Dobrý den dámy a pánové, pokaždé když vidím v této připo(na)srané době na D-FENSu článek který není o politice ani o zdraví,povětšinou si ho přečtu s velkou chutí. Hlavně když se jedná o auta. Jelikož spoustu článku z této kategorie se týkají dlouhodobého užívání nějakého každodenního otroka či popojíždědla, rozhodl jsem se, že se pokusím napsat článek o něčem lehce šťavnatějším.
Od doby, co jsem odešel z vysoké školy, jsem se živil automobily. Ať už se jednalo o nová prémiová auta, náhradní díly nebo ojetiny všeho druhu.
Prvním vlastněným autem bylo BMW E36 323i Touring boston grün mettalic v úžasné výbavě. Spousta skvělých vzpomínek a radosti se tehdy skrylo v ceně cca 40.000 Kč. Není divu, že po zkušenostech s řadovým atmosferickým šestihrnkem a při tom paralelně prodávájíc běžné rodinná auta a „dělníky“,jsem řádku let vnímal BMW jako značku pro übermenschen. Ano byl jsem asi o 15 let mladší a ještě jsem nikdy nejel v Porsche 911 ani Lexusu LC500…..
Následovaly v různém pořadí tyto vozy: e34 525i – to je taková ta poslední pětka co měla 4 kulatá světla, e46 320i touring, e30 325i sedan – auto které by se dalo nejlépe popsat jedním slovem – ryzí, X5 e53 3.0d manuál, e39 520i.
Mimo tyto bavorské plečky se mi ještě povedlo mezitím vlastnit vozy jako MB w124, w210 e420 V8 ( musel jsem si ten sen jednou splnit), Nissan Sunny 1987 1.3slx a skvostná Toyota eCarina (plečka co nechtěla dosloužit a doteď pravděpodobně jezdí v Africe).
Většina mnou vlastněných bavoráků měla 150 – 200 koní. Je to obstojná porce výkonu se kterou se dá užít dost zábavy. Jenže doba pokračovala a stejně jako všechno, auta stárnou.
Na úvod si myslím informací a číslíček až až. Tedy k věci.
Pokud jste se stejně jako já rozhodli kolem roku 2020 koupit si vůz s těmito kritérii: Zadní náhon,cca 300 koní,manuální převodovka a obstojná (na ty poměry) spolehlivost – to vše v ceně do 300 000 Kč. Pravděpodobně jste zjistili, že není moc možností. Bavoráky generace e90/e60 a výše, už s benzínovými motorizacemi nejsou zdaleka takové držáky jako starší kousky a s výkonem kolem 300 koní máte vlastně pouze 330i (190kw atmosféra R6 – která má už dost udělátek na to, aby se vůz stal vysloveně finančním retardérem) a 335i o které ani nemluvím. Za ty peníze by se pravděpodobně jednalo o naleštěný pološrot, kde většina položek (motor, turba, rozvody, pumpy, jednotky a další moderní veselosti – opravují v řádech desítek tisíc). E60 545i a 550i je s manuálem jako šafránu. Nehledě na to, že bavoráků jsem měl dost a každého jídla se člověk přejí, kor když ho jí často. Díval jsem se tedy po autech jiných značek. MB, Jaguar i Audi povětšinou s veselou motorizací nekoupíte s manuální převodovkou. Zaměřil jsem se tedy na vozy ze země vycházejícího slunce, případně USA.
Rx8 – málo koníků, Wankel, který už z továrny vyjížděl připravený na GO. Nissany S13, S14 které jsou již za astronomické částky, které podle mně zkrátka nestojí za ty peníze. Po průzkumu všeho padla volba na Ford Mustang 2012. Poslední facelift před novým modelem. S těmi krásnými LED zadními světly… no jo. Jenže za ty peníze 2012 model s V8 člověk zkrátka nekoupí. Prekérní situace…. Hodiny čtení na forech a prohlížení všemožných videí mne dovedly ke kompromisu. Mustang v6 3.7 cyclone, manuál 307 koní.
Spolehlivost je ukázková ( ve státech i v autopůjčovnách najíždějí nesmyslné kilometry), relativně rozumná spotřeba při výletním tempu a skutečnost,že i základní model má veškerou výbavu co chci: klimatizace,elektrická okna a tempomat. Samozřejmostí je spousta komentářů od známých, že mustang s V6 je hovno o které by si ani neopřeli kolo. Chápu to, amerika – V8 VOLE. Jenže když máte omezený budget, tak občas musíte udělat nějaký kompromis. 307 koní ve spojitosti s tou hezkou kastlí a relativně mladým autem mi stále přišla jako OK. Stále se jedná o mnou vydělané peníze… díky, zvládnu s nimi naložit dle svých představ. Nekradu.
Nikdy jsem neměl rád lidi kteří se přijedou na inzerované auto kouknout, povozí se, připraví mne o čas a s debilním důvodem nebo komentářem odjedou pryč. Chtě nechtě jsem se jedním z nich stal. První Mustang byla hrůza která měla například zašitou sedačku řidiče v místě kde býval airbag. Zašil bych to lépe i kdybych to dělal nohama. Výkon na krátké projížďce se zdál slušný, auto šrot. Další exemplář byl mnohem lepší. Majitel nebyl dement a řídil jsem přibližně 20 minut. V momentě kdy opadla euforie jsem si začal všímat jak to auto doopravdy jezdí. Papírový výkon absolutně neodpovídal pocitu. Podvozek byl mdlý a v jistých momentech zadek auta dělal věci které mi seděly pocitově spíše k Avii a kamarádovu starému Volvu 740 (zdravím panhardskou tyč).
Stálo to tedy cca 400 000Kč, nejezdilo to nijak závratně, podvozek byl o ničem, brzdy byly jako z Fabie junior a interiér pravděpodobně měl na vnitřních stranách nápisy Mattoni.
Rozpadl se mi sen.
Nemohu koupit auto sto papouchů za budgetem jen proto, že se mi líbí jak vypadá. Za ty prachy to prostě jezdí na hovno.
Asi dvouměsíční pauza. Nic nechci, dám prachy do investic, ať nějakou korunu radši vydělají. Jenže chuť po víkendovém autě se velmi rychle vrátila. Hibernovala a čekala na moment, kdy mi bude moct poklepat na rameno a říct: Ser na rozumná rozhodnutí. 350Z. Tohle, nebo už fakt nic a zůstaneme věrni jen mé Hondě VFR 800Fi. Další browsing a další studie každé chybičky, průseru a dětských nemocí co mne mohly v Nissanu 350z potkat. A kupodivu toho bylo opravdu málo.
Dva známí „zetko“ vlastnili, takže sraz, brainstorming a ještě než jsem se jel na první kus podívat jsem měl pocit, že dokážu zdiagnostikovat jakoukoliv závadu na sto metrů bez běžícího motoru.
Důvod proč jsem na „Ztka“ nekoukal už dříve byl prostý – jsou už zkrátka starší. Chtěl jsem se vyhnout korozi a dalším věcem na které starší auta trpí. Začaly se vyrábět 2002 a na konci roku 2008 už vyjel nástupce 370Z.
Bylo to sportovní auto – reálně spíše GT než sporťák, které Nissan vyvíjel, když už se z velké části zaprodal Renaultu, z toho jsem také neměl vysloveně radost.
Celý model 350Z byl vyvinut hlavně pro americký trh. Clarkson o něm prohlásil,že to jezdí na hovno, motor zní na hovno, za ty prachy je to hovno a vůbec kupte si RX8. No jo. Jenže to bylo před 18 lety.
Jelikož se jednalo o starší auta, začal jsem hledat mezi nejdražšími kusy, co byly tehdy v ČR v inzerci. Cca 350.000,- do Reichu ani Polska se mi jet nechtělo, jelikož dle mých poznatků i zkušeností je průměrný člověk, volič i řidič v jakékoliv zemi skoro stejný dement. Jet do Německa s argumenty typu – kvalitnější silnice, takže méně vytlučený podvozek, kvalitnější benzín nebo svědomitější servis, tedy v případě shánění cca 15 let starého sportovního auta, mi nedávalo smysl. Je to jako když někdo koupí nejdražší „prémiovou“ uzeninu z Kostelce, protože dražší nebo odjinud znamená kvalitnější.
První kousek byla již faceliftová verze s motorem VQ35HR. O pár koní více, vyšší omezovač na 7500 místo 6500 otáček co měl předfacelift s nejbežnějším motorem VQ35DE 205kw. Auto měl typický frajírek, který mi do telefonu zalhal o vadách, které z něj vypadly v momentě, kdy zjistil , že nejsem ryba. Bohužel až na místě. Autem jsem ani nejezdil a poslal milého, ulhaného pána do prdele.
Druhý kus byl předfacelift 205kw za 300.000,-
Rozumný člověk, svědomitý servis a obecně vzato skvělý stav auta! Super, mám konečně vyhráno. Navíc na autě byl hezky znějící aftermarket výfuk asi za 40.000. Domluvil jsem se tedy s prodávajícím, že si v práci udělám Cebii a když tam nebude svítit žádný průser, tak si na 99,9% plácneme.
Cebie neukázala nic, čeho by se člověk pohybující se v autech měl bát. Vrtala mi hlavou jen jedna věc. Proč není ve velkém techničáku napsané první datum přihlášení, ale jen rok? Auto je dovezené z Reichu a Němci to tam vždy píšou. O techničákách tedy nevím všechno, ale donutilo mně to se pídit dál. Nedalo mi to a před investováním tří set kolíků jsem si prozkoumal VIN kód.
Auto bylo určeno pro americký trh. Majitel to nevěděl.
Mezi americkou a evropskou verzí bylo dost rozdílů, které většině uživatelů těchto „pozérských“ aut tolik nevadí. Lidem kteří se trochu vyznají by ale na takovém autě tyto elementy zcela jistě chyběly. Jedná se hlavně o brzdy – evropské kousky mají Brembo a diferenciál – Amerika otevřený, Evropa samosvorný VLSD.
Interiér druhého auta nesvědčil ani neprozrazoval, že by se celý interiér přeskládával. Tachometr byl v km a ne v mph, hezká oranžová kůže, žádné pazvuky nebo nedůslednost při výměně interiéru… Podle vin se tedy jednalo o americkou základní verzi s obyčejnými brzdami,otevřeným diferenciálem a látkovým interiérem. Domnívám se doteď, že se jednalo buďto o převařené evropské auto na americká VIN, nebo o hezky přeskládané auto do jiné kastle. Tak či onak auto s takovou historii jsem nechtěl.
Třetím a posledním autem se stalo „Zetko“ v šedé metalíze, s dobrou výbavou a 230 000 Km na budíkách. Bylo jedno z nejlevnějších na trhu za cenu kolem 200 000. No co. Při prvním telefonátu jsem se zeptal majitele odkud je auto dovezené. Čekal jsem i Ugandu, ale nečekal jsem, že mi poví že je auto původem z ČR. Nechal jsem si poslat VIN a udělal Cebii. Žádná velká kolize opravovaná na pojišťovnu a sedící kilometry. Veškeré předpoklady k tomu abych se vydal na cestu téměř k polským hranicím byly tedy splněny.
Přemluvil jsem svou drahou polovičku aby mně neproklela a vydali jsme se v sobotu na ten skvost s necelým čtvrt milionem kilometrů podívat. Mám ji rád, vzhledem k počtu kvalitních výletů automobilového rázu, bych měl dávno dostat do držky. Nedostal – zatím.
Majitel byl cca 27 letý kluk který auto neplánoval prodávat. Důvod byl zřejmý – 9 měsíční břicho jeho přítelkyně. Natočil jsem si zvuk studeného startu, tlak motoru studeného i zahřátého (350Z má budík) a jel auto projet. Celé auto jsem si projel tloušťkoměrem laku a jediná lakovaná součástka byla kapota (výměny dílu za díl jsem si doteď nevšiml) Auto s dost vysokou pravděpodobností nebourané. Servisní knížka, české návody, všechny klíče k vozu. Tohle na spodině trhu fakt nečekáte.
Drobné mouchy a koroze blatníku 17 starého japonského plnokrevníka mne neodradily. Podali jsme si tedy ruce, zaplatil jsem pánovi zálohu aby udělal novou STK a frčel jsem zpět do Prahé konzultovat videa a poznatky – tímto zdravím M.K.
Auto jsem nakonec koupil. Nedá se o něm prohlásit, že je raketa, ale je velmi svižné a jezdí na svou kategorii důstojně. Výhrou Nissanu je to, že spoustu věcí řešíte opravdu za pár korun. Motor na nic netrpí, podvozek je tak akorát tuhý aniž by vymlátil plomby a plotýnky. Motor jede cca od 3500 ot., což se od atmosféry dá očekávat. Člověk se 182cm a 100kg bez problému najde adekvátní posez jak na rychlou jízdu, tak na případné dlouhé cestování. Hlavní konstrukční nevýhoda kastle je malý a blbě řešený kufr – je tam mezi zadními koly rozpěra, která je součástí kastle, ale komu by to u takového auta vadilo. Jediná věc na kterou je potřeba dávat pozor a kontrolovat ji, je hladina a častá výměna oleje. 3.5 litrový motor si totiž občas trochu oleje vezme a celková olejová náplň činí cca 4,5 litrů oleje. Což by bylo dobré, kdyby se jednalo o dvoulitr v rodinném autě. Interval oleje jsem tedy zaměnil z původních 15000km na 7000km. Viskozitu 5w40 místo 5w30. Uvažuji nad 10w60, ale na okruh se zatím nechystám a nemyslím si, že případný návrat na 5w40 po 10w60 by motor nesl dobře.
Na závěr bych rád řekl, že mohu Nissan 350Z doporučit každému, kdo nechce za údržbu víkendového auta vysypat z kapes vše čím disponuje. Pokud jste nikdy nevlastnili auto s výkonem nad 200 koní a nebojíte se zadního náhonu, budete spokojeni. Jako já.
14.02.2021 VeseleOjetinky
(155x známkováno, průměr: 1,30 z 5)