Klidně mě za tenhle článek roztrhejte na kusy. Každému co si zaslouží. A jak praví klasik, život je otázkou priorit.
Žijeme v divný době. Doba předsudků, intolerance, nepochopení, povýšenectví, nedůvěry…… A taky v době krátký paměti. V jednom díle 1 proti 100 nebo co to bylo zač, všechno je to na jedno brdo, dávali to nedávno, zazněla „první“, zahřívací otázka.
S kým hrála česká hokejová reprezentace finálové utkání ZOH v Naganu v roce 1998?
a) Kanada
b) Finsko
c) Rusko
Soutěžící tuším zvolil Kanadu a bylo to špatně. Mrzuté, že.
Vyhráli jsme tenkrát nad Ruskem. Obrovský hokejový úspěch, světová senzace.
A pak přišli na řadu soutěžící v lavicích nebo v hledišti. Očekával jsem záplavu modrého světla, a ejhle – dvě třetiny, skorem 60 lidí, odpovědělo taky blbě. Hlediště zářilo RUDĚ. Vybavila se mi stránka z LN, kde byla počítačově vytvořená Poslanecká sněmovna, a jedna z variant byla vláda R+R – Růžoví a Rudí. Obrazovka vypadala úplně stejně.
Chvíli jsem nevěřícně čučel na televizi. Asi jako můj jezevčík Dan (budiž mu země lehká) na misku se žrádlem, když mi tu dobrotu co jsem mu nachystal okomentoval ohrnutím pysků a výrazem „když je to tak dobrý, tak si to sežer sám“.
Pak jsem si vzpomněl na reklamu z MF Dnes z doby olympiády, který mám dosud schovanou – Coca Cola fandí hokeji, a přes celou stránku bylo heslo „Zatlučeme Rusy do ledu“.
To mě utvrdilo v tom, že patřím mezi vyvolené s pamětí a patřičně mě to zahřálo.
Naopak mě mrazí skutečnost, že „historický okamžik našeho sportu“ dokázala zapomenout taková kopa lidí. A to i chlapů, odborníků na sport kteří dokáží u piva donekonečna rozebírat jednu situaci. Otázka jiná je, že se k ničemu nedoberou. Maximálně k podlitině od paličky na maso, kterou jim s láskou věnuje stará, když přitáhnou nachcané s prázdnou kapsou ve tři ráno z osvěžovny.
Asi to má co dělat se současností – lidi zapomněli na fronty na banány, na to že když zapomněli v pátek do šesti večer natankovat, že třeba museli zůstat doma, místo výletu na chalupu, na utírání zadků novinama.
Tohle si pamatuju. Odložený výlet na sobotu na ráno, protože táta nestihnul natankovat, a pumpa to v pět zabalila. Kolik z vás vozí v autě kanystr s benzínem? Ovoce na příděl…. humus. Určitě si to nepamatují naši zákonodárci. Ale to celkem chápu – jak by mohli – oni tohle nepoznali, měli všeho dost. Ale měli by si to pamatovat „obyčejní lidé“, lidé kterým bylo odepřena svoboda projevu, pohybu, vzdělání.
Naopak lidé, kteří cestovat nepotřebovali, hubu si otvírali jen v hospodě, a základka jim stačila, si to ani pamatovat nepotřebují. „Tenkrát bylo líp“. Teď to stojí za hovno.
Lidi se v tý zmršený době před dvaceti třiceti lety dělili na dvě skupiny. Komunista – Nekomunista (Rebel, Živel, Asociál, Třídní nepřítel, vyberte si).
Nic není černý nebo bílý. To vím já. To víte Vy, čtenáři D-Fense. Ale neví to spousta lidí, spíše nechce vědět, případně si to ani připustit. Bohužel jsem se s tím setkal mnohokrát, jednoúčelové soudy bez možnosti diskuse, lidi hájící svůj názor či pravdu, i kdyby měli umřít, bez šance jim cokoli vysvětlit. Slepí, hluší, a v tomhle stavu spokojení sami se sebou. Uzavření ve světě jistot, které jim nikdo nevezme. A mající v tom světě jistot vědomí, že se o ně vždycky někdo postará. Jako dítě, které se chodí schovat za maminčiny sukně, když jde do tuhého.
Nedivím se, že spousta lidí je ochotná skousnout návrat Rudých. Když zapomenou že jsme vyhráli olympiádu nad naším „odvěkým nepřítelem“, na frontu na hajzlpapír si už tuplem nevzpomenou. Protože – „tenkrát zase tak špatně nebylo“. Ale komu? Děda, inženýr ekonomie, podepsal manifest „2000 slov“. A chtěl vystoupit ze strany. Za to ho stát odměnil tím, že zarazil dceři a synovi vzdělání.
Tohle chcete?
(Zatím nikdo nehlasoval)