Celé to začalo tím, že jsem někdy kolem osmé otočil klíčkem v Brně-Modřicích s tím, že pojedu domů. No, otočil klíčkem…
On už je to docela dlouhý checklist, co musím před startem absolvovat. Preflight checklist pro B-737 je podobně dlouhý. Navigaci naprogramovat. Waze spustit. Antiradar připevnit a zapnout. Kameru zkontrolovat, zda nahrává. Zkontrolovat, zda mám asi o polovinu víc paliva, než potřebuju, pokud ne, tak dojet někam dotankovat, protože nikdy nevíte, do jakých sraček na D1 vjedete. Koupit si něco k pití. Spárovat telefony s handsfree, pokud se odpojily. Obrana před českým silničním fašismem je náročná činnost a pokud hodláte jet po D1, pak dvojnásob.
Tentokráte se ukázalo, že mě u uzavřeného mostu ve Velmezu čeká čtyřicetiminutové čekání. Waze rovnou doporučuje jet „po staré“ přes Náměšť, Třebíč a Telč, což mi přišlo jako dobrý nápad. Ve Velkém Meziříčí se totiž opravuje most a ve směru na Prahu jsou svedeny tři pruhy do jednoho, což je pravidelně spojeno s kolonami. Ale i když se mi podaří tento ministerský vřed objet, není zdaleka vyhráno, protože na skutečně mnoha úsecích probíhají tzv. opravy (spíš jakási chaotická činnost vzdáleně připomínající stavbu pod vedením českého státu) a stačí jedna nehoda, abyste někde vytuhli na dvě hodiny.
Bez většího problému dosáhnu exitu na Náměšť, na kterém málem strefím vozidlo PČR, jehož dementní posádka se rozhodla kasírovat Rakušáka na tak neskutečně blbém místě, že to snad museli dělat schválně.
Apropos nákladní vozidla. Byl pátek, teoreticky by kamiony neměly jezdit od 17 do 21 hodin, ale potkávám skutečně hodně kamionů. Výjimky budou asi skvělý byznys, nebo všichni vezou jahody a nějaké jiné zboží podléhající zkáze. A tak pevně věřím, že hned za mnou pojede nějaký kamion s dvaceti tunami jahod do Náměšti a ta policejní hovada zamíchá do marmelády.
Po opuštění dálnice se demonstruje fenomén posraného Pražáka. Zaznamenal jsem, že Pražák je krutohustej řidič, ale jen když se jede rovně a je hezky. Jet kládu po dálnici nebo prasárnu po městě není problém a umějí to obdivuhodně, ale jakmile se udělá tma, začne pršet, nedej bože sněžit a ještě do toho někdo umístí na silnici zatáčky, tak je spodní prádlo v ohrožení. Kratochvílí na dalších zhruba 40 kilometrů tak spolutrpím s frustrovanými řidiči se značkami A a S, kteří jedou 73 km/h, protože se začíná stmívat a ty zatáčky všude tady.
Zasrané Waze najednou rupne v kouli a začne nahodile zobrazovat různá menu. Nakonec vytuhne. Tak ať jde Waze do řiti, vypínám androidí navigaci.
Před Třebíčí probíhá analogie uvedeného výše, kokot s kolama na střeše sice není z Prahe, ale chová se tak, nedovede jet přijatelně rychle, ale současně nechce pustit nikoho před sebe. Zezadu do mě pálí dobastlené xenony z Aliexpressu nějakého místního tunera v BMW, vpředu moula, který před každou zatáčkou zabrzdí na 40 km/h. Ach jo. Uvažuji, že bych prostě zastavil a nechal tenhle ústav na kolečkách odjet někam pryč, protože se necítím bezpečně, ale pak jsme najednou v Třebíči a mně se povede blbečka s kolama oprasit, takže mohu zase chvíli jet normálně.
Pak to začne jít ztuha. Waze ještě předtím, než jsem ji vypnul, nesignalizovala žádné uzavírky ani objížďky. Na křižovatce smrti, totiž na úrovňovém křížení silnic 23 a 38 jsou ale značky, že rovně na Starou Říši nelze pokračovat. Objížďka je značena doprava směrem na sever na Třešť. Nechce se mi do toho, protože se to dá přece výhodně objet spodem přes Novou Říši. Ale OK, nevím přesně, kde ta uzavírka je nebo zda tam není nějaká další, takže jedu horem.
Takhle přijedu do Dlouhé Brtnice, kde stojím hroznou dobu na světlech, protože provoz je řízen kyvadlově. Je tam také uzavírka. Docela by mně zajímalo, koho napadl ten skvělý nápad, odklonit provoz ze silnice 23, na které je uzavírka, na silnici 38, kde je také uzavírka.
Během čekání v Brtnici zkouším také mapu na dopravniinfo.cz. Ano, to je ta, která se chová tak komicky, když si jí prohlížíte na PC a musíte zmáčknout šipku doprava, když chcete posunout mapu doleva. Tam je kupodivu uvedeno, že silnice 23 mezi Starou Říší a Telčí je uzavřená v obci Olšany, což je zhruba v půli cesty, a že se uzavírka objíždí spodem přes Novou Říši, nicméně oficiální uzavírka je značená úplně jinak.
Po zhruba pěti minutách koukání do tmy se semafor uráčí přepnout na zelenou a já jedu dál po silnici 38 na Jihlavu. Otázka, co dál, je čím dál palčivější. No přece nepojedu až do Jihlavy. A i kdyby, tak si tím stejně nepomůžu, protože silnice z Jihlavy na Pelhřimov je také zavřená, takže tudy cesta domů nevede. Začínám si připadat jako nějaká součást bizarní hry v podání Kraje Vysočina a jeho sociálnědemokratického vedení. Kamkoli chci jet, je nějaká uzavírka. Zajímalo by mně, zda tato šikana obyvatelstva má nějaký hlubší důvod, nebo zda jsou prostě jen neschopní.
Kontroluji stav paliva, protože v těchto prdelích asi nebude moc pump. Ano, hejtman Běhounek a jeho lidé si se mnou budou moci hrát ještě nějakých 300 km, což by mělo stačit. V nejhorším se mohu otočit a jet zpátky stejnou cestou, kudy jsem přijel, abych unikl z tohoto čurákova mlýna.
Waze celou dobu ječí, abych se otočil. Já tedy mám něco jako papírovou mapu v hlavě a vím, že když pojedu v Brtnici doleva, přijedu na takovou tu silničku, co jsou na ní vesnice pojmenované po lidech (Otín, Pavlov, Urbanov) a ta mě přivede do Telče. Jenže objížďka je značená pořád rovně směrem na Jihlavu a já si říkám, že to snad má nějaký dobrý důvod – nebo ne?
Po dalších pár minutách začnu přehodnocovat informační prameny. Předně odvrhnu dopravní značení objížďky. Tady jsi kamaráde na území ovládaném sociální demokracií, tady nic není normální, logika je zrušená, všechno je tady cinklý, protože jsou to podlí zákeřní zmrdi. Nelze proto spoléhat na to, že objížďka bude značená tak, aby byla nejkratší, nejrychlejší nebo nejkomfortnější, bude nejdelší, nejpomalejší a největší voser, protože oni pod záminkou veřejné správy provozují guerillovou válku proti řidičům.
Ukončuji hysterickou Waze, která pořád něco brebentí a pouštím Dynavix. Dynavix na mně neječí jako stará dorota a velí, abych to ve Stonařově střelil doleva, což jsem se chystal udělat tak jako tak. Tím se dostanu kam jsem chtěl, totiž na vedlejší silnici do Telče. Hurá, jsem zachráněn, unikl jsem ze spárů sociálnědemokratických kriplů a mohu jet normálně.
Ukončuji Dynavix a pouštím Waze kvůli pozici policejních hlídek. Za minutu nato Waze spadne, ještě mi stačí vynadat, že nejedu po vyznačené trase. Pokračuji s Dynavixem. Dynavix je takový můj mouřenín na špinavou práci, vzpomenu si na něj, když ostatní navigace neví.
Po dalších několik desítek minut přemýšlím o úpadku navigace Waze. S každým dalším upgradem je to větší šrot. Situace, kdy musím Waze ukončit kvůli nekonzistentní navigaci nebo nestabilitě jsou čím dál častější. Pravděpodobně si vedení kraje Vysočina založilo softwarovou divizi.
Bez dalších komplikací nad rámec výše uvedeného se dostanu až k Jindřichově Hradci. Zhruba u odbočky na Skrýchov se začně odehrávat něco skutečně podivného. Z vedlejší silnice vyjede Škoda Fabia III a rovnou přede mne. Že jsem na hlavní, to řidiče zjevně nevzrušovalo. Není to neznámý postup, je to moderní pokrokový způsob vjíždění do křižovatky z vedlejší, který se poslední dobou rozmáhá. Zmrd se prostě přesvědčí, že ho vidíte, že nejedete nějak extra rychle, a pak vám to tam hodí. Je to sice minimálně neslušné, ale vidím to čím dál častěji. Možná je to projekce myšlenek social justice warriors do silničního provozu, protože řidiči jedoucí po vedlejší jsou vlastně diskriminovaní těmi, co jedou po hlavní a v rámci zrovnoprávnění by měli mít přednost oba.
Přemýšlím, zda se mu vyhnout do protisměru nebo zabrzdit, nakonec si vyberu to druhé. Zahartusím na něj dálkovými světly.
Já teda abych se přiznal, v hustém provozu mi kolikrát nic jiného nezbyde než to někomu udělat taky. To bych nikdy nikam nedojel. Zákon to dokonce připouští. Ale v noci, kdy jsme jediná dvě auta na místě byli já a on, mi smysl takového manévru zcela unikal. Také když někdy někomu něco takového provedu, šlápnu na plyn a snažím se co nejrychleji srovnat tempo, abych dále nezdržoval, díky čemuž se mi povede mnoho, ne-li většinu těchto akcí provést tak, že oběť nemusí vůbec zpomalit.
To ovšem nebyl případ tohoto kokota, který po provedení manévru nastavil rychlost 70 km/h. Tma, zatáčky a tak dále, to už známe.
Pak se objeví úsek, kde bych ho mohl předjet. Nečekám komplikace, mám tam sice šestku, ale to dá, mám také docela malý odstup, a tak dám blinkr a začnu předjíždět. Fabii v tu chvíli jako by polil živou vodou, začne zrychlovat na tříhrnkovou forsáž. Asi to silnější téesíčko, co už přestali vyrábět. To pro mě není dobré, protože se zrovna nacházím v nějakém low energy state, mám dost powa na to, abych zrychloval na šestku stejně jako on, ale nemám powa na bezpečné předjetí. Na to bych musel řadit dva kvalty dolu a na to zase nemám čas, takže musím manévr ukončit. Fabia opět zpomaluje na 73 km/h, čímž vede 1:0.
Ty jseš ale hovád.
Ve skutečnosti jsem udělal chybu já. Škodovkář byl typický český pasivní agresor, Švejk za volantem, a základní postup boje s pasivními agresory je nesignalizovat jim, jaké máte plány, protože pak nemohou svou agresi směrovat k ničemu konkrétnímu. Nastavuji větší odstup, vyčkám dalšího volného úseku, zapálím pod kotlem a proženu se kolem fobie rychlostí 120 km/h. Na to nemůže nijak reagovat. 1:1. Bitva však očividně ještě neskončila. V Jindřichově Hradci tradičně dělám to, že zpomalím na 55 km/h, zapnu tempomat a tímto způsobem prolezu skoro celým městem až Lidlu, protože jinak se člověk snadno stane předmětem zájmu neoznačených policejních octavií lovících čárky a určitě bych nechtěl absolvovat takhle večer setkání s nějakou přemotivovanou policejní píčou.
Jenže co se nestane, dálková světla zezadu, Fabia je opět v akci a předjíždí mně. Všímám si, že za volantem je nějaký mladší člověk, no to už vůbec nechápu, tohle chování bych přičítal nějakým starším frustrátům. Sotva je přede mnou, zpomalí na 40 km/h a začne mě opět převychovávat. A tak se ve jménu jánevímčeho vlečeme Jindřichovým Hradcem.
Hrozí, že se za tím hovádem potáhnu až do Lásenice, protože možností předjíždět je tam poskrovnu, takže zvažuji prostě zastavit a nechat ho ujet, protože v eskalaci konfliktu nevidím žádný benefit a před sebe mě nepustí. Bude mě prudit až někam do Stráže, kde mu brute force ujedu, aby on mohl následně psát někam na internet, jak viděl na vlastní oči piráta a že zákony se musí zpřísnit, protože jel určitě kilo pade. Opomene uvést, že půl hodiny předtím promyšleně brnkal pirátovi na nervy. Říkám si, že pasivní agresivita je vlastně vždy vítězná strategie. Buď vyhrajete a prosadíte si svoji, nebo vyhrajete, protože se můžete stavět do role oběti a prosadit si svoji zase nějak jinak.
Pak mě napadá vskutku ďábelský plán, který involvuje kruháč dole pod Vajgarem. V této souvislosti lituji, že nemám LSD. Ne to, na které myslíte, ale diferenciál s omezeným prokluzem. Zapínám sportovní mód, který se vyznačuje potlačením stabilizace a přibrzďováním vnitřních kol, podřazuji na trojku, ale dávám pozor, aby zvenčí všechno vypadalo způsobně a ukázněně. Kruháč má bypass a já doufám, že Švejk ve Fabii pojede na Budějovice a zapojí se do mého plánu. Když je kruháč v dohledu, najedu Fabii na zadek, což ve Švejkovi vyvolá očekávanou reakci – ještě více zpomalí. Prima, děkuji za spolupráci, potřeboval jsem, abyste zpomalil, vašnosto. Rychlostí 35 km/h najede fobie na bypass a já pokračuji pod plynem na kruháč. Brzdy, a to tak že pořádný, ne takový to teploučký přibrzďování, co ukazují v telce dopravní ekzperťy, dvojka, volant doprava. Pneumatiky trošku kvíknou a já jsem rád, že jsou to oldschool Contisporty z gumový gumy a ne nějaké ultra eko sračky navržené transgender gynekoložkou z rovníkové Afriky. Blbý je, že kruháč má všude obrubníky a různý jiný vanty, nabrat je by asi bylo fatální, takže musím měnit přesnost za rychlost. Na třetí hodině opuštím kruháč, stabilizace mi lehce ubere plyn, tak nechávám milisekundy běžet a čekám, až mi vrátí kontrolu. Hlavou mi přitom letí myšlenky na A-R 147, která žádnou stabilizaci neměla, ale zato měla nízko těžiště a pokročilejší konstrukci náprav a nezvedalo se jí tolík vnitřní přední kolo, na které teď tady čekám, až se chytne povrchu. OK, jsme zpátky v newtonovském světě a já šlapu na plyn. Nejsem s tím moc spokojený, čekal bych, že budu rychlejší, ale výsledek je důležitý a výsledek tu je. Řítím se z kruháče přímo do míst, kde se právě Fabia vynořuje z bypassu. Kretén je určitě rád, že mě zase vidí. Smůla, musí mi dát přednost. Svět předpisů a zákazů se obrací proti němu, ale nehodlám mu uhnout ani o centimetr, a tak musí vyzkoušet, jaký má ten jeho bazmek brzdy. Po tomto zážitku už raději nic nezkouší a mně je dáno dojet domů.
Po čtyřech hodinách jízdy jsem přijel z Brna. Zkontroloval ženu a haranty, zda ode mně neutekly a původně jsem myslel, že se dojdu osprchovat a zalezu do postele. Ale pak jsem nějak usedl na gauč a zjistil jsem, že nemám energii už vůbec na nic. Usnul jsem během asi jedné minuty a vzbudil se až ráno. Tahle kombinace diletantských uzavírek, komunikací v havarijním stavu a neschopných a poťouchlých řidičů je neuvěřitelně vyčerpávající.
Z hloubi duše smekám před všemi, kdo se do tohoto kolotoče vrhají denně a vracejí se z něho v fyzicky i psychicky v pořádku, a naopak opovrhuji těmi z nás, kteří ovládání kdovíčím propůjčují svoji občanskou a voličskou přízeň těm enormním zmrdům, kteří z pozice veřejné a státní správy organizují tyto úchylárny a provozují gambling se zdravím a majetkem slušných lidí.
01.08.2019 D-FENS
(510x známkováno, průměr: 1,37 z 5)