Vyplašenka

S tímhle slovem jsem se setkal poprvé na vojně. Označovalo někoho, kdo se bál vykonat něco, co bylo v rozporu s pravidly, vojenským řádem, přeneseně všechno, z čeho mohl (ale nemusel) vzniknout nějaký malér.

Vyplašenka vám nikdy nepodepsala vycházku i když guma nebyla ten den v kasínu, vyplašenka minutu po večerce nahlašovala vaší absenci dévéťákovi, i když do rána do šesti byste vždycky přišli a nikdo by to většinou nezjistil. Vyplašenka by nikdy nepronesla přes bránu chlast a nikdy by neojebala nadřízeného. Vyplašenka všechno plnila do posledního puntíku, leč sama byla mnohdy bez ohledu na toto snažení zprcána od nadřízených, ale ani tyto výmrdy dotyčného nepředělaly a tak jako vyplašenka odcházel i do civilu.

Ačkoli vojna už dávno není povinná a příhody z ní jsou jen součástí nostalgických „urban legends“, vyplašenky nevymřely. Naopak. Daří se jim skvěle.
Vyplašenka nesedne do auta, aniž by se neujistila, že lékárnička ještě není prošlá, neopomene zkontrolovat všechny žárovičky a běda, když by měla jet v prosinci po suché silnici na letních gumách! Pokud vyplašenku stopne silniční fízl, rozklepe se a po povinném kolečku servility a lidské nízkosti ihned na místě zaplatí příslušný flastr, poděkuje a ještě si říká, jak z toho náramně vyvázla.

A co teprve různé nedobrovolné interakce s úřady. Konečně, stačí blížící se termín např. zaplacení poplatku z jorkšíra nebo daně ze zahrádky. Vyplašenka 2 měsíce předem běží se složenkou na pokladnu úřadu a solí. A žije v iluzi, že s tímto přístupem se jí nemůže nic zlého stát. Do doby, než se zjistí, že pozemek, ze kterého poctivě a horlivě platí výpalné, ve skutečnosti patří někomu jinému nebo že se přišlo na to, že před deseti lety zapomněla při přestěhování nahlásit změnu adresy na Svaz zahrádkářů. A najednou je průser jako Brno a vyplašenka má hlavu v pejru a přijde se pokorně poradit, co s tím.

Nemám vyplašenky rád. Otravují svým strachem a předposraností okolní život a svou servilitou posilují Systém v jeho konání proti ostatním. A bývají i nebezpečné; aby si samy (možná) zachránily svou pochybnou kůži, neváhají do kdejaké halamajzny zatáhnout i ostatní. Nedokáží zabojovat, zariskovat a snést i případnou porážku. Neumí se nebezpečí podívat do tváře. Chybí jim velkorysost, nadhled, chladnokrevnost a schopnost myslet s čistou hlavou.

Když z tohoto pohledu zrekapituluji posledních 25 let svého života, rozhodně se mi vyplatilo nebýt ani vteřinu vyplašenkou. Vždy se my vyplatilo zvážit riziko a pravděpodobnost, zda se to či ono stane. Nikdy jsem se nepřihlásil k placení koncesionářských poplatků za TV a rozhlas, protože na propagandu nechci zbytečně přispívat ze svého. Pravděpodobnost, že by mě pravomocně donutili k zaplacení se limitně blíží nule a pokud si příslušný zákon přečtete, tak zjistíte, že žádnou velkou páku na vás ve skutečnosti nemají.

Nedávno mi přišlo předvolání na berňák, že jsem nepodal přiznání k dani z nemovitosti. Ano. Již od roku 2005 a dobře jsem to věděl. Jenže vše nad tři roky je promlčené a vzhledem k relativně bagatelní částce jsem vyvázl jen s nuceným doplacením posledních tří let. A i tu platbu jsem nechal ještě dva měsíce uzrát. Jednoznačně tedy pozitivní bilance. Vyplašenka by již 10 let platila. A dobře jí tak.

Odpočtete si DPH i z věcí, které do podnikání nepatří? Proč ne. Šance, že na vás berňák do čtyř let přijde a navíc vám dokáže, že jste to udělali se zlým a podvratným úmyslem, je celkem mizivá. Je to sázka s dobrým kurzem. Také se mi to stalo a po letech doplatil směšný doměrek proti tomu, co jsem reálně získal. Opět dobrý deal. Vyplašenka přizná i to, co nemusí a stejně si na ní ještě něco najdou. Úřednice na berňáku jsou v podstatě nešťastné a duševně nemocné bytosti, které při troše šikovnosti oklamete. A pokud ne, pak prohrajete a vaše sázka propadne. Ale hraje se dál a o to jde.

To samé s pokutami. Jen zbabělec nebo dítě zaplatí na místě. Má smysl zkusit celou věc poslat dál a získat šanci, že vše vyšumí do prekluze. V současném fašistickém režimu je to již spíše ruleta, ale i tak se vyplatí zabojovat. Ten pocit, nenechat se jen tak oholit, a případně prohrát až po boji, za to stojí.

Někdy v devadesátých letech vydali vyhlášku, že každé vozidlo muselo mít na SPZ nalepenou známku tzv. evidenční kontroly. Stálo to stovku, ale řekl jsem si – srát na ně. Vyplašenky hned jely na STK a platily, aby se za půl roku nebo za rok rozhodlo, že se tato známka vylepovat nebude. A byl jsem z toho venku.

Pamatujete ještě jak se každý rok měnila povinná výbava lékárničky v autě? Vyplašenka letěla do prvního obchodu pro novou, já si ponechal tu svou z roku 1997. Nikdy mi jí žádný fízl nekontroloval, pouze jednou a to byl takový hlupák, že si ani nevšiml, že je dávno prošlá. Případná pokuta by ale i tak byla ve srovnání s celkovou cenou za ty nové naprosto nicotná.

A takhle je to se vším. Stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko, není správné. Je to naopak hanebné, zbabělé a zavrženíhodné.

Jsou to možná detaily, ale právě z těchto detailů se utváří naše cesta životem. Učme se nebát se, nepodělat se před každým „papírově silnějším“ na potkání. Učme se zvažovat rizika a výnosy. Zvažujme míru pravděpodobnosti, se kterou se daná věc může (ale nemusí) přihodit. Buďme trochu hráči. Snažme se z jakékoli, i sebebeznadějnější situace získat aspoň milimetr pro sebe, a i když nakonec prohrajeme, zachováme si vlastní cenu. A to za to stojí!

17.08.2015 Jaroslav Francčlánek byl taktéž zveřejněn na autorově blogu franc.pise.cz

Související články: