Mimořádná schůze krutické místní organizace České strany sociálně demokratické se konala z důvodu konspirace přesně o půlnoci v knajpě U praku.
Předseda MO Ing. Krůta přezdívaný nápaditě Inžinýr dorazil se zpozděním. Zbytek vedení už byl na místě. Vlastně se dalo říci, že na místě je celá členská základna. Doby, kdy MO čítala patnáct členů a vedl ji Inžinýrův soudruh otec, již dávno pominuly.
„Dones mi jedno, Kuřbabo!“ zahalekal familiérně Inžinýr na servírku. Již jen letmý pohled na servírku evokoval vzpomínky na televizní seriál Adamsova rodina, ale to Inžinýr nemohl vědět, protože se nedíval na kapitalistické filmy.
Po předsedově pravici seděl Plukovník. Olysalý asi šedesátiletý mužík zastával v MO funkci tajemníka pro vnitřní bezpečnost, což vzhledem k počtu členů MO byla skutečně odpovědná funkce. Na sobě měl zelenou košili a khaki kalhoty. I velmi povrchní pozorovatel poznal na první pohled, že je to bývalá guma, jediné, co docela nesedělo, byla jeho hodnost. V roce 1990 opustil Plukovník, vlastním jménem Josef Malas, armádu v hodnosti kapitána zásobovací a proviantní služby. Zdánlivě nekonečná zásoba zelených hadrů a hnědých polobotek nasvědčovala, že svou práci vykonával dobře. Přezdívku pro Ing. Krůtu vymyslel právě on, protože pohrdal jakýmkoli druhem vzdělání kromě základního a vojenské školy v Liptovském Mikuláši. Plukovník měl ambice v nějaké příští levicové vládě zaujmout křeslo ministra obrany.
Proti Inžinýrovi seděl Václav Lejta zvaný Houba. Slovo „seděl“ asi nevystihuje dostatečně statickou soustavu, kterou Houbovo pytlovité tělo právě tvořilo. Horní čelist a nos měl zasunutou v půllitru, zatímco dolní čelistí drtil jeho okraj. Celý výjev připomínal visícího netopýra. Houba spal a sliny z úst zvolna stékaly do piva i na stůl. Před Houbou ležel lísteček, na kterém bylo osm čárek a čtyři kolečka, z čehož Inžinýr usoudil, že Houba šel na schůzi přímo z odpolední. Houba pracoval jako člen nádvorní party nedalekého lihovaru a do jisté míry vytvářel s produkcí jeho zaměstnavatele uzavřený okruh nasvědčující, že teorie Marxe a Engelse nejsou zcela nesprávné. Houba zastával funkci tajemníka pro politickou práci.
Inžinýr sám byl asi pětatřicetiletý mladík s plnovousem. Namlouval si, že vypadá jako Che Guevara, ale jeho švagrová tvrdila, že vypadá jak kokot. Jeho děd pracoval u drah, jeho otec pracoval u drah a Inžinýr pracoval kde? U drah. Slibnou politickou kariéru funkcionáře nastartoval právě děd strojvedoucí. Děd za druhé světové války neměl žádný problém. Okna měl vždy předpisově zakryta, v den vůdcových narozenin vyvěšoval vlaječky a kromě říšského rozhlasu neposlouchal žádný jiný. Bílé V na přídi svěřeného stroje pečlivě každý den leštil naolejovaným hadrem, i když bylo dávno jasné, že se Victory konat nebude, a když ano, tak ne ta německá. Ke zlomu v Krůtově C.V. došlo v dubnu 1945, kdy zastavil svoji lokomotivu na odstavné koleji a vykročil směrem k nádražní krčmě, aby spláchnul uhelný prach a ulevil si neustálého vypětí z přítomnosti amerických hloubkařů. Po konzumaci pěti piv a dvou panáků jakési otřesné kořalky vydal se bůhví proč ke své lokomotivě, přičemž z jeho chůze nebylo poznat, zda jde přeleštit véčko, zkontrolovat mašinu nebo ji pozvracet. Bohužel, stroj s bílým V na kotli už tam nestál. Krůta jej zapomněl zajistit a mašinka vyrazila na cestu sama. Asi po kilometru jízdy vykolejila a spadla z náspu, čímž byla pro potřeby Říše dále nepoužitelná. Zatímco podnapilý Krůta osahával koleje, zda tam přece jen někde lokomotiva není schovaná, cvakl závěr samopalu Schmeisser a Krůta zaznamenal přítomnost posádky gestapa vedené gruppenführerem Scheppkem. Krůta byl uvržen do vězení, ale Scheppke a jeho Kameraden dobře chápali, že co nevidět budou potřebovat náboje pro jiné účely a tak nechali Krůtu naživu, čímž rozhodli o jeho dalším osudu. Krůta se o měsíc později deklaroval za sabotéra, který s osobním nasazením zničil lokomotivu, aby nemohla dále sloužit nenáviděným fašistickým okupantům a jeho politická dráha byla nastartována.
Inžinýrův otec se narodil krátce po válce. Starej Krůta hned od začátku tvrdil, že syn bude muset být také funkcionář a stalo se. V pozici referenta pro osvětovou práci objížděl nádraží a hodnotil kvalitu nástěnek. Po vítězném listopadu byl přeřazen na pomocné práce do depa, kde si vysloužil přezdívku Doktor Kladivo. Jeho univerzální opravárenská metoda spočívala v poklepání – jemně řečeno – na defektní díl, který buď začal fungovat (zřídka), nebo se rozpadl a tak jako tak ho bylo třeba vyměnit (často). Činil by tak doposud, kdyby nebylo toho osudného večera, kdy se nadšený rybář Krůta prostřední vydal lovit žížaly. K tomu vyvinul speciální metodu, spočívající v tom, že do země zarazil železný prut známý jako roxor (kladivem, jak jinak) a na ten přivedl nulák ze světla na verandě. Dále si připravil vidle a zahradní hadici. Hadicí pokropil lokalitu, kde předpokládal hojný výskyt červů a na kovovou část vidlí napojil ze světla fázi. Vidle poté zapíchl do země a rozsvítil. Elektrizovaní červi vylezli ze země a Krůta je přeměnil v návnadu. Toho dne však měly události nabrat jiný směr. Krůta opět provedl elektrolýzu žížal, zhasnul a vydal se s baterkou na lov. Maje zadní končetiny (nikoli dolní, protože v tu chvíli klečel na čtyřech) u vidlí, natáhl se pro žížalu tlustou jako malíček a dlouhou jako makarón, která se vyplazila v blízkosti roxoru. To je samec, pochvaloval si věcně nesprávně Krůta, když tahal hermafroditního členovce ze země, ve skutečnosti to však byla poslední věta, kterou pronesl. V tu samou chvíli pětadvacetiletý Ing. Krůta dorazil na motocyklu Jawa 50 od Blaženy Vomáčkové, holky krev@mlíko a jeho pozdější manželky, a v uších mu stálo znělo její „vraž ho do mě, ať je po mě“. Rozsvítil si na verandě a tím odsoudil otce k záhubě. Asi se nedovíme, zda byla Krůtovi prostřednímu známo cokoliv o rozdílu napěťových potenciálů a že delta ú rovná se í krát delta R, v každém případě délkový rozdíl mezi jeho předními a zadními končetinami hovořil v jeho neprospěch. V ohledacím listu stálo lakonicky „úraz elektrickým proudem při lovu žížal“.
Mladý Ing. Krůta doživotně bude v sobě nosit toto stigma a proto také dobrovolně převzal vedení MO ČSSD, kterou charismatický otec nástěnkář založil. Pohled na členskou základnu ho nenaplňoval nadšením a zejména Houbu by nejradši na jeho postu nahradil, kdyby ovšem bylo kým. Strana nebyla ve vesnici populární a samotný Krůta dostal jen za poslední půlrok třikrát deku.
„Soudruzi! Doufám, že víte, proč jsme se tu sešli. V Praze je to nahnutý. Rootovy jednotky obsazují důležité úřady. Státní i stranická hierarchie se bortí. Musíme něco udělat.“, pronesl Krůta dramaticky. Asi to zapůsobilo, protože tajemník pro politickou práci otevřel jedno oko.
„Vokáď máš ty informace, soudruhu?“ zeptal se apriori nedůvěřivý Plukovník.
„Ze spolehlivýho zdroje“.
„Jo a teda vokáď?“
„Bláži tety kamarádka má známou a její známá dělá na ministerstvu národní obrany. Prej se tam dneska celej den pálily nějaký papíry. Škromach se zabarikádoval v budově parlamentu. Sámer Issa, Gábina Osvaldová a Ondřej Hejma obsadili rozhlas a volají o pomoc. Soudruzi zkusili povolat soudruhy z lihových milic, ale nějak to nedoklaplo. Náš železničářskej odborovej táta Bušek se zabarikádoval ve Vršovicích na nádraží na hajzlu. Taková krize tu prej eště nebyla a prej už to strana nevydejchá, jako ten Standovo byt.“
„Hmm, to je průser. Přejdeme do ilegality? V lese máme zemljanku.“
„No to jsem právě nemyslel. Malý ten, kdo má malý cíl! Zachráníme Buška. Odvezeme ho sem, dáme mu k dispozici naši zemljanku a až se to přežene… i ta Rootovo buržoazní sebranka bude potřebovat odbory, ne že ne.“
K provedení akce byl vybrán plukovníkův automobil Lada 2107. Po nutných přípravách, spočívajících v ometení slepičinců a nafoukání kol, vyrazila tříčlenná posádka ku Praze. Cesta proběhla bez excesů, metropole dál žila svým životem, jedinou zvláštnost, kterou posádka zaznamenala, byl policista lezoucí po třech a táhnoucí za sebou bílozelenou felicii combi. Nalezení vršovického nádraží trvalo řidiči pouhé dvě hodiny.
Inžinýr a Houba se přiblížili k toaletám, zatímco plukovník ozbrojený slzným plynem jistil ústupovou cestu.
„Bušku! Soudruhu! Jsi tam?“
„Kdo tam?“
„To jsme my, sociální demokrati z Krutic. Odvezem Tě do bezpečí.“
„Ha to by moh říct každej. Jestli vás posílá Root tak mu vyřiďte, ať si vylíže… mě živýho nedostane…“ hluboce přeceňoval vrchní odborář svůj význam pro Rootovo záměry.
„Ne soudruhu. My jsme jako ty. Moderní evropská levice, socijální stát!“
„Já vám nevěřim. Musím si vás vyzkoušet. Kdy byla založena KSČ?“
„1921“, odpověděl Inžinýr.
„Čím byl vyučený Klement Gottwald?“
„Truhlářem, ale byl levej, tak dělal funkcionáře, jako můj otec.“
„Kolik stála v roce 1988 smíchovská desítka?“
Inžinýr zatápal.
„Korunu padesát“, triumfoval Houba.
Ozvalo se klapnutí a z nádražního hajzlíku se vynořilo zarostlé a páchnoucí individuum. Po druhdy elegantním Buškovi na něm nebylo ani stopy. Naložili jej do kufru Plukovníkova žiguli a vyrazili nazpět. Po dvou hodinách už se automobil probíjel se smýkáním zadních kol lesním porostem.
Ukázalo se, že přenechat vybavení konspirativní zemljanky proviantem na Houbovi s Plukovníkem nebyla nejštastnější volba. Kromě osmdesáti láhví tuzemského rumu a výčepní lihoviny, dvaceti párů zelených ponožek a odpovídajícího počtu zelených trenýrek tam nebylo nic, co by cestou vyčerpanému Buškovi poskytlo bílkoviny a sacharidy. Zatímco se jeho zachránci vzdálili, otevřel si rezignovaně láhev zelený a zvažoval další postup. Z jeho pohledu byla zemljanka lepší než nádražní hajzlík, na druhé straně byla podstatně horší než kancelář na centrále. Po konzumaci skoro celého obsahu láhve blaženě usnul a vzbudil ho až večer svírající se žaludek.
Silně krátkozraký hajný Hejda na pravidelné obchůzce lesem zaznamenal v maliní šramot. V poslední době k němu dorazily informace, že se v lese pohybuje hejkal nebo duch mrtvýho kostelníka, jiné hlasy zase hovořily o tom, že ze ZOO utekla puma. V každém případě nehodlal ponechat Hejda nic náhodě. Sňal dvojku z ramene, namířil do míst, kde se ozýval šramot a vypálil jeden brokový a jeden kulový náboj.
Předně Hejdu překvapilo, že se vůbec trefil. V duchu poděkoval svatému Hubertovi, že požehnal jeho oko a ruku, protože to už se mu dlouho nestalo, aby trefil to, na co mířil. Při pohledu na zasažený objekt nabyl přes svých osm dioptrií dojmu, že to určitě není kanec, ale spíš že to bude ten hejkal. Několikrát kopl hejkala do hlavy, ten nereagoval, z čehož Hejda usoudil, že se trefil dobře. Dále Hejda zvažoval, zda se hejkal dá považovat za zvěř, zda je poživatelný a zda ho nemá na místě vyvrhnout. O hejkalovi na paprice nebo o hejkalovi na jalovci neslyšel dosud nic. Bylo to na něj příliš mnoho otázek a tak se vydal zpět do vesnice pro svého syna. Po návratu na místo činu se Hejdovi seniorovi ústy Hejdy juniora vyjevila celá pravda.
„Fotr, ty vole, tys vodbouch vodboráře Buška, ty Kašparovo krávo!“, zahalekal Hejda jr. se směsicí obdivu a zadostiučinění. Hejdové hned na místě usoudili, že není nezbytně nutné svěřovat se s úlovkem dalším osobám. Pomocí lopaty a rýče vyhloubili a následně zasypali jámu a s pocitem dobře odvedené práce odebrali se domů sledovat na Nově reality show „Česko hledá perverzního úchyla“.
Inžinýr, Plukovník a Houba pocítili jistý nevděk ze strany člověka, kterého zachránili před běsněním kontrarevoluce. Že Bušek pohrdl jejich štědrostí a pohostinností, sice zamrzelo, ale jejich zklamání časem pominulo v přívalu jiných politických úkolů.
(5x známkováno, průměr: 2,60 z 5)