Vlk s krátkýma nohama.
Byl to vlastně svého druhu autotest, nicméně vzhledem k primárnímu určení vozu až komický.
Tak si mě zase jednou odvolala mateřská firma na dva měsíce do Němec. Nebylo to poprvé, nejspíš to nebylo ani naposledy, nové bylo jen to, že jsme měli zrovna s manželkou dost co dělat. Tedy se sklonkem pátého týdne jsem podle plánu vyrazil na víkend domů. Na takovou cestu obvykle obdržím nějaký vhodný Lidový povoz (Passat, Sharan, Golf), leč stalo se nyní, že na kozáky nouze přišla: montáže, služebky, bla bla – zkrátka, na firemním parkingu zůstalo osaměle a smutně stát (pod vrstvou prachu) bílé Lupo. Lámal jsem dispečerku, seč mi síly stačily – vše marno. Nakonec jsem si řekl, že je to pořád lepší než jet vlakem, kdy cesta trvá 16 hodin a z plánovaného víkendu by v důsledku nic moc nebylo. Má poraženecká nálada mě mimo jiné přiměla celou cestu vzít jako čelindž s technikou, tělesnou i psychickou výdrží a časem.
Na parkovišti
Čtvrtek, poledne. Lupo důvěrně znám, jako popojíždědlo je dostávám prakticky denně již od roku 2003. Na breisgauské okresky i občasnou cestu po dálnici do 40 km vzdáleného Freiburgu je to auto dostačující, v městském provozu navíc velmi ocením jeho obratnost, mikroskopické rozměry a tah atmosférického čtyřválce copyright by R. Diesel o objemu 1.7 litru. Navíc se mi Lupič líbí – jak zvenčí, tak uvnitř. Je to takový „dětský obličejík“ – kulaté světlomety s čirou optikou, blíž k masce umístěné malé blinkry, hezky tvarovaná kapota… základ mnozí budou znát v jeho v tuzemsku distribuovaném dvojčeti Seat Arosa, kde ovšem designéři posrali na co šáhli a na němž se mi nelíbí lautr nic. Obzvláště to bolí v případě přístrojové desky, kterou má seat naprosto ordinérní, namísto té v Lupínu, která jako by byla přesazena z Alfy Romeo. Apropo pajšl – klasická trojkombinace plast – plech – textil. To první se vyskytuje ve verzích matný povrch a strukturovaný protiskluzový povrch a jak jsem naznačil, tvarově nemám výtek. Po letech používání je ovšem dopad na plastové díly znatelný a pazvukům, drnčení a odpadávání se nelze ubránit. Plech v interiéru je klasický lakovaný, textilní potahy se přes svůj odolný výzor třepí a otrhávají. Celkový stav jinak ucházející – promáčklý pravý práh a občas defektní zámek kufru. Výbava minimální – stahování oken via švihadla, autorádio Alpha bez RDS a na kazety. Stavitelný volant a dva airbagy, abych nezapomněl.
Mutující batole
Zarážím klíček do odpovídajícího otvoru vpravo od volantu, žhavím, startuji. Zvuk – jasný Zetor Crystal. Zpátečka se řadí zaražením šaltrklacku do podlahy a zařazením jedničky – lepší než u oplů, ale pořád málo přesné. Poprchá. Vyjíždím z technické zóny. Do Francie to mám 200 metrů, do Švýcarska 40 kilometrů, domů 1100 kilometrů. Najíždím na dálnici, sešlapuji plynový pedál a počítám ovečky. Po pár minutách dosahuji kýžené maximální rychlosti 160 km/h – hovořit o zrychlení se v případě SDi (60k) nedá. Po 20 km motorest a maxi Menü jako oběd.
Křížová cesta
Plynový pedál u Lupiče zná celkem tři polohy: volno, stálá rychlost a plně sešlápnuto. Mezi těmito pozicemi není valného rozdílu a občas jako by se dokonce prolínaly.
14:00 První zácpa; zjišťuji, že brzdy skoro nebrzdí, nicméně to zvládám a přestože mi po zádech stéká ledový pot, bušení srdce se pomalu dostává do normálu. Budu se muset soustředit na dění dál před autem, tak dva až tři kiláky. Reagovat na poslední chvíli nelze.
15:45 až 17:00 Projíždím sérií bouřek s hustým pršením, rychlost sundávám na 120, stěrače stírají, kvůli snížené viditelnosti zapínám zadní mlhovku – přední nejsou. Blahořečím gumám Michelin Energy. Dostávám se z deště a sjíždím poprvé natankovat, aspoň se protáhnu. Sedačky jsou dobře tvarované a příjemně tuhé, ale stejně – musím čurat a z hluku v kabině mě začíná pobolívat hlava. Rádio má volume hodně vpravo a hodně dlouho si drží stanice SWR3 a Antenne Südbaden.
18:30 Rozvadov, tuním čelní sklo dálniční nálepkou na dva týdny. Cena 200 Kč nebo 10 Euro – divný kurs. Razím na Prahu a po cestě se domlouvám s kámošem na kafe.
20:00 Průhonice. A. se diví, s čím jsem to přijel. Vypadám jako troska. Rádio jsem vypnul ještě v Bavorsku, nemělo to smysl přes debilní řev od motoru. Auto („auto“) sebou hází při každém míjení kamionů, kterých je na dálnici jak nasráno. Oči mi můžou vypadnout, jak čumím tři kiláky před sebe. Je tu ovšem čas na kafe, to mě možná probere.
21:30 Neprobralo. A druhý taky ne. Na parkovišti jsme se rozloučili s A. a já s příznaky fóbie nasedl do bílého inkvizitora (doktore, kde jsou ty prášky). Je skoro tma, bude málo aut – a domov se blíží.
Jedu jak vrah. Tachometr nesleduju, jako ve snu vnímám červená koncová světla těch několika málo aut, která se mnou sdílejí asfalt. Z Prahy do Brna mě předjela dvě. Míjím Vyškov a jedu po tom novém kousku dálnice na Kroměříž, o kterém nevím, kde přesně končí.
01:00 Debilní výjezd, zamotala se mi z něj hlava. Není divu, po deseti hodinách za kolečkem. Čurám někde ve tmě, bolí mě ledviny, hlava tepe nesnesitelnou bolestí, zadek mám otlačený. Miláčku, dnes z toho fakt nic nebude…
01:30 Staví mě policajti. Jěště že jsem se hlídal. Udiveně sledují moje krví podlité oči. Ptám se, jestli je ve Zlíně otevřená nějaká benzínka, blbá otázka. Auto vypadá jako já, je zaprasené a evidentně unavené. Poslední tankování a 25 km kličkování cestami třetí třídy domů.
02:30 Přijel jsem na parkoviště před dvaceti minutami, ale pořád nemůžu vystoupit. Ze studeného vzduchu, který jsem na sebe pouštěl, abych neusnul, mám křeče v předloktích – volant je na takové štreky nevhodně umístěn. Záda bych si ze všeho nejradši urval a zahodil.
No nic. Beru cestovní tašku ze zadního sedadla, za kterým Lupo prakticky končí – zavazadelník je tak malinký, že ho ani nemělo smysl otevírat – vejde se tam stěží přejetý ježek. Zavřu široké dveře (jedny na každé straně) a poslouchám lupání chladnoucího motoru pod svažitou kapotou z nějakého divného materiálu, která se dá v pohodě tlakem prstů promáčknout až na motor.
Až se z toho vyspím, uznám, že to nemůže být špatné auto, když zvládlo takovou cestu. Spotřeba nízká (kolem šesti litrů), prostor pro dva s několika málo zavazadly, relativně vysoký podvozek se značnou „žehlivostí“. Ve městě štika, na okresce kapr, na dálnici leklá mřenka. Co se motorizace týče, tak 1.7 SDi leda jako služebku. Pro osobní užití bych doporučil spíš benzín, ideálně 1.6 16V s 92 kW (samotného by mě zajímalo, jak to jezdí). Kolega má soukromě takovou sonderverzičku s diesel tříválcem 1.2 a spoustou věcí z hořčíku a s elektronickou polosamočinnou spojkou, tzv Lupo 3L. Je dynamičtější než jedna sedmička a spotřeba je skutečně poloviční, nicméně servisní ceny jsou zhruba na úrovni Jasu Grippen, takže vypadává ze hry o druhé auto do rodiny.
Někde jsem potkal Lupo s koženými sedadly, klimatizací a elektrickým stahováním všeho možného, takže i fajnoví šmekři si přijdou na své.
Lámání chleba
Volkswagen Lupo 1.7 SDi je přítulná městská blecha. Jeho užitná hodnota je o dost vyšší než u Smartu a navíc – aspoň vypadá jako auto a ne jak zkurvený angličák. Díky charakteristice motoru a zpřevodování lze světelné křižovatky opouštět za zvuku likvidovaných předních pneumatik – prostě takové přibližovadlo pro radost, pokud máte ovšem jasno, kde má potěšení hranice. Cokoliv ve stylu losího testu nemá v Lupu naději na úspěch; v rychlých zatáčkách se vůz naklání a brzdit v zatáčce vás napadne jen jednou a pak už nikdy, protože pocit, který přitom zakusíte, není příjemný. Tohle je městské auto. Městské. Tečka.
Poznámka pod čarou
Z Lupína mám stejný přetrvávající pocit, jako ze všech německých aut (škodovky nevyjímaje) – že jsou jaksi neotesané a když po nich chcete nějaké výkony, vždycky víte, že ten stroj má práci se splněním vašeho přání. Vždycky cítíte, že je to stroj. Na doma jsem si pořídil japonce a dojem z něj je naprosto odlišný (a potvrzený i mými známými s japonskými vozy) – všechno funguje tak nějak… samozřejmě. Hladce. Neznatelně, bez zjevné námahy, dobře, přesto komunikativně. Tohle německá auta – aspoň ta, se kterými jsem jezdil – neumí; nejkřiklavější je to u passatu, který přidává naprostou neodhadnutelnost řízení. Ale kolik lidí, tolik chutí.
(7x známkováno, průměr: 1,71 z 5)