Nechám stranou jeho politické názory, Jan Werich byl docela moudrý člověk. Následuje přepis záznamu jeho rozhlasového pořadu „Gramotingltangl“ z roku 1966, konkrétně díl „O dopravnictví“.
Dneska řidič automobilu – vono na tom nezáleží, jak řídí nebo co řídí. Vono záleží na tom, jak umí číst. A jak rychle. Když dneska řídí automobil, tak musí furt číst. A číst třeba, že oblouk doleva je škrtnutej, veprostřed je šipka, dole je objížďka, pak je tam napsáno „pomalu“ a ještě se to zužuje. Ale mezitím zajel štyry, pět lidí – no nemoh se dívat přeci, kudy jede, když to musel číst. A teďka ještě na zemi jsou šipky. Ta ukazuje doleva, ale oblouk je doleva škrtnutej, protože od včerejška, se tam jezdí doprava, ale ještě to nepřemalovali.
„Já mám právo ject, a jelikož to právo mám, tak i když mně stojíš v cestě, já to právo uplatním a bim, řach, rovnou do tebe.“ Což je úplně proti lidskýmu rozumu, protože: když lidi choděj po chodníku a teďka se tam proplítaj, tak taky přibrzdí, přidá, uhne se a vůbec z toho nic nedělá.
On se lidskej mozek musí používat, proto nám ho pánbu dal, nebo tedy Darwin, to je jedno, někdo nám ho musel dát. Kdyby nám ho dal pro parádu, tak bysme nosili mozek navrchu a ne vevnitř. Pokud lidi nebudou jezdit s mozkem, všecky ty nápisy a šipky nejsou nic platný. Nemluvě o tom, že ty šipky a nápisy musí taky dávat lidi s mozkem. To není nic platný, když to tam dávaj lidi, co nemaj mozek. To musej mít všichni mozek!
Kdyby někdo dnes polil Wericha živou vodou, nejspíš by se divil, proč to za posledních dvacet pět let nabralo opačný trend. Došlo k strmému nárůstu represivní legislativy, která má za cíl zcela nahradit autonomní myšlení řidiče sadou zákazů a příkazů. Stát umožňuje řídit jen tomu, kdo prokáže dobrou znalost „šipek a nápisů“, rozhodl se řidičské oprávnění také odebírat na základě bodové hry, která se dá vyhrát spíše než zaviněním škodní události především skrz bagatelní delikty. Nijak se to neliší od utahování šroubu taknějak všude, kde se to dá, ale je to dobře patrné.
Možná by se taky divil, že presumpce neviny už neplatí, pokud omezuje výběr dodatečné silniční daně obecními pokladnami. Holt to prasklo zrovna v zákoně o provozu na pozemních komunikacích a jmenuje se to správní delikt provozovatele vozidla. Prokaž, že jsi něco nespáchal, nebo jsi to spáchal. Tentokrát si to nežádal lid, ani dělnická třída, tentokrát si to objednali policajti a úředníci. První skupině to zefektivnilo výběr parkovného a druhé cashflow z měření rychlosti. Protiústavnost nesměla být v médiích nijak probírána, takže to prošlo hladce. Když je to proti těm silničním pirátům, ať lítají třísky, ne?
Werich by se asi zarazil, že pokuty za rychlost dostáváme už přes 125 let, ale už nikdo ani nevěří, že by měly potenciál snížit nehodovost. Jsou pojaty jako významný finanční příjem ozbrojených a úřednických složek, což tyto přestaly skrývat a dokonce semtam boj o tyhle prachy nepokrytě probublá až k lidu.
Kolega v práci byl dosud prakticky neřidič a teď to musí z rodinných důvodů změnit. Za tímto účelem jsem s ním včera dával ze sedadla spolujezdce „kondiční jízdu“, v oblasti slabého provozu. Se slzou v oku jsem pozoroval, že řidič začátečník, kterému to celé dává ještě zabrat, mnohem více upřednostňuje věci, které vidí kolem sebe, než „šipky a nápisy“. Jel tak, aby nedošlo k ničemu nežádoucímu, zatímco zelená na semaforu a „hlavní silnice“ měly pro něj hlavně informativní hodnotu. Ale i z něj systém vychoval ovečku. Když jsem ho vezl zpátky, stíhal sledovat samozřejmě všechno. V jednom místě mne upozornil, že jedu padesát, ale na značce bylo třicet. Poznamenal jsem, že přizpůsobuji jízdu okolnostem tak, aby se nic nestalo. Mnohde jedu třikrát pomaleji, než mi laskavě dovoluje značka, protože vidím kolem sebe potenciálně problematické situace, jinde dvakrát rychleji. Nic mi na to neřekl, ale bylo jasné, že to vidí jinak. Za rok nebo za dva bude pilným sledovačem a dodržovačem šipek, čar, značek a nápisů. Škoda jen, že o to míň se bude moci dívat kolem sebe.
A utahování represivního šroubu? V poslední době nevidím reálně jeho zpomalování, nebo snad i cestu zpět. Celá jedna generace teď vyrostla v big bro nanny state a je bytostně přesvědčena, že na všechno je lékem stát a přísnost; příslušníci státní moci pak rádi poptávku vyplní. Pozoruji, že postupně ubývá relevantní opozice, která by žádala omezení vlivu státu a maximum osobních svobod a volnosti trhu. Nové karty tedy rozdá až válka. Dnes totiž – bohužel – Werichova slova, stejně jako tehdy, nechce nikdo slyšet.
(3x známkováno, průměr: 1,33 z 5)