Výzva ÚMČP7 k dodržování společenské smlouvy

Tuto zprávu jsem zaslal Úřadu městské části Praha. Na konci pak čtenář najde sdělení pro něj.

Vážený úřade,

obracím se na vás s požadavkem na nastavení efektivní komunikace a procesní čistoty, která je nezbytná pro legitimní průběh tohoto řízení.

Můj konflikt s vaším úřadem přesahuje rámec běžného správního řízení. Hraje se zde o podstatu vztahu mezi občanem a státem – o tzv. společenskou smlouvu. Já, občan, akceptuji monopol státu, byť to odporuje mému přesvědčení, ale pouze pod podmínkou, že stát bude striktně dodržovat svá vlastní pravidla.

Předem zdůrazňuji, že tento dopis není osobní útok na žádnou úřední osobu. Jde mi výhradně o postup správního orgánu jako instituce a o přezkoumatelnost jeho postupu. Jednotlivé zaměstnance vnímám jako vykonavatele nastavených procesů; nežádám vyvozování osobní odpovědnosti ani personální řešení, neřeší to můj problém.

Etický základ a nutnost kontroly

Etika a morálka jsou jedním z mých nejdůležitějších životních témat. Stát svou represivní funkcí z podstaty věci do těchto principů zasahuje. Pokud má stát právo tyto principy „legálně porušovat“ (uplatňovat moc a násilí), považuji za nezbytné, aby tak činil pod perfektní a absolutní kontrolou, jak to smlouva mezi mnou a státem vyžaduje. Akceptuji roli státu, ale neakceptuji zvůli. Pokud si nárokujete moc trestat, musíte unést břemeno dokonalého procesního postupu.

Chodit na úřad s diktafonem, který jsem si speciálně k tomuto účelu pořídil, se mi obrovsky protiví. Přesto jsem to vyhodnotil jako nutné opatření, protože vašemu úřadu v současné chvíli hluboce nedůvěřuji. Nezbytné opatření proti netransparentnímui systému.

Rozpor mezi zákonem a realitou

Správní řád si dokážu přečíst sám. Nepožaduji, abyste mi ho předčítali, ani nepožaduji vysvětlení banalit. Problém nastává v okamžiku, kdy vzniká rozpor mezi textem zákona a vaším faktickým jednáním. Pokud se v komunikaci s vaším úřadem setkávám s tvrzeními jako:

„protože se nehájila“
„musíte se objednat“
„na základě mé dobré vůle“
„přestupek určila policie“

… a já pro tato tvrzení nenalézám oporu v právním řádu, dostáváme se do neakceptovatelné situace.

Nevalidní stav řízení

Musím důvěřovat Správnímu řádu. Pokud vy jednáte v rozporu s ním a tento rozpor relevantně nezdůvodníte, pak se z mého pohledu celé řízení ocitá v nevalidním stavu. V takové chvíli postrádá jakýkoliv smysl zabývat se podstatou onoho konfliktu, tedy samotným podezřením z přestupku. Nelze hrát hru, u které rozhodčí svévolně mění pravidla v rozporu s pravidly psanými.

Absence přezkoumatelnosti spisu

Zcela zásadní překážkou je pro mě nulová přezkoumatelnost samotného spisu ve smyslu, jak ji definuje správní řád. Nacházím se v logicky nesnesitelné a paradoxní situaci: Na jedné straně referentka tvrdí, že spis „ještě neexistuje“. Na straně druhé mi tvrdí, že jeho kompletní kopii držím v ruce. To, co jsem v obou případech obdržel, však postrádá zákonem vyžadovaný soupis součástí spisu. Bez tohoto soupisu je spis jen hromadou papírů bez právní váhy a je zcela nepřezkoumatelný. Nemohu ověřit jeho celistvost, posloupnost ani to, zda s ním nebylo manipulováno.

Žádám okamžitou nápravu a zaslání celého spisu ve smyslu správního řádu do mé datové schránky.

Čas a neúměrné průtahy

Čas je to nejcennější, co v životě mám, a vy jím neakceptovatelně plýtváte. Nacházíme se půl roku od údajného zjištění podezření z přestupku, a přesto nejsem schopen ověřit prakticky nic. Dle vyjádření vaší referentky se nejedná o exces, ale o setrvalý, dlouhodobý stav vašeho úřadu. Toto je u takto banálního obvinění do nebe volající. Úřad se chová, jako by ve věci existoval sám a měl nekonečné množství času. Zcela ignorujete fakt, že věc může pokračovat k dalším orgánům, včetně soudů, které budou pro svou práci rovněž potřebovat časovou dotaci. Tímto přístupem maříte efektivitu celého procesu a znehodnocujete možnost efektivní obrany.

Složitost a administrativní bariéry

Celý proces se mi jeví jako složitý vzhledem k tomu, v jaké fázi se teprve nacházíme. Vnímám zde paradox: právo má být efektivní a srozumitelné pro každého občana. Problémy, se kterými se setkávám, spočívají v samotných základech procesu, a zdá se, že je to naprosto běžná praxe úřadu.

Vědomost úřadu

Nejvíce informací a podkladů pro má tvrzení jsem získal z osobních setkání, která trvala v součtu přibližně hodinu a během kterých jsme si vyměnili zásadní stanoviska. Předpokládám, že úřad obsah těchto jednání zná – byli jste jejich aktivními účastníky a je vaší úřední povinností vědět, co činíte a říkáte. Z tohoto důvodu není třeba, abych sepisoval a zasílal patnáctistránkový popis všech problémů do detailů. Úřadu musí být z průběhu těchto interakcí zřejmé, o co mi jde a kde nastal problém. V této fázi nedává smysl řešit detailní důsledky systémových problémů, ale jejich indentifikaci.

Připadně se může úřad zeptat.

Výhrada laického prvku

Upozorňuji, že nejsem právní profesionál, ale občan hájící svá práva. Mám právo se hájit vlastními slovy a principy, kterým rozumím, a to i s vědomím, že má terminologie nemusí být právně precizní. Správní řád (§ 4) mi v tomto garantuje ochranu: ukládá úřadu povinnost poučit mě o mých procesních právech a povinnostech tak, abych neutrpěl újmu pro svou neznalost právních předpisů. Pokud tedy v mém postupu shledáte formální vady plynoucí z mého laického postavení, očekávám, že dostojíte své zákonné roli, nezneužijete mé neznalosti, a v souladu se zákonem mě poučíte o správném postupu, místo abyste mé podání účelově ignorovali či zamítali.

Právě tuto volnější formu textu místo přísně formálním a neprůstřelným žádostem, stížnostem nebo podnětům. Považuji to za efektivnější způsob sdělení z mé strany.

Systémová odpovědnost

Zdůrazňuji, že mé výhrady nesměřují izolovaně proti konkrétní referentce. Při osobním jednání byl přítomen i další pracovník a celou dobu komunikuji s úřadem jako institucí. Případná pochybení vnímám primárně jako projev fungování celého systému, se kterým jsem v kontaktu. Právě v nastavení procesů a úřední kultuře je třeba hledat příčiny vzniklého stavu, nikoliv je zužovat na pochybení jednotlivce. Úmyslně referentku nikde nejmenuji, odpovědnost vůči mně nese samotný úřad.

Můj požadavek

Žádám o efektivní komunikaci. Pokud učiníte krok nebo vyslovíte požadavek, který nemá oporu v zákoně (nebo mu přímo odporuje), zdůvodněte tento rozpor, a to i zpětně. Na rozdíl od vás, profesionála placeného z veřejných zdrojů, já vykonávám tuto kontrolu moci ve svém volném čase, bezplatně, jako svou občanskou povinnost. Nemám čas na procesní pochybení.

Dokud nebude odstraněn tento rozpor mezi zákonem a vaším postupem, považuji řízení za zmatečné a jakékoliv rozhodnutí ve věci samé za předem nezákonné.

Dále žádám o zpřístupnění kompletní dokumentace k podnětu, který jsem vám v minulosti zaslal. Byl jsem vyrozuměn, že jste se jím zabývali, avšak výsledek a detaily mi nebyly sděleny s odůvodněním, že nejsem účastníkem řízení a patrně nebyl uznán můj právní zájem. Tuto argumentaci nyní, kdy v dané věci vystupuji v roli zmocněnce, již nelze uplatnit. Trvám na tom, abych mohl přezkoumatelným způsobem zjistit, jakým způsobem bylo s mým podnětem naloženo a co v dané věci skutečně proběhlo.

—

Vzhledem k lhůtám stanovovaným úřadem očekávám reakci úřadu do sedmi dnů od doručení.

S přáním hezkého dne,

Vojtěch Pszczólka

P.S. Reakce na nový vývoj:

Reaguji na vaše sdělení ze dne 29. 1. 2026, ve kterém uvádíte, že věc bude odložena usnesením. Právě to ale ilustruje podstatu mého problému: po dlouhém období nejistoty se občan dozví pouze výsledek, aniž by měl přehledně k dispozici podklady a logiku postupu úřadu. Půl roku vedete řízení, abyste ve chvíli, kdy začnu vyžadovat důsledné dodržování pravidel, věc potichu odložili záznamem. Nemění to nic na tom, že v této chvíli považuji řízení za zmatečné.

Nespokojím se s tichým odložením. Žádám, aby úřad tento svůj postup v plné šíři přezkoumal a podal mi vysvětlení. Je třeba postavit najisto, zda byl dosavadní postup v souladu se zákonem a principy dobré správy. Pokud se ukáže, že k pochybením došlo, je nezbytné, aby se úřad k těmto chybám přihlásil, zjednal nápravu a nabídl adekvátní řešení pro poškozené strany.

Moje požadavky na zpřístupnění kompletního spisu a vysvětlení předchozích rozporů proto v plném rozsahu trvají.

Pro čtenáře webu D-FENs:

Jistě jsem svým sdělením zaujal část lidí, kteří si teď lámou hlavu, co mě to proboha napadlo za pitomost. Odmítám nadále hrát úřednickou hru na paragrafy, a být součástí praxe, kdy se mě úřad lekne, a řízení zastaví nebo se ho jiným způsobem zbaví jako problémového. Bráním se podobným způsobem před úřady zhruba 15 let, a došlo mi, že nechci, aby svět, ve kterém žiju, fungoval právě takhle. Pokud právo už od toho nejmenšího přestupku neplatí pro toho, koho se úředník lekne, pak je na čase na to veřejně poukázat.

Tímto žádám ty, kteří mají zkušenost s řešení dopravního přestupku na Úřadem městské části Prahy 7, a setkali se s podobně do nebe volajícím porušením právního státu. Zejména mi jde o to, že úřad odmítne nahlédnout do spisu “že se musíte objednat”, zcela rezignuje na zjišťování skutečného stavu věci, nazývá občany svými klienty, nepokouší se shánět jakékoli důkazy pro podezřelou stranu, celé řízení zdržuje, řízení vede nepřezkoumatelně nebo tvrdí, že přestupky určuje Městská policie.

Mám svá tvrzení dobře podložená, to, o co mi teď jde, je poukázat na to, že se nejedná o jediný takový případ, ale je to běžná praxe na tomto a i jiných úřadech.

Zejména dvě věci mi totiž, při mé omezené zkušenosti, přijdou všudypřítomné; a to je neochota poskytnout spis mimo úřední hodiny a právě rezignace na zjišťování skutečného stavu věci. Že při tom úředníci nezřídka lžou není pomluva, ale tvrzení, které hodlám prokázat.

Úmyslně jsem vynechal číslo jednací. Jednak chci chránit svou zmocnitelku (která je samozřejmě se vším srozuměna), a v druhé řadě konkrétní osoby na úřadě, do kterých mi nic není. Naopak otevřeně uvádím svoje jméno.

Jsem si vědom, že je na tomto webu spousta lidí, kteří využívají těchto úředních excesů ve svůj prospěch, já tak nadále činit nechci. Pokud právo dlouhodobě a široce nefunguje, je nejvyšší čas si to přiznat a činit to, co považuji za nejlepší. Ve chvíli, kdy se na výkladu jedné věty z Ústavy neshodnou ani nejlepší právníci a nejvyšší ústavní činitelé, je nejvyšší čas zjistit skutečný stav práva zespoda, z pohledu Franty Vomáčky.

Nemám v úmyslu zapojit se do diskuze, ale mohu podle jejího vyznění případně napsat další články, ať už o konkrétních zkušenostech na tomhle nebo jiných úřadech, nebo o dalším průběhu věci.

Vojtěch Pszczólka

vojtech@pszczolka.cz