V dobách nedávných k nám do obecně prospěšného zařízení nastoupil nový pracovník na nově zřízené místo správce.
Naše zařízení někoho takového už nějaký ten čas shánělo a najednou kde se vzal, tu se vzal – usměvavý inženýrek, který údajně praštil s velmi lukrativním flekem v jedné velké společnosti v sousedním městě a vzal místo u nás. Trochu mi vrtalo hlavou, proč asi, když se chvástal jak byl důležitej, jak na něm byla firma závislá a že bez něj by to tam vlastně ani nešlo, ale pouštěl jsem to jedním uchem dovnitř a druhým ven…
Zakrátko od svých podřízených dostal přezdívku Tramtejl. U nás na patře zatím nikdo nechápal proč, ale vše se časem mělo ukázat. Ve firmě jsem na pozici, kde se zodpovídám pouze řediteli a nikdo jiný mi nevelí, ale v tu dobu jsem byl podřízeným tohoto zmrda. Za čas jsem zjistil, že mi přibývá práce, která se mé profese až tak moc netýká a že jsem doslova monitorovanej a že na mě někdo soustavě donáší bossovi. Nemohl jsem ale pořád přijít na to, kdo by to mohl být. Až jednoho krásného dne se mi na jednom nonstop provozu vysypala tiskárna a nezbylo, než fofrem sehnat novou. 2 km po proudu potoka, dole ve městě, mají firmu kamarádi, takže jsem skočil do služební rikši z mladoboleslavské produkce a pro tiskárnu dojel. Byl jsem pryč čtvrt hodiny a nepřišlo mi až tak důležitý strávit další čtvrthodinu vyplňovánim cesťáku kvůli necelým 4 km.
Za dva dny se rozlítly dveře kanclu, Tamtejl v nich a řev na celou chodbu, co si to dovoluju, že si hraju na buhvíkoho a že na tacháči je nakroucenejch 32 km navíc a kde jsem tedy jezdil, že prej jsem si vzal auto. A od příště budu psát cesťák i když ho jen vytlačim a zase zavezu do garáže. Snažil jsem se vysvětlit, kde jsem byl a že to nenapsal ještě někdo jinej kromě mě, ale je vám jasný, že bezvýsledně. Byl jsem přede všema seřvanej jak malej harant. Nezbylo, než si poslechnout ředitelskou přátelskou domluvu… Koneckonců – mohl jsem si za to sám.
Týden nato jsem dostal befelem jet do Brna na veletrh a tam na jednání ke dvěma firmám, které o nás pečují po softwarové stránce. Tramtejl že pojede se mnou, že se mu to hodí, že tam má taky jednání. Představa, že budu několik hodin v autě se samolibým blbcem a budu poslouchat o jeho hrdinských činech mě nenaplňovala nadšením, ale bylo to shora požehnané, takže se s tím nic moc dělat nedalo. V tu chvíli jsem ještě netušil, že si ten vůl na vejletě nasere do bot :o)
Vyrazili jsme ve středu po práci Feldou 1.3 směr Brno. Štreka dlouhá cca 270 km. Přesně podle předpokladů – celou cestu chvástavý kecy, poučování cucáka o životě a podobně. Už zavčasu jsem se rozhodl, že večer radši zajdu s kamarádem na pivo a rovnou i u něj přespím, abych to nemusel poslouchat celej vejlet. Tramtejlovi se to zřejmě zamlouvalo, protože měl v Brně nějaký soukromý aktivity, takže mě na začátku Brna vyhodil s domluvou, že mě v 7 h. ráno vyzvedne.
Já zašel s kamarádem na večeři a ráno v 7 čekám jako tukan před barákem a Tramtejl nikde a telefon nebral. První jednání bylo v 8 h. na druhým konci Brna, takže jsem ukecal kamaráda, aby mě tam hodil. Jednání jsem odkroutil a v 11 h. mě čekalo další na veletrhu. Tramtejl vzal telefon až v 9 h. s tím, že nestíhá (nechápu proč, když jedinou jeho povinností bylo hodit mě na 8 h. na firmu a pak až v 11 h. na jednání se mnou) a že se dostane až v 11 na veletrh.
Začínal jsem bejt nasranej. Nějaxem se přes Brno protloukl na veletrh a když jsem měl téměř po jednání, vylíhnul se tam ten vocas, jakoby se nic nedělo. Na mojí otázku, kde se zasek, že měl nějakej neodkladnej problém a dál to nerozebíral. V tu chvíli na jednání nešlo než to polknout a když jsme pak sedli do auta, že pojedeme back, všiml jsem si úžasný věci – když jsem v práci nalejzal do služebáku, měla Filcka na tacháči úplnou shodou okolností stejně kilometrů, jako měla moje milá (dnes už expřítelkyně) část telefonního čísla. Takže jsem si to nechtěně zapamatoval. Nebylo tam o cca 270km + nějaký drobný po Brně víc, ale o rovných 500km než když jsme vyráželi :o) To bylo sousto. Chvíli jsem přemýšlel co s tím a začal jsem se ptát, co dělal včera večer. Dozvěděl jsem se, že dojel do centra, tam to zaparkoval a šel s kamarádem kalit. Večer to přehnali a ráno nemohl vstát. Jako story docela slušný :o)
Co bylo dál – dorazili jsme domů a jelikož dojíždím a v práci jsem měl svoje auto, odvážel jsem Felinu do hangáru já a on si zastavil u domu. Ještě ten večer jsem cesťák okopíroval, udělal momentku tachometru a od kamaráda, co tvoří pro ČSAD jízdní řády jsem nechal dle oficiálního kilometrovníku spočítat délku trasy. To jsem k tomu přiložil a vyrazil k domovu.
Druhý den ráno jsem se přišel Tramtejla optat, jak to bylo ve skutečnosti s tím večerem v Brně. Mile se usmíval a vedl dál svojí. Ukázal jsem mu papíry a role s mrdáním se obrátila. S tím rozdílem, že nemám pajšl řvát na někoho před lidma, takže za zavřenými dveřmi. Začal něco koktat, že se kámošovi z vejšky vysralo auto kus za Brnem po ránu a že pro něj jel, ale jak asi mohl kámoš vědět, že to hovado zrovna chrápe v Brně. Prostě fligna za flignou. Naznačil jsem mu, že si kopie papírů nechávám a po dalším jeho faux-pass si s nim vytřu prdel.
Zanedlouho jsem byl zavolán k šéfovi, že měli dlouhý pohovor s mým „kolegou“, jehož obsah jsem se přesně nedozvěděl, ale skončilo to pro mě docela příjemným zjištěním, že od té doby se zpovídám pouze bossovi celého našeho ancáblu a s Tramtejlem se potkám max. tak na chodbě. Od té doby se mnou pár měsíců nepromluvil, ale to je to nejmenší v porovnání s tím bohorovným klidem, který mi z jeho strany od toho dne nastal.
Zmrda jsem tudíž identifikoval, krásnou náhodou mu mohl vrátit babu, ale tím příběh končí. Na vyštípání odtud to není a zbytek věcí, které o něm doposud vím, nejsou nijak podložené a prokazatelné. Navíc bych asi ani neměl pajšl ho nějak usvědčovat a vymáchat mu držku ve sračkách. I když s tou myšlenkou laškuju už hodně dlouho :o) Kdo ví, třeba jednou…
(4x známkováno, průměr: 3,00 z 5)