Uběhla zase nějaká doba. A Usain Bolt se s přítelem novinářem opět sešli.
Bolt: „Příteli. Jsem rád, že mě vyslechnete aspoň vy. Je to už trapné, jak zase budu negativní. Ale nemohu si pomoci.“
Novinář: „Jsem přesvědčen, že můžete. Emigrujte z Česka zpět na Jamaiku. Nebo do USA. Jistě vás přijmou s otevřenou náručí a budou s vámi jednat adekvátně, tedy stokrát lépe než v naší rovnostářské posttotalitě. Věřím, že vám stačí jeden jediný zahraniční start a…“
Bolt: „To právě nemůžu. Nesmím do zahraničí. Atletičtí funkcionáři mají takové pravidlo, že vycestovat a závodit venku smí jen sprinteři certifikovaní. Mohou běhat stovku třeba i nad 12 vteřin, ale musí být certifikovaní a to já nikdy nebudu. Nechat se totiž při certifikačním procesu stavět do latě někým, kdo mi v mém oboru nesahá ani po kotníky – to by nevydržel ani svatý.“
Novinář: „Nemůžete ty funkcionáře nějak obejít a sjednat si zahraniční turné závodů přímo?“
Bolt: „Budete se velmi divit, ale nejde to. Nebo je to administrativně tak obtížné, že kdybych se do toho pustil, musím šidit tréninky – a rázem bych nebyl světovou jedničkou, ale průměrným ligovým sprinterem.“
Novinář: „Nechápu to. Můžete mi blíže vysvětlit, jak vám v dnešní době otevřené Evropy, otevřeného světa může někdo bránit závodit?“
Bolt: „Já jsem to také nechápal, dokud jsem do toho nespadl. Tak předně: Mezinárodní atletičtí funkcionáři věří zase jen českým atletickým funkcionářům. A když od těch českých uslyší, že nemám potřebnou výkonnost, tak už dále nic nezjišťují. Když zkouším těm mezinárodním funkcionářům přímo telefonovat nebo mailovat, jsou slepí a hluší. Neberou mi telefony. Neodpovídají na maily. Zkrátka – po pár měsících jako by zapomněli na mé světové výkony z mistrovství světa.“
Novinář: „Proč za nimi přímo nezajedete?“
Bolt: „Musel bych to zkoušet mnohokrát, než by mne v klidu a na dostatečně dlouhou dobu přijali a vyslechli. A to si nemohu dovolit. Kvůli třicetkrát nižšímu startovnému, než jsem míval před příchodem do vaší země, jsem musel propustit 95 procent lidí ze svého štábu. Jsem rád, že mi zbudou peníze na kvalitní bydlení a jedno obyčejné auto, na kvalitní tretry, na kvalitní stravu a trénink. Česká republika si zkrátka ze mne udělala takového nevolníka, kterého vysává. Docela plním stadiony, mnoha vychytralcům v této zemi jsem už vydělal miliony. A oni mne nechávají jen tak tak živořit, aby mne mohli stále vysávat. Jedné velké atletické agentuře jsem byl přinucen za příslib startů na sérii českých mítinků podepsat, že bez jejich souhlasu nevycestuji k žádnému závodu do zahraničí, jinak že budu doživotně diskvalifikován a ještě jim budu muset zaplatit pokuty trojnásobně převyšující můj nynější majetek.“
Novinář: „To je ale smlouva nerovná, odporující dobrým mravům, která je tudíž právně neplatná. Radil jste se o tom s právníky?“
Bolt: „Žiju v této zemi sice mnohem kratší dobu než vy, pane redaktore, ale inteligentní jsem dost na to, abych poznal, že zde právo téměř vůbec nefunguje. Mohl bych se obrátit na právníky a rozporovat platnost smlouvy u soudu, ale než dojde po několika soudních jednáních k nějakému výsledku, pravděpodobně už nebudu aktivní běžec – možná budu dokonce důchodcem. Vy to musíte vědět lépe než já. Dovolte proto, abych se nad vaší poslední otázkou hluboce zasmál.“
Usain Bolt se skutečně zasmál – ale znělo to hrozně; jako z té Bezručovy básně Ondráš:
…Smích se trhl knírem Ondry,
divný smích a nekonečný,
smích té matky v řecké báji,
co jí padlo sedm synů,
sedm dcer když jejích padlo,
…hora z hory chytala jej,
hora hoře vracela jej…
Novinář: „Pane Bolte, cítím s vámi. Vypovídejte se zde aspoň, ať z toho stresu nezešílíte. Vymluvit se – to je první krok terapie. Já si vše budu pečlivě zaznamenávat – a pak se uvidí, co se dá dělat.“
Bolt: „Nevím od čeho začít. Tak třeba – jeden malý druholigový oddíl mi nabídl, že mohu za ně běhat, pokud oni uznají, že můj běh je interaktivní – že tedy já dobře komunikuji s diváky. A ať prý jim přijdu předvést malou ukázku. Napsal jsem jim, že snad není třeba nic předvádět – ať si pustí záznam z nedávného mistrovství světa. Oni však že ne, že jejich zásadou je nejdříve hovořit s běžcem osobně. Že jedině podle osobního rozhovoru poznají, že umí dobře interaktivně závodit. Tak jsem se tedy obětoval celý den svého času, jel přes dvě třetiny země, zanedbal trénink, přišel tam – a dvěma sebevědomým slečnám předváděl poklus, rozcvičku i krátké sprinty. A ukázal jsem jim i to své gesto, jako když střílím z luku. Stadiony při něm bouří, ale ty dvě mladé dámy seděly jako zařezané. Dalších gest jsem tedy zanechal. Ony mě zdvořile vyprovodily s tím, že se mi brzy ozvou. A skutečně – za dva dny přišel krátký mail, že jim jako běžec nevyhovuji. Za dva týdny jsem si pak našel na internetu, že atletická agentura těchto dvou mladých dam nabízí na trhu běžce, kterého označila jako „běžce boltovského typu“. A byl tam i vyfocen. Zcela neznámý člověk, ale ve stejném dresu, v jakém běhám já, s načerněnou tváří a s mým účesem. A protože tento běžec je prý prvotřídní kvality, tak na jejich webu stálo, že za jeden den jeho běhání chtějí 80 tisíc korun.“
Novinář: „Ale to je přece odporné parazitování na vaší osobě! To je klamavá reklama. To je vzbuzování nebezpečí záměny u potenciálního diváka. To je flagrantní porušení snad všech paragrafů o nekalé soutěži. To je trestné a navíc můžete po někom takovém vymáhat náhradu škody, která by podle všeho dosáhla milionových částek.“
Bolt: „No – zkuste to právně vymáhat, pane redaktore. Mám se zase začít sarkasticky smát?“
Novinář: „Raději ne. Raději povídejte dále.“
Bolt: „Několikrát mne oslovili z atletických agentur, jestli bych se nezúčastnil výběrového řízení na možnost běžet na jejich mítinku. Za startovné, které je pro mne směšně nízké, ale pro typického českého běžce s časem kolem 10.5 na stovku až moc vysoké. Prý je to z peněz Evropské unie na operační program rozvoje sportovních zdrojů. OPRSZ.
Pro účely výběrového řízení chtěli po mně vyplnit formulář, kde jsem musel uvést barvu svých treter. Když jsem jim psal, že barva není rozhodující a že podle objektivních kritérií jsem v absolutní světové špičce, tak mi odepsali, že barvu musím uvést, protože oni mají taková pravidla a na barvě treter jim záleží. Tak jsem zase odepsal, že mohu běžet v tretrách jakékoliv barvy, kterou si budou přát – to přece musí každému stačit, ne?
Ale nestačilo. Znovu mailovali, že musím vyplnit celý dotazník a v něm uvést jednu konkrétní barvu. Napsal jsem tedy do formuláře barvu červenou – a zbytek vyplnil mj. těmi superlativními údaji o svých výkonech.
Brzy odepsali, že dali přednost běžcům, kteří mají tretry barvy modré. Že modrá prostě vyhovuje jejich potřebám více. A tvářili se, že kdybych napsal „modrá“, tak že by mne vzali. Já však nyní dobře vím, že by si vymysleli zase nějakou jinou barvu. Že jsem jim sloužil jen jako jakási kavka k vykázání, že oslovili více uchazečů. Uspěl jejich kamarádíček, který mi běžecky nesahá ani po paty.“
Novinář: „Zní to dost beznadějně. Nemáte opravdu nic povzbudivého?“
Bolt: „Mám něco, co aspoň zpočátku vypadalo pozitivně. Chci vám povědět o jedné akci, při níž se už už zdálo, že i v této naší zemi začínají špičkové světové výkony patřičně cenit.
Do naší země přijel závodit špičkový americký sprinter Wallace Spearmon. Tedy kolega, který skončil na posledním mistrovství světa na 200 metrů třetí, několik metrů za mnou.
Kolem jeho startu se rozpoutala ohromná reklama. Všude byly billboardy, že „přijede sprinterský bůh“. Letáky na křídovém papíře zaplavily schránky statisíců lidí. Dozvěděl jsem se, že Spearmon poběží i zde v ČR za obvyklé startovné pro třetího na planetě – tedy za dva miliony českých korun. A zde pozitivnost této události končí.“
Novinář: „Proč?“
Bolt: „Šel jsem za pořadatelem, že chci proti Spearmonovi nastoupit. A s argumentem, že jsem jej již porazil a jsem prostě lepší, jsem chtěl konečně také startovné aspoň ty dva miliony jako on.
Pořadatel na mne však začal ječet, že nemám ani tisícinu výkonnosti a hodnoty Spearmona. A jak to zdůvodnil? Tak, že Spearmon je americká špička a že běhal v posledních měsících v patnácti zemích celého světa. Kdežto já že jsem český státní příslušník a v posledních měsících jsem běhal jenom v Česku. Tím prý je dán poměr hodnot nás dvou.
Nakonec ten funkcionář smířlivě prohlásil, že jsem na české poměry význačným běžcem, a že mi tedy milostivě dává volnou vstupenku na Spearmona. Vstupenku k stání – někam skoro do poslední řady.
Spearmon nadchl – a odjel. On sám je bezva chlap, ale kolem sebe má divnou skupinu ostrých hochů. Ti po jeho odjezdu prohlásili, že disponují skupinou českých běžců, které v krátkém rychlokurzu vyškolil sám Spearmon v super běhání – a že budou všude v Česku běhat. Časy že prý mají vynikající – kolem 10.2.
Nabízeli ty běžce řadě českých stadionů za 200 tisíc startovného – ale leckde je odmítli s informací, že „takto už u nás běhá Usain Bolt – a za mnohem méně“. Ti ostří Spearmonovi hoši z toho vyvodili – haha – že já jsem Spearmonovi jeho styl běhu určite ukradl. A vzkázali mi, že kdybych já sám zkusil vychovávat své nástupce a konkurovat s nimi jejich běžcům na trhu, tak že mne nejspíše přejede auto.“
Blýská se na časy?
Za týden přišel Usain bolt na schůzku s novinářem o poznání veselejší.
„Mluvil jsem s jedním výjimečně rozumným polititkem, kterého zaujalo, že mám i v této české zemi statisíce diváckých příznivců, kteří eventuálně dají svůj volební hlas tomu, koho já doporučím. Ten politik mi zprostředkoval špičkovou zahraniční právní kancelář, která už v podobných případech vysoudila u evropského soudu svým klientům miliardy. Ta agentura mne bude zastupovat tzv. hollywoodským stylem – tj. peníze si vezme až z toho, co pro mne vysoudí. Můj advokát mne ujistil, že podle slušného evropského práva mi za každé bezpráví přísluší vždy dvojnásobek toho, co mi upřeli. Takže třeba za každý start, kdy mne v tísni přinutili nátlakem běžet za jednu setinu mé obvyklé ceny, mi nyní budou muset zpětně uhradit dvěstěnásobek mé obvyklé ceny. Tedy devět set milionů korun. Že soud se s nimi nebude mazlit, že z takových vykuků prostě svlékne poslední kalhoty, že budou až do konce života na existenčním minimu.
A že mám bez obav vyjet na libovolný zahraniční závod, protože smluva o mém zákazu vycestovat je v tomto bodě neplatná od samého začátku. A že mi zařídí dostatečně autoratitativní PR, public relations, při němž přesvědčí mezinárodní funkcionáře, že v Česku je prostě takový bordel, že tam sice honosně certifikují běžeckého nedouka, ale světovou špičku, které by měli okamžitě bez jakýchkoliv průtahů a formulářů udělit čestnou běžeckou profesuru, tam v té divné zemi nechají bez certifikace. Ti právníci mi slibili zařídit, že mi téměř okamžitě udělí státní občanství kterákoliv z nejvyspělejších světových zemí – USA, Kanada, Něměcko, Švýcarsko, Nový Zéland… Že bude pro ně hračkou přesvědčit imigrační úřady v těchto zemích, že se svou žádostí o občanství zastupují chlápka, který nabízí stamiliony ze svých daní do jejich státní kasy, do jejich rozpočtu.“
Usain Bolt se na chvíli zamyslel. A pak ještě dodal:
„Přece jen trochu váhám, zda mám tu krásnou Českou republiku, ty skvělé milé chytré a skromné lidi, moje nadšené diváky, natrvalo opustit. Tolik lidí mi zde z celého srdce fandí! A já možná brzy budu jezdit už jen na občasnou návštěvu na tu krásnou Moravu, která dala světu Zátopka, Janáčka, Zdeňka Buriana, Mendela, Komenského, Freuda, Baťu, Lopraise, Palackého, továrnu Tatra, Lendla, Skácela… Pokud to s Českou republikou takto půjde dál, bude neodvratně zahlušena důraznějšími a vitálnějšími národy a skupinami, které si ve vlastním zájmu své špičky hýčkají jako oko v hlavě. Možná muslimy, možná Číňany, možná odjinud. Na tradiční české velikány si pak už nikdo nevzpomene. Češi, Moravané, Slezané – nechcete se zamyslet a přece jen si mne trochu bránit? Víte proč, ne? Hlavně kvůli sobě. Se mnou se vámtotiž možná ta
tvá,
ztracená,
vláda věcí tvých
zpět navrátí…
Ale však víte, pane redaktore, jak to řekl při opouštění vlasti Jan Komenský…“
Prohlášení autora:
Tento text, stejně jako všechna jeho pokračování, je fikce – podobně jako napřklad rubrika „objev“ ve čtvrtečním Magazínu Dnes. Na náhodně vybraném příkladu světově špičkové osobnosti chce tento seriál textů ukázat, jak současné rovnostářství, závist až nenávist ke všemu špičkovému v dnešní České republice hrůzostrašně a mnohostranně zatarasuje všem jejím obyvatelům cestu k prosperitě, bohatství, ba k pouhému slušnému přežití mezi ostatními státy světa. Místo Usaina Bolta mohl být (coby emigrant do současné České prepubliky) fiktivně zvolen třeba Albert Einstein (který by zde chtěl zkoumat a přednášet relativistickou fyziku) nebo Norbert Wiener (který by chtěl totéž v kybernetice) nebo L. van Beethoven (který by chtěl v barvách této země komponovat). Ani ostatní informace z této série textů, které se na první dojem tváří jako fakta, si nečiní nárok na naprostou historickou přesnost. Je už mj. na diskutérech pod článkem, aby nacházeli prameny a upřesňovali, jak přesně to bylo třeba s výrokem Jana Skácela o moravské hymně, s okopírováním volkswagenu od tatrovky aj. Kulisy celého příběhu jsou však reálné, k těmto kulisám lze řadit i jména veřejně známých osobností. Jinak jsou však aktivity těchto veřejné známých postav plus jména, události a jednání dalších postav vymyšleny čistě náhodně – a jakákoliv podobnost s reálnými osobnostmi nebo událostmi je opět čistě náhodná.
(Zatím nikdo nehlasoval)