Zápisky z dovolené

Featured Image

Osud / Bůh (nehodící si škrtněte podle vlastních preferencí) mě neobdařil klasickým vnímáním dovolené (= dojet fabií vyvenčit lahváče a konzervy do Chorvatska. Zlí jazykové tvrdí, že vozy Škoda jsou navrhovány tak, aby dojely bez závady do Chorvatska a zpátky) a tak jsem využil času eufemisticky označeného jako „dovolená na zotavenou“ k návštěvě míst, která jsem vždy vidět chtěl a nějak jsem se k tomu nedostal.

O rakouských Korutanech bych mohl napsat separátní článek. Prošmejdili jsme je skrz naskrz a ujeli zhruba dva tisíce kilometrů. Také celkem dost nachodili, takže mě ještě teď různě bolí. Je-li účelem dovolené zotavení, válení v Chorvatsku by jej naplnilo bezesporu lépe. Korutany jsou chudá země, lidé tam z turistického ruchu žijí a všemožně jej podporují, k cizincům se chovají mile a ne ty kyselý držky tady. Podbízení se turistům zachází někdy ad absurdum – například turisticky významná místa se nazývají Erlebnis. Hrad je Burgerlebnis, vyhlídka je Panoramaerlebnis a kopec je Erlebnis 3000. V jedné vsi na úpatí Gerlitzenu jsem objevil hezký obrázek na zdi hasičárny, takže si budeme myslet, že je to hasič.

Turistické báby a dědkové provozují nordic walking a všude se ohánějí holema, mladí nordic walking nedělají, ale zato na vás koukají blbě, když jdete do kopce a máte na nohou sportovní boty a ne hustotrekingovou obuv. Za penzionem bučely krávy, mládež makala na polích a nehrála si na gangstas a jiný kriply. Benzín 95ROZ stál 1.14 EUR =  32,49Kč (v Čechách v tu dobu 32,50 Kč, když zvážíme parciální výhody v podobě levnější dopravy, nižších mezd apod. v ČR, vidíme, kdo asi realizuje jaké zisky) a řidiči jezdí s ohledem na ostatní a ne jako stádo blbců, a to i bez samospásného bodového systému. Škoda mluvit. Návrat do Republic of Banana se odehrál za asistence Zahradníkových přičmoudlých hostesek na silnici E55 a když jsem dospěl do vnitrozemí, přepadla mě zvláštní úzkost, která mě provází až doposud. O tom jsem ale vlastně psát nechtěl.

Za měsíc jsou v Rakousku regionální volby. Ze všech možných míst na nás vykukoval vlezlý a modrooký H.C. Strache, kandidát na hejtmana za FPÖ, s heslem „Sozial statt gierig und brutal“ („Sociální místo chtivý a brutální“). Když jsem se dozvěděl, že Strache je původní profesí zubař, dostával jsem při každém přečtení jeho volebního hesla záchvat smíchu. Notoricky známý Jörg Haider se rozhodl vsadit na abolutní pravdu heslem „wir sind wir“, když na stránkách chvíli počkáte, zjeví se vám korutanská zombie. Dále se můžete seznámit s voličem zelených, říkejme mu Herr Hampelmann, který nechce proud z atomu. Nezbývá než Herr Hampelmannovi poradit, aby nepřipojoval žádné spotřebiče, protože pak nepoteče jeho dráty žádný proud. Když jsem viděl pana Hampelmanna, vzpomněl jsem si na párek podvodníků recesistů, kteří kdysi prodávali jakési zařízení, které se připojovalo do zásuvky a byly na něm dvě ledky, zelená a červená. Když svítilo zelené, pocházela energie z ekologických zdrojů a když červené, byl to atomový proud a potrhlý zákazník měl okamžitě odpojit všechny spotřebiče. V rámci další evoluce tohoto zařízení doplnili ještě featuru, kdy krabička tu zlou energii zpátky vracela do sítě. V obou případech ovšem krabička obsahovala jen jednoduchý obvod, který nahodile rozvěcoval světýlka; pan Hampelmann má jistě doma taková zařízení nejméně tři.

Celkem vzato jsem rakouskou volební kampaň shledal stejně debilní jako českou.

Když vynechám turistické cíle: V městečku Faak am See najdete Modellbahnparadies. Mega kolejistě modelové železnice je ukryto v budově proti nádraží, je postaveno na bázi komponent Märklin v měřítku H0. V oběhu je několik desítek souprav a nejen železniční provoz, ale i okolní prostředí je zcela realistické, budete stát a zírat s otevřenou hubou. Vstupné činí 6,50 EUR a litovat nebudete jediný cent.

V Gmündu je malé muzeum Porsche, mimojiné přejímá exempláře z muzea Porsche Zuffenhausenu, expozice je sice malá, ale zajímavá. Z Gmündu pak lze vyrazit směrem k přehradě v Maltatalu a za nějakých 15 EUR si vyzkoušet, jak umíte točit volantem na horské silničce začínající v 900 m.n.m. a končící na 1.900 m.n.m.

Poslední dva dny dovolené jsme obětovali k návštěvě ZOO ve Dvoře Králové. Sekundárně jsem hodlal navštívit Železniční výtopnu v Jaroměři. Oba cíle se podařilo splnit, i když nám osud nakladl do cesty mnohá protivenství. Například naprosto hardcore penzion poblíž obce Chocenická lhota, který na nás učinil nesmazatelný dojem a snad jen vrozená slušnost mi brání zveřejnit jeho název; v mém soukromém bottom five ubytovacích zařízení spolehlivě zvítězil s kategoriích „biohazard“, „mizerné chování personálu“ a „kuchyně, kde bych se bál i vymočit“ a pokořil i takové favority, jako penzion pro turecké a ruské lopaty provozovaný paní Braun v norimberské čtvrti Schweinau.

Na druhé straně byla tato cesta zdrojem mnoha příjemných dojmů. Musím zmínit podnik s názvem „Hospůdka u dvou borovic“, kde jsme se moc a moc dobře napapali. Silně doporučuji.

Pokud dáváte přednost jiným než kulinářským zážitkům, pak doporučuji navštívit železniční muzeum v Jaroměři. Expozice skrytá v bývalé výtopně zahrnuje několik exemplářů renovovaných i dosud nerenovovaných historických lokomotiv a různé jiné hardware z minulých dob. Cosi mě k těmto hřmotným strojům táhne, snad genetické zatížení po dědečkovi strojvedoucím, a i když jim rozumím jen docela málo, pohled na ně mě vždy znovu zaujme. V sobotu 2. září jsem měl hody, protože jedna z parních lokomotiv právě vyjížděla na nostalgickou jízdu z Jaroměře do Náchoda.

Muzeum: před množstvím vynaložené práce, kterou tam spolek nadšenců vykonal, je třeba smeknout. Jejich míra fandovství musí být obrovská. Stačí se jen podívat na některé exponáty před a po rekonstrukci. Byl jsem nadšen, že ještě v této zemi existují lidé, kteří jsou ochotni vynaložit takové množství práce jen pro radost svoji případně dalších fans. Tím spíše nechápu, proč jim České dráhy hážou klacky pod nohy. Muzeum můžete navštívit, aniž byste o parních lokomotivách cokoli věděli, vše důležité se dozvíte přímo na místě. Expozice nemá charakter zasmrádlých muzeí se zaprášenými exempláři ve vitrínách, v prostorách výtopny současně probíhají rekonstrukční práce na dalších lokomotivách a do všech exemplářů můžete nahlédnout, nasoukat se do budky strojvedoucího a podobně jako já přemýšlet, jak se ta věc vlastně ovládala. Nemá cenu to nějak dál komentovat, je to jedinečné místo, které rozhodně stojí za vidění.

Jízdu parním vlakem taženým lokomotivou řady 423 jsem také nehodlal oželet. Trať z Jaroměře do Náchoda má jednu zvláštnost. Nejprve je třeba dojet do Starkoče. Ve Starkoči by se souprava měla otočit a vyrazit po trati 033 do Václavic, což se v případě parního vláčku vyřešilo tím, že souprava v tomto úseku couvala, tzn. lokomotiva byla na konci soupravy. Ve Václavicích zase nastane normální běh věcí. Vlak byl tvořen několika retro osobními vozy, jedním vozem jídelním, skříňovým vozem a plošinovým vozem, na kterém byl poněkud nelogicky umístěn kulomet a zřejmě i s jeho obsluhou v dobových uniformách měl sloužit jako reklama na návštěvu vojenského muzea v pevnosti Josefov.

Obsadili jsme místa u okna v jednom z osobních vozů a nadšeně přihlíželi sestavování soupravy. Místo na SD kartě v mé krabičce na mýdlo ubývalo, byl jsem z toho u vytržení, nic takového jsem dosud neviděl. Netušil jsem, že s parní lokomotivou lze zastavit na centimetr přesně. Vagón se pomalu plnil. Zejména mě zaujal jakýsi místní agitátor ve žlutém tričku ČSSD. Snad jen metr devadesát a metrák živé váhy sociálního demokrata ochraňovaly před inzultací. Dále dorazilo několik zasloužilých matek s dětmi různého věku a různého stádia zvlčilosti. Maminky v podstatě pojaly parní vlak jako každý jiný normální vlak, umístily kypré prdele na dřevěné lavice a začaly si vyměňovat taktické informace, například kolik mají s sebou náhradních plínek a jak to funguje s rostoucími zuby. Vlak se rozjel. Po zhruba deseti minutách začali haranti projevovat známky neklidu, protože rozvážná jízda parního vlaku nenaplňovala všechny fíčury adrenalinového zážitku. Jeden harant začal protestovat nahlas a zjišťovat, když už tam budem. Matka mu místo seznámení s jízdním řádem vrazila do úst zakončení z láhve džusu Kubík (nebo tak nějak) a oznámila „teď se hezky nabumbej“, připomínalo mi to dialog občana se státem. Zjistil jsem, že v podstatě všechny děti se jmenují Jakub nebo Tereza. Po dalších deseti minutách začal vagón připomínat pavilón opic, který jsme viděli den předtím. Začalo se zdát, že haranti jsou úplně všude. V duchu jsem se dovolával asistence věhlasných kapacit přes výchovu dětí, jako Herodes nebo aspoň Kulínský. Malý zpovykaný ganxta mě píchl prstem (tedy doufám, že prstem) do zad, nereagoval jsem na to. Když to malý zmrd udělal potřetí, už jsem to nevydržel, utrousil nějaké nepříliš slušné slovo a vrhl po něm mimořádně psychopatický pohled. Harant se stáhl a matka ho napomenula: „Nech bejt toho pána“, ale znělo to spíš jako výčitka směřovaná ke mně, že jsem právě narušil přirozený vývoj jejího fakana, omezil jeho práva a vyvolal v něm nějaký psychický blok, který s sebou potáhne po celý život. Zasloužilá matka vedle mě, která jinak připomínala Shrekovu partnerku (kromě zelené barvy a uší, pochopitelně) využila toho, že jsem se po valnou část jízdy díval z okna a na místo, kde jsem seděl, nakladla harantí kokon. Když mě koukání z okna přestalo bavit, málem jsem jí přisedl dařbujána. Pohlédl jsem na ní s nevyřčenou otázkou, jak si dovoluje provést anšlus mého místa k sezení, a na vysvětlenou mi bylo řečeno, že „já myslela že budete stát ne“. V tu chvíli jsem myslel, že „dítě poletí z okna ne“. Po krátké době jsem měl dojem, že naprosto nejvyšší zásluhou v novodobé společnosti je nechat si naštěkat do boudy a osoba, která se takto obětuje, požívá nějakých mimořádných práv podobně jako gerojové sovětskoho sojúza. Jakási matka to nevydržela a vystrčila hlavu z okna, po chvíli ji ovšem stáhla zpátky a stěžovala si, že tam lítají saze, což je u parního vlaku skutečně nečekané. Měla pravdu, snad si jaroměřští nebudou muset kvůli jedné krávě a její původně bílé halence nechat na komín namontovat partikulární filtr. Jako jediné řešení mě napadlo vypůjčit si z flak vagónu kulomet. I přes tyto zážitky, na kterých samozřejmě nenese vinu železniční společnost v Jaroměři, nýbrž nesoudné zhovadilé matky,  které s sebou tahají děti na akce, které jim v jejich věku nic neřeknou, to rozhodně stálo za to.
 
 Zugerlebnisem skončila moje dovolená – takže I´am back v Kocourkově. K mé velké radosti.


10.9.2006 D-FENS

12345 (6x známkováno, průměr: 1,50 z 5)
740x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:06
D-FENS © 2017