinův režim zatím nekolabuje. Ale stejně jako v případě Německa ve čtyřicátých letech, i tady začíná být zřejmé, že válka nemá pro agresora dobrý konec. A že změna režimu by mohla otevřít dveře k naprosto nové geopolitické realitě. Možná i k nové alianci.
Podívejme se na to tedy od začátku – od příčin války, přes tahy jednotlivých mocností, až po možný vývoj, který by z dnešního Ruska mohl jednou udělat „Německo 2.0“.
Tento článek si neklade za cíl být zdrojem jediné správné pravdy. Je to spíš spekulativní úvaha nad motivy jednotlivých aktérů a možnými důsledky jejich rozhodnutí. A zcela záměrně se soustředí na jeden konkrétní scénář – obnovu Ruska skrze jeho přiblížení k Západu. Nejde o vyvážený přehled všech možností, ale o jednu z možných větví, která podle mě stojí za úvahu.
Proč Rusko napadlo Ukrajinu?
Abychom dokázali pochopit, proč Rusko napadlo Ukrajinu, musíme se nejdřív vrátit k tomu, jak se V. V. Putin dostal k moci.
Po pádu Sovětského svazu se Rusko zmítalo v chaosu. Stejně jako u nás začalo téměř okamžitě masivní rozkrádání a tunelování. Tehdejší prezident – ruský Zeman v posledním tažení, Boris Jelcin – kamarád Západu, se s tím možná i něco málo snažil dělat, ale moc mu to nešlo (a vlastně často ani nechtěl, aby mu to šlo). Kradlo se všude a ve velkém: nejvyšší představitelé státu, úředníci, podnikatelé…
A co je podstatné – v Rusku kradly i západní firmy.
Toho si samozřejmě všiml i kandidující Putin. A přišel s jednoduchým a účinným heslem: „Volte mě. Já to rozkrádání zastavím. Zahraniční firmy nám jinak vytunelují celou zemi – a on se s nimi ještě kamarádí!“ O ostatních domácích aktérech ale raději mlčel.
Od té chvíle bylo jasno: nepřítel je Západ.
Tato rétorika přetrvala. Putin se jí držel po celou dobu své vlády – někdy víc, někdy míň, ale Západ, zejména USA, zůstával v ruské propagandě vždy nepřítelem číslo jedna.
Do hlav obyčejných Rusů – hlavně těch, kteří sedí v děrevni u televizoru nemajíc internet – se to zapsalo tvrdě a hluboko. Desítky let opakované sdělení udělá své. Nepřítel je Západ. My jsme oběť. Oni nás chtějí rozložit, pokořit, rozkrást.
Putin je s představou nepřítele ze Západu neoddělitelně spjat. Je to právě on, kdo se postavil do role ochránce před tímto údajným nebezpečím – a zároveň ten, kdo Rusům tuto hrozbu neustále připomíná.
Jak čas plynul, začínalo být čím dál jasnější, že Rusko – největší země světa – má jiný, hlubší problém: demografii. Počet obyvatel Ruska se dnes pohybuje kolem 140 milionů a je prakticky jisté, že bude dál strmě klesat. A co hůř – vymírat budou především samotní etničtí Rusové.
To není pro Rusko vůbec dobrá zpráva – a něco by se s tím mělo dělat. Na první pohled je tu řešení: bývalé sovětské republiky. Rusko s nimi historicky spolupracuje, většina obyvatel rozumí rusky a jsou vnímány jako přirozená sféra vlivu – skoro jako „součást Ruska“.
Jenže i tahle představa se časem začala hroutit. Zvlášť ve chvíli, kdy se Ukrajina – nejlidnatější postsovětská země po Rusku – začala Západu čím dál víc přibližovat a zkoumat, jestli by to „nešlo i jinak“.
A právě tady se podle mě Putin dostal na křižovatku. Měl několik možností:
- Nechat Rusko pomalu vymírat a ztrácet vliv v postsovětském prostoru.
- Rezignovat a umožnit nástupci obrátit kurz směrem k Západu
- Nebo zaútočit na Ukrajinu – a udržet si ji jako klíčového spojence silou.
Protože ale politici obvykle touží po moci, chtějí něčemu vládnout a zapsat se do dějin, Putin si vybral třetí možnost. Rezignovat totiž nechtěl. A zároveň nemohl Rusko otevřeně přiblížit Západu – to by bylo v přímém rozporu s jeho vlastní propagandou, kterou drží společnost pohromadě. Otočit kurz by znamenalo ztrátu legitimity i autority. A pravděpodobně Putinův pád (nebyl by už ani věrohodný, ani vhodný do této pozice).
Válka nešla podle plánu. A tak ji alespoň využil k propagandě – udělal z ní svatou válku: boj Dobra (Ruska) proti Zlu (Západu).
Najednou už nešlo jen o Ukrajinu, ale o přežití samotného Ruska – co Ruska, celého světa. O jeho osvobození od zhoubného vlivu Západu. A pro miliony Rusů to začalo dávat smysl.
Ukrajina
Ukrajina se úspěšně ubránila výsadku v Kyjevě a počátečnímu náporu. Její vojenská síla byla zřejmě podceněna – nebo ta ruská přeceněna. Možná se i samotnému vůdci lhalo. Kdo ví.
Tím ale víceméně končí prostor pro jakoukoli další iniciativu. Ukrajina musí jen tlačit dostatek lidí na frontu. Vyjednávací pozice jsou slabé na obou stranách – tvořené víceméně jen prohlášeními prezidenta Zelenského směrem k obyvatelům postsovětských států střední Evropy (to co někteří vnímají jako žebrání).
Několik dní po začátku války se Ukrajina ocitá plně v náručí Západu – zejména USA, které v podstatě rozhodují o tom, zda přežije, vyhraje, nebo co se bude dít dál.
Ukrajinou se dál zabývat nebudeme. V tomto příběhu hraje až druhé housle.
Odpověď od USA
USA a další západní státy začaly na Ukrajinu dodávat zbraně. Ukrajina se v prvních týdnech ubránila a fronta se stabilizovala. Objevila se šance na protiútok.
Jenže na skutečně funkční a rozhodující protiútok Ukrajina nikdy nedostala dostatek prostředků – přestože se slibovalo kdeco. Pomoc přicházela pomalu, po částech, se spožděním.
Zbraní bylo vždy jen tolik, aby se podařilo udržet frontu. Může to být náhoda, ale mnohem spíš to vypadá, že USA dávkují pomoc tak, aby Ukrajina nikdy nevyhrála – ale ani neprohrála.
A není to jediný signál. Spojené státy občas vydají prohlášení, kde ostře kritizují Putina, případně „ruský režim“. Ale nikdy nekritizují samotné Rusko. Natož ruský lid. Podle jejich rétoriky je všechno vždy chyba jednoho člověka – Putina – nebo úzkého vedení. Obyčejný Rus je v tom nevinně. Bohužel, tuto strategii často kazí západní média (včetně našeho blba Foltýna) a část veřejnosti, která hází „všechny Rusáky do jednoho pytle“ a nijak se nesnaží rozlišovat. To ale hraje Putinovi do karet. Když se běžní Rusové ocitnou ve stejné skupině jako on, je pro ně mnohem těžší se z ní mentálně vymanit.
A tak tu máme dvě docela jasné indicie, že hlavním motivem USA možná není ochrana Ukrajiny, ale úplně jiný cíl: pád režimu v Rusku.
Putin je dnes v situaci, kdy válku nemůže odvolat. Udělal z ní svatou válku proti „totálnímu zlu“ – proti Západu. Kdyby teď ustoupil, zbyla by mu už jen realita pomalu vymírajícího Ruska.
A tak to hraje dál. Posílá další vojáky, doufá, že se to zlomí, že něco vyjde. Ale nejspíš už ví, že je v koncích. Že to nevyšlo. A že nemá žádnou jinou cestu.
Zároveň ale nemůže použít jaderné zbraně. Rusko oficiálně není v ohrožení a takový krok by neskousli ani jeho spojenci – například Čína – a možná ani velká část ruské veřejnosti, byť zpracované propagandou.
A právě v tom má dávkovaná pomoc ještě jeden vedlejší efekt: chrání Ukrajinu i před jadernou eskalací. Ale to nemůže být hlavní důvod. I kdyby se Ukrajina postupně přiblížila k ruským hranicím a Západ v tu chvíli pomoc zastavil, riziko jaderného útoku by zůstalo nízké. Za těchto okolností je jaderná eskalace velmi nepravděpodobná – takže jde jen o vedlejší, ale vítaný efekt.
USA tak pomalu vaří Putina – a doufají, že nevybouchne.
Co by USA chtěly
Ačkoli to možná nyní zní absurdně, domnívám se, že Spojené státy ve skutečnosti doufají v pád režimu v Rusku – ať už tím, že bude Putin odstraněn, nebo tím, že po jeho smrti nedokáže předat moc žádnému přímému nástupci a o vládu se opět začne bojovat. Samotná ukrajina je vedlejší cíl.
Válka zkrátka oslabuje Putinovu pozici i možnosti samotného Ruska – a USA si toho jsou velmi dobře vědomy.
Postputinovské rusko – chtělo by být spojencem?
Dostáváme se k bodu, ke kterému USA celou dobu směřují: Putin je pryč. Byl svržen, zemřel, nebo prostě nedokázal udržet moc.
Nastupuje nová vláda – nový vládce, skupina, elita, chaos, to je v tu chvíli jedno.
Otázka zní: Proč by měl kdokoli z nich chtít spolupracovat se Západem? Proč by Rusko mělo najednou otočit a hledat spojence tam, kde ještě před týdnem vidělo nepřítele?
A tím se vlastně vracíme zpět k tomu, co dnes nejvíc pálí Putina – a co bude zítra pálit i jeho nástupce.
Rusko vymírá. Má příliš málo obyvatel a nutně potřebuje spojence. Ideálně se chce přiblížit stavu, ve kterém bylo před rozpadem Sovětského svazu. Spravovat největší zemi světa s tak malým počtem obyvatel je dlouhodobě neudržitelné.
Rusko zaostává technologicky. Bez přístupu k moderním technologiím a know-how zůstává závislé na prodeji surovin. Jenže ani ten není samozřejmý – aby byla těžba ekonomicky smysluplná, je nutné disponovat dostatečnou technickou vyspělostí.
A jako bonus: při sbližování se Západem by se bývalé asijské republiky (kromě Azerbajdžánu) přestaly poohlížet jinde – a znovu by se připoutaly k Moskvě. Vztah těchto států k Rusku by mohl být ještě těsnější než vztah Česka k Německu. Rusko by se pro ně znovu stalo partnerem číslo jedna – politicky, ekonomicky, kulturně. A to se bude dobře prodávat lidem. Výsledkem spojení se západem by tedy bylo paradoxně de facto obnovení Sovětského svazu.
Dále je pravděpodobné, že takové sbližování se Západem budou aktivně podporovat bohatší vrstvy ruského obyvatelstva – podnikatelé, exportéři, technokraté, lidé napojení na globální trhy. Tito lidé budou chtít znovu získat přístup k evropským trhům, technologiím a kapitálu. A především – budou chtít podnikat a žít jako Západ, ne být navždy izolováni v zemi pod sankcemi.
Pokud nový vládce získá Putinův aparát propagandy, myslím, že během dvou až tří let dokáže ruské obyvatelstvo bez větších problémů přesvědčit, že Putin dělal chyby, že jeho politika byla slepá ulička a že nastal čas na změnu – na návrat Ruska mezi civilizované státy. Mimochodem, podobné přepnutí propagandy by nebylo v Rusku nic nového – po Stalinově smrti také netrvalo dlouho, než se začalo mluvit o tom, že vlastně všechno dělal špatně.
A kromě všech strategických a ekonomických výhod je tu ještě jedna věc, kterou si málokdo dovolí nahlas říct – ale která přesto platí:
Rusové jsou mentálně stále mnohem blíž evropanům než Číňanům, Indům nebo Afgháncům.
Ať si o tom kdo chce co chce myslí, jestli musíme říci, kde mají své místo, pak je to v Evropě, ne v Asii.
To všechno dohromady výrazně zvyšuje šanci, že při případné změně režimu se Rusko vydá cestou spolupráce se Západem – a ne opačným směrem.
Teď už jen zbývá jedno: na straně Západu to nijak neposrat.
Rusko-čínská cesta
Další možnou cestou pro Rusko je hlubší sblížení s Čínou. Jenže to s sebou nese zásadní riziko. Čína – stejně jako další velcí hráči v Asii – nebuduje spojenecké vztahy v západním smyslu slova. Nemá spojence, má jen zájmy. Partnerství trvá jen do chvíle, dokud se jí vyplácí.
Západ v tomhle má výhodu. Ne že by státy jako USA, Německo nebo Francie neměly vlastní zájmy – samozřejmě že mají. Ale zároveň existuje širší rámec spolupráce, který přesahuje krátkodobý zisk. Zkrátka – Západ si počká a věří, že se mu to v dlouhodobém horizontu vyplatí.
Pokud se Rusko příliš upne na Čínu, dříve nebo později za to zaplatí. Čína ho využije – a využije ho víc, než by to kdy udělaly Spojené státy. USA nechají Rusko relativně na pokoji, pokud s ním bude možné racionálně jednat. Je to ostatně vidět i na příkladu Turecka, které si dlouhodobě jede podle sebe – a Západ mu to pořád toleruje.
Co je finálním cílem USA?
To je ve skutečnosti velmi jednoduché.
USA čelí hrozbě, že je z pozice světové jedničky vytlačí Čína. A pokud chtějí tento trend zvrátit, musí vsadit na něco velkého.
Získání Ruska by pro ně byla obrovská výhra:
- přístup do celé Asie
- zisk alespoň části vlivu v Africe, který si Rusko dosud udrželo,
- zkrocení Turecka – které si už nebude moci vyskakovat, jeho pozice výrazně oslabí.
- oslabení Číny
- a jako bonus: propagandistická výhra, která by se prodávala skvěle doma i venku – sjednotíme celý svět.
Co by z toho měla EU?
Jedním z klíčových důvodů, proč by se EU mohla v budoucnu opět obrátit k Rusku, jsou nerostné suroviny a fosilní paliva. Evropská unie sice dnes usiluje o energetickou soběstačnost a odklon od fosilních zdrojů, ale zároveň se snaží „zachránit planetu“ způsobem, který je čím dál víc poháněn ideologií místo racionality.
Výsledkem je řada chybných rozhodnutí – tlak proti jaderné energetice, nelogické kroky v automobilovém průmyslu, přehnaně ambiciózní cíle, které nejsou realisticky dosažitelné. Všechno tohle tvoří jeden balík, který veřejnost zná pod značkou Green Deal.
A Green Deal je téměř jistě odsouzen k neúspěchu.
Až k tomuto neúspěchu dojde – a že k němu dojde – nastane problém. Bude velmi obtížné znovu přesvědčit evropské občany, že by se EU měla znovu pokoušet o vlastní soběstačnost v oblasti energií. Nedůvěra bude hluboká.
A právě tehdy se EU znovu začne zajímat o Rusko. Bude potřebovat energii a suroviny – a bude je potřebovat levně. Protože bude nutné znovu nastartovat průmysl, který byl předtím poškozen vlastními ideologickými rozhodnutími.
Problem s východními státy
Jistě vás napadne, že státy bývalého východního bloku něco takového nikdy nepřijmou. Že jejich obyvatelstvo nic nepřesvědčí.
Jenže totéž si svět myslel o Německu a Japonsku po druhé světové válce. A o deset let později už byl Hitler jen jménem z učebnic.
Pokud se Rusko dokáže dostatečně změnit – nebo se tak alespoň chvíli tvářit – o tento bod nemám žádné obavy.
Jaká jsou další rizika?
- Mezi další rizika patří odpor Číny – ta Rusko rozhodně nepustí bez boje.
- Možný je i odpor ze strany Turecka. Ale pokud by došlo na rozhodování „Turecko, nebo Rusko“, bude volba jasná. Rusko má větší váhu – a Ankara to pravděpodobně ví. I turečtí představitelé, (zřejmě v tu dobu) v čele s Erdoganem, si nejspíš uvědomí, že ve správnou chvíli bude lepší ustoupit.
Je si toho všeho Putin vědom?
S největší pravděpodobností ano. Ruská špionáž patří ke světové špičce – a není důvod si myslet, že by tyto souvislosti neviděl. Jen už zřejmě neví, jak z toho ven.
Vyjde to?
Těžko říct, jak to celé dopadne. Ale jsem přesvědčený, že tahle možnost – pád režimu a nová aliance – je součástí americké úvahy. Proto se chovají, jak se chovají. A i když jejich scénáře a modely budou mnohem složitější, tohle je dle mne určitě jedna z hlavních větví.
Stále také nevíme, jak do celé věci nakonec promluví Trump. Tvrdí, že konflikt vyřeší (a v tomto duchu občas předvádí – diplomaticky řečeno – podivné manévry), ale ve výsledku zatím jen pokračuje v Bidenově strategii. Válka běží dál a zbraně se nadále dávkují přesně tak, aby Ukrajina nevyhrála – ale ani neprohrála.
22.06.2025 ZJEB
(256x známkováno, průměr: 3,68 z 5)