Při pročítání tohoto blogu jsem si povšiml velké koncentrace článků, které pojednávají o marastu na našich silnicích, a tak jsem se taky rozhodl přidat svou trošku do mlýna a napsat pár řádků o problematice písmena Z.
Jak všichni víme, tak pokud má auto na sobě nalepenou nálepku s písmenem Z, tak je řízeno řidičem začátečníkem, a proto je vhodné mu věnovat trochu více pozornosti a ohleduplnosti, neboť začátečník patrně ještě nemá všechny reflexy a finty potřebné k řízení auta tak zvaně
v krvi.
Výše napsané vyplývá z logiky věci, ale v praxi je tomu trochu jinak.
Majitelem řidičáku jsem relativně krátce a před autoškolou jsem za volantem nikdy neseděl a ani mě nenapadlo to zkoušet, protože jsem k tomu neměl důvod. Nicméně v novém povolání se auto stalo nutností, a tak jsem si papíry udělal (musím se pochválit, že už na první pokus). Krátce na to jsem se stal i majitelem vlastního auta, konkrétně Fiata Punto, což sice není žádné žihadlo, ale pro mé účely bohatě stačí. Nemám v oblibě porušování zákonů ani rozličné formy machrování, takže jsem si na první benzínce koupil „zetko“, aby ostatní řidiči věděli, s kým mají tu čest.
Už po pár cestách do práce jsem pochopil, že to nebyl právě ten nejlepší nápad. Takové „zetko“ na kolečkách je totiž pro většinu řidičů „enemy number one“. Mnozí z vás si nyní představují, kterak se Punto šine 30km/h tam, kde se smí padesát a říkají si „Co se divíš, vole!“. Věřte či ne, ale není tomu tak. V místech, která neznám dodržuji předepsanou rychlost a v místech, která už znám jako své boty klidně jedu i o těch 10km/h víc, ale také třeba o dvacet míň, když vím, že se blíží zatáčka, z které lze snadno vyletět i bez náledí a podobných lahůdek, nebo že silnice je v takovém stavu, že by se hodil spíš nějaký Jeep. Zkrátka zákony porušuji jen v mezích normy a zdravého rozumu a dopravu nezdržuji. To ovšem spoustě řidičů vůbec nebrání v tom, aby „zetko“ zašlapali do země.
Pro lepší představu uvedu pár příkladů.
Jel jsem z Kouřimi do Českého Brodu a chtěl tedy odbočit vlevo na Kolínsko-Brodské silnici. Sice je na tomto úseku vidět dost daleko, ale rozhodně to vyžaduje opatrnost, protože dlouhá a rovná silnice logicky vybízí k rychlosti a tak se na ní běžně jezdí 130Km/h (že je tam devadesátka a místy sedmdesátka snad nemá cenu zmiňovat). Tento fakt je mi znám, a tak se na ní necpu, když tam něco jede, protože se to může přiblížit proklatě rychle. Zastavil jsem tedy na hranici křižovatky, pěkně u středu, aby mohli lidé odbočovat i vpravo a čekal, protože tam je a) stopka, b) se zprava řítila jakási červená šmouha. Debil za mnou ovšem usoudil, že čekat takhle trapně na křižovatce je prostě drzost, tak mě objel zprava a švihnul to tam. Červená šmouha byla nucena zpomalit tak na polovinu rychlosti a stejně se minuli cca o metr.
Vracím se z Prahy po staré Mladoboleslavské. Je tma, sněží, fouká vítr a silnice místy namrzá. Takže jedu šedesát a ihned mám za sebou dvě auta, která mě s troubením předjíždí (souhlasím, že jet ve vánici šedesát je prostě drzost). O cca 20km dál je obě potkávám ve stromořadí už i s policií. Kdo chce kam, pomozme mu tam.
Tohle jsou ty extrémnější případy, ale „volný odstřel zetek“ je patrný téměř všude. Jezdím obvykle po menších městech, kde se častěji dodržuje padesátka a celkově je provoz klidnější, ale pokud tam jedu padesát já, tak se na mě okamžitě troubí, klepe se na čelo a ukazují různé nemravné posunky. Mám dojem, že tito řidiči spíš než na svůj tachometr mají oči nalepené na mojí nálepce a přemýšlí, kterak mě zašlapat do země.
Pointa: Po cca 5000 ujetých kilometrech jsem usoudil, že se o nervy připravit nenechám a nálepku odstranil. A hle, troubení ustalo a pokud se například blížím k zatáčce, o které vím, že je opravdu nebezpečná a podřadím klidně na dvojku, tak mě auto za mnou nepředjede se zběsilým troubením a neskončí někde v poli, ale udělá totéž, co já, a všichni jsou spokojení (a hlavně na živu).
(13x známkováno, průměr: 2,23 z 5)