Poslyšte malou story k příležitosti svátku práce. Bude to příběh o Pepíčkovi, který se v zemi za devatero horami pokrytými obaly od Tatranek a devatero řekami, po kterých plavou prezervativy a PET flašky, stal agitátorem.
Malý Pepíček není moc chytrej, ale taky ne úplně blbej. Především je zcela bez ambicí a ty zbývající indolentní rodiče zabijí větami typu „podívej se, nejsi moc chytrej, ani moc šikovnej, jdi radši dělat někam do fabriky“. Pepíček nechápe, co je dobře a co špatně, největší cenu má pro něj hotová pravda – osudovou informaci vezme tudíž za svou, aniž by o ní nějak zvlášť přemýšlel.
Pepíček chodí do školy a do učení, protlouká se jak umí, skutečně není nejchytřejší ani nejšikovnější a maje v povědomí hrozné proroctví rodičů, nijak se nesnaží na sobě pracovat a najít něco, v čem by byl nadprůměrnej. Roste z něj čím dál větší křupan. Hezký holky na něj kašlou, protože je tupej jak pařez, kamarádi se s ním nebaví, protože se od něj nic nového nedozví. Kompenzace v podobě votuněné stodvacítky nebo značkového oblečení fungují jen částečně. Za chvíli má mindrák a připadá si jak outsider.
Pepíček je i potom naprostý nýmand. Ženský o něj dál nejeví zájem, protože tuší, že toto blbé těžkopádné individuum by asi rodinný krb neochránilo. Jedinou spásou jsou mu kamarádi z hospody, se kterými probere obvyklá témata – auto (francouzský, španělský, italský, východní, severní, západní a jižní jsou na hovno, škodovka je nejlepší) ženský (jsou na hovno, kromě Mařeny, ta má kozy, že by mohla kojit medvědy z mostu), Baníček (je nejlepší), politika (je na hovno, na to se my můžem vysrat) a pak společně mlčky sedí u piva, dokud nepadnou držkama do sklenic. Těch osm hodin, co je Pepíček v práci, bude pro něj spásou, protože se zaměstná něčím, z čeho nebude dál ještě více blbnout.
V tomto rozpoložení mysli dostane se Pepíček do prostředí výrobní firmy.
Víme, jak výrobní firmy fungují. Je to prostředí orientované na výkon, detaily nikoho moc nezajímají, důležité je, aby to nějak fungovalo a to „nějak“ není na 100%. Krátkodobá řešení mají přednost před dokonalými, všichni žijou v takové každodenní hektice a nikoho nevrušuje, když se jedno kolečko v soukolí zadře. Zpočátku Pepíček zařezává, aby si ho mistr nenašel, ale pak mu najednou něco dojde. Všichni na výrobní lince pracují s hlavami skloněnými nad transportními vozíky s převodovkami, když Pepíček dostane kolosální nápad. Sám je konsternovaný tím pocitem, že něco vymyslel sám. Nechá si od údržbáře svařit trubkový klíč a držátko. Trochu to teď ojebe, matky M6 místo momentovým klíčem utáhne ručním – to je dobrý, to bude držet – a protože to je rychlejší, ušetří čtyři minuty a na záchodě vykouří jednu startku. Ty vole, říká si potom, vono mi to prošlo!
Za týden již Pepíček utahuje matky rukou skoro pořád. Jen když někdo jde, sejme momentový šroubovák z balancéru a klíček strčí do kapsy montérek. Ten chudák na repasním pracovišti, co opravuje netěsné převodovky, má teď nějak víc práce, ale to Pepíčka moc nezajímá, protože to není jeho věc. A koncem směny se pochlubí Vaškovi, hele, vole, já přišel na to, jak to vole vojebat. Když ty dvě matky utáhneš vole rukou a na klíči zmáčkneš dvakrát tlačítko, tak to ta mašina vole nepozná a můžeš si jednu rauchnout! Slabomyslný Venca, kterému kvůli nepoměru mezi IQ a fyzickou silou momentový klíč do ruky nedali, sice z této informace nic věcného nemá, ale Pepíček narostl před ním do velikosti poloboha, protože přišel na to, jak ojebat systém. Ten samý systém, co s nimi tak necitelně zachází a nutí je pracovat, a navíc jim za to dává jen 1/4 německé mzdy.
Venca, který jinak nasazuje pomocí přípravku simerinky, záhy přijde na to, že nastrkovat je rukou je o hodně rychlejší a může se tudíž z pásu na dvě tři minuty ztratit, než přijedou další vozíky. Z Vencova obdivu profituje i Pepíček.
Poprvé v životě se mu stalo, že ho někdo respektuje. Pepíček se stává sólistou v kolektivní hře. Od teď přemýšlí už jen nad tím, jak to ještě více zdokonalit a posílit svůj vliv. Samozřejmě že i přes určitý vrozený handicap Pepíček pochopí, že jeho publikum je úplně stejné, jako je on a pokud chce u nich uspět, není třeba předkládat žádné komplikované úvahy.
Za pár měsíců kromě Pepy a Vaška také Karel a Honza optimalizovali pracovní postupy. Karel předtím kompletoval táhlo řazení a teď přišel na to, že když zablokuje senzor alobalem od čokolády, tak si může předmontovat několik podsestav mimo linku. Honza na konečné kontrole hned za Pepou zase přestal stíhat svoji práci operační kontroly, protože Pepa nepracuje v taktu linky, ale posílá mu tam tři převodovky najednou, pak nic, pak zase tři… a tak to ojebává a nekontroluje.
Pepíček je svědkem dalšího zajímavého paradoxu. Ačkoli už několik měsíců ojebává svoji práci, ještě mu nikdo neřekl půl slova. Sice přišel tuhle nějaký pán v kravatě, říkal, že mají spoustu reklamací na netěsné převodovky, že prý netěsní kolem simerinků a mají špatně namontovaná řadící táhla, přestože je jejich pozice hlídaná senzorem a mají v lince operační kontrolu, která by to měla zjistit, prostě že kvalita klesla a bla bla. Klasický kancelářský tlachy, protože voni vo tom hovno ví, sou úplně blbý.
Kdysi odstrkovaný Pepíček nyní zcela chápe pravidla systému a připadá si jako guru nového náboženství. Serte na to, promlouvá Pepíček ke svým kolegům. Voni na to ty kancelářský stejně nepřídou. Někteří přihlížejí s obdivem, jiní s krajní nedůvěrou. Myšlenka, že budou šidit práci, která je živí a kterou dosud vykonávali poctivě v souladu s nejlepším svědomím, není pro ně přijatelná. Virus je však v systému a podsunul mu informaci, že nepoctivost se vyplácí.
Pepíček sice chápe svoji pozici guru vohnoutismu, ale ne zcela pochopil, co je to podvod. Když nastoupil, dostal plat za to, že bude pracovat podle instrukcí, které říkají, že během směny utáhne pět set matek na předepsaný moment. Když tak nečiní, podvádí zaměstnavatele.
I přesto je čím dál slavnější. Už na i okolních linkách si šuškají, Pepa, to je hlava, a nebojí se jich! Tuhle za nim přišel mistr, sebral mu nějaký svařovaný klíč, tak ho poslal do prdele a druhej den už měl novej! Pepova image se neustále zlepšuje a soudruh Kovář, předseda odborové buňky, naváže s tímto mladým perspektivním soudruhem spolupráci. Pepíček už nyní nepotřebuje svůj svařovaný superklíč, protože je profesionální odborář.
Nyní může story pokračovat více cestami. Popíšeme si jen ty dvě extrémní.
První z mnoha možných konců
Pepíček se stává specialistou na ojebávání práce. Už kdekomu ukázal správnou cestu a ti ji zase ukázali dalším. Těch pár nešťastníků, kterým je proti mysli ojebávat svoji práci, je raději zticha a i tak je má okolí za idioty. Všeobecně vzniklo přesvědčení, že porušovat pravidla je správné a využívání slabin systému je správnější než jejich odstraňování.
Náklady plynoucí z nekvality dříve nebo později dosáhnou hranice, kdy je není možné ničím zdůvodnit. Vedení firmy se jako první pokusí reagovat zvýšením dozoru nad pracovní disciplínou, čímž se ojebávání stane ještě zábavnějším. Represívní politika se stane záminkou, aby Pepíček obratnou argumentací zarazil klín mezi dělníky a firmu samotnou. Kancelářský tady lezou, v jednom kuse buzerujou, ať si to dou dělat sami, dyž sou tak chytrý!
Problémy se vrší. Kvůli mizerné kvalitě dosavadních dodávek firma neuspěje v tendru na novou převodovku. Od teďka vyrábí jen náhradní díly. Potřebuje na to asi pětinu pracovníků, zbytek dostává dva platy a walk home. Pepíček je ve svém živlu, tohle je ideální prostředí pro odborovou agitaci, ale kde nic není, ani levičácká smrt nebere. Kromě těch, co svou práci ojebávali a přivodili tento stav, ztrácí svoji práci i řada lidí pracovitých a poctivých, kteří se neprovinili vůbec ničím kromě toho, že zavčas nepozvedli svůj hlas.
Druhý z mnoha možných konců
Vedení firmy pochopí rozsah tragédie krátce potom, co pochopilo technickou podstatu kvalitativních problémů.
Všichni, kdo pracovali v rozporu s pracovními instrukcemi, dostávají výpověď kvůli nedodržování pracovních povinností. Pepíček tomu začíná říkat „masové propouštění“ (slyšel to tuhle v Praze na školení) a svolává stávku. Špatně však odhaduje situaci: V podniku zůstali buď původní pracovníci, ti slušnější z nich, kteří pracovali pořádně, a nebo jsou tam pracovníci noví, které Pepíčkova demagogie nezajímá. Pár flinků, kteří se dostavili na dvůr a poslouchali Pepíčkův projev plný demagogických formulací, co nevidět stejně podnik opustí a Pepíčkova hvězda pohasne.
Zakrátko dojde i na něho samotného. Vzhledem k Pepíčkově neschopnosti vést normální komunikaci s inteligentními lidmi vyhledá ředitel firmy soudruha Kováře a mezi čtyřma očima a na tvrdku mu sdělí, že pokud se toho imbecila nezbaví, vykydá odborovou verbež z podniku stejným mechanismem jako vyházel ty flákače z linky pro montáž převodovek a soudruh Kovář, ve své podstatě sráč, volí cestu nejmenšího odporu. Pepíček je zase na začátku a snad byl Bůh k němu milostiv natolik, že mu mezi těmi sračkami nechal aspoň tolik mozkové hmoty, aby pochopil, co udělal špatně.
Kdo v popsané situaci udělal chybu? Nebyl to Pepíček. Ten celou dobu jen volil cestu nejmenšího odporu, jak to občas děláme vědomě i nevědomě každý. První cenu za dělání chyb dostává vedení podniku, které s Pepíčkem neskoncovalo včas. Jejich chyba je o to větší, že systém, který vytvořili, nebyl od začátku vohnoutotěsný. Druhou cenu pak slušní lidé v Pepíčkově okolí, třeba na lince pro výrobu převodovek, kteří sice věděli, že záměrně porušuje pravidla, ale neklepli ho přes prsty. Třetí pak strana@vláda, která usilovně a dlouhodobě sabotuje všechny principy směřující k motivaci a stimulaci na individuální rovině (například zavedení pracovních knížek je krásný příklad).
Uvedený příklad je do jisté míry zjednodušeným řezem realitou a je inspirován událostmi, které se skutečně staly. Jeho cílem je ukázat na pravidla hry v systému Henryho Forda. Mezi podprůměrným IQ, vohnoutskou agitací a tím, co jsem popisoval v úvodním článku o Štrajchpudlíkách, je jistá souvislost a na tu jsem se hodlal zaměřit.
Tento článek má jednu slabinu, kterou se mi nepodařilo odstranit jinak, než tímto závěrečným hotfixem. Povšimněte si prosím, že na mentalitě, kterou Pepíček nastolil, nejvíce prodělali slušní lidé, kteří pracovali až do konce poctivě, ale přesto přišli o svá místa. Je produktem dnešní zmrdispolečnosti, že porušování pravidel (i mimo zaměstnání) se v principu VYPLÁCÍ.
B-534 a co mě přitom napadlo
Koukal jsem se na fotografii odstrojené stíhačky Avia B-534 (pro mě tak trochu srdeční záležitost). Stao se tak díky publikaci z vydavatelství MBI a fotka byla hodně kvalitní. Nyní, sedmdesát let po zrození legendární české stíhačky jsem obdivoval zpracování draku. Nýty zapuštěné do potahu, naprosto dokonale napnutá výztužná lanka mezi trubkami tvořícími kostru trupu, všechny tyhle detaily, a říkal si, že něco takového by bylo nyní v podstatě nevyrobitelné metodami hromadné výroby.
Někdy v roce 1942 nebyl vohnoutismus v Čechách ještě pravidlem. Většina Čechů pracovala spolehlivě pro potřeby Říše a nebyl problém. Levicové odbojové hnutí získávalo však čím dál více příznivců a do jisté míry bylo i nacisty trpěno (proč myslíte, že se bolševický exponent Fučík vydržel tak dlouho pohybovat na svobodě?). K.H. Frank nebyl idiot a o Heydrichově vysoké inteligenci se nepochybuje ani na ČT2, s vědomím neobyčejného výrobního potenciálu v Protektorátu aplikovali důsledně metodu cukru a biče, jejíž součástí byla krotká bolševická opozice. Postupně ale situace přerostla K.H. Frankovi přes hlavu a nastala vlna tzv. zpomalení práce. Jednalo se o sérii předstíraných nebo uměle navozených výpadků v jednotlivých částech výrobního řetězce, které v celkové sumě způsobily velký pokles produktivity. Flákat se najednou nebylo opovrženíhodné, ale byla to odbojová činnost. Právě zde bych viděl kořeny českého vohnoutismu a také kořeny popularity komunistických stran.
(5x známkováno, průměr: 1,80 z 5)