Článek o boleslavských štrajchpudlících se uchytil, budeme tedy v tématu pokračovat. Byl jsem mírně rozhozen z názorů, které padaly v diskusi.
Musíme daleko častěji a důsledněji dezinfikovat, aby bakterie rudé sněti zhynuly. Tak SAVO do kýble a jedem! Když zašátráme do minulosti, zjistíme, že česká společnost od dob incidentu na Duchcovském viaduktu nikdy neměla žádné mechanismy, jak se bránit rudé nákaze a skoro vždy jí podlehla. Možná někdo namítnete, že před nějakými šedesáti lety se prostě povolaly Einsatzgruppen, ale není to tak docela pravda. Organizované odbory totiž sem nezatáhli komunisté, ale nacionální socialisté. Jako takové měly jediný účel – udržovat dělnictvo v blaženém spánku a maximalizovat výrobu pro válečné potřeby Říše. Až později a časem dostalo odborové hnutí politický charakter a v tomto stavu žije dodnes. Představuje jakousi kádrovou a myšlenkovou rezervu pro strany, které bývají nazývány levicovými.
V boji s rudou verbeží si musíme poradit každý sám a nemusím snad připomínat, že sám v odborech organizován nejsem. Zde je pár důvodů, proč tomu tak je.
Podívejme se do zákona o kolektivním vyjednávání:
(1) Kolektivní smlouva je závazná pro smluvní strany.
(2) Kolektivní smlouvy jsou závazné také pro
a) zaměstnavatele, za které uzavřela kolektivní smlouvu organizace zaměstnavatelů,
b) zaměstnance, za které uzavřel kolektivní smlouvu příslušný odborový orgán nebo příslušný vyšší odborový orgán,
c) odborový orgán, za který uzavřel kolektivní smlouvu příslušný vyšší odborový orgán.
(3) Příslušný odborový orgán uzavírá kolektivní smlouvu i za zaměstnance, kteří nejsou odborově organizováni
Je to zajímavý právní jev – dohodu o vaší mzdě za vaši práci neodboráře uzavírá subjekt, který jste tím nepověřil plnou mocí ani žádným jiným mandátem. Zákon prostě stanoví, že tomu tak je. Vy máte sice nadále právo jednat se zaměstnavatelem o výši platu individuálně, ale díky předem stanovenému rámci možná plýtváte silami. Právo na adekvátní mzdu a práci za ni je přitom základním lidským právem, takže každý máme právo na bezvýhradné zastupování sebe samotného při jednání o mzdě za naši vlastní práci. Kolektivní vyjednávání je v mých očích čirý socialismus a proces, který nezohledňuje individuální kvality jedince. Z hlediska mých osobních zájmů to je nevýznamné, protože stejně vyjednávám o svém platu individuálně, v celkovém pohledu to do jisté míry znemožňuje diferenciaci mezi kvalitním a mizerným pracovníkem. Zajímalo by mně, zda bude kolektivní vyjednávání ještě pořád relevantní pro stanovování mzdy zaměstnancům podniku, kde je deset odborářů a tisíc neodborářů.
Není to jediný případ, kdy legislativa odborům nadbíhá. Například od minulého roku je možné odečítat odborové příspěvky od základu daně.
Takže zákon č. 438/2003, kterým se mění zákon o dani z příjmů:
(14) Od základu daně lze odečíst zaplacené členské příspěvky člena odborové organizace této organizaci podle jejích stanov, která uskutečňuje činnosti spočívající v obhajobě hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců v rozsahu vymezeném zvláštním právním předpisem.Takto lze odečíst částku do výše 1,5 % zdanitelných příjmů, s výjimkou příjmů zdaněných srážkou podle zvláštní sazby daně, maximálně však do výše 3 000 Kč za zdaňovací období.“
Toto je možné pouze u členských příspěvků odborových organizací a nikoli jiných zájmových spolků, třeba včelařů, zahrádkářů nebo Blood and Honour. Vytváří se tak zajímavá pumpa na nezdaněné peníze, které soudruzi z odborů vyperou dočista. Docela by mně zajímalo, jaké myšlenkové pochody stály za schválením takového paragrafu, zvláště za okolností, kdy vláda dře obyvatelstvo z kůže, by kompenzovala důsledky svých ekonomických experimentů. Opět se ukazuje, že si nejsme všichni tak úplně rovni. Já jako neodborář chci také nějaké extra bonusové odečitatelné položky!
Když tato daňová úprava vešla ve známost, reagovala na ní odborová buňka nejmenovaného průmyslového podniku tímto mailem:
Dle zákona č. 483/2003.sb. lze členské příspěvkyodborové organisaci od r.2004.uplatnit jako odečitatelnou položku od základu daně fizických osob. Členové odborů kterým provádí daňové vyrovnání mzdová ůčtárna provede tento odpočet mzdová ůčtárna a člen se o tuto záležitost nemusí starat. Členům odborů kteří si provádí roční vyůčtování daně samostatně vydá mzdová ůčtárna potvrzení o zaplacení a výši příspěvků za rok 2004. Závodní výbor OS KOVO.
Jedná se o autentický text, ve kterém jsem jen zvýraznil pravopisné chyby. Nehledím na chybu faktickou v čísle zákona (pod č. 483/2003 se skrývá vladní nařízení o dočasném povolání vojáků pro plnění úkolů policie, nyní již neplatné). Když se na text podíváme, zjistíme, že ho musel napsat člověk podprůměrné inteligence a mdlého rozumu, který by se za normálních okolností mohl živit maximálně nějakou nenáročnou manuální prací, a ne vést nějaká kolektivní vyjednávání s (většinou) kompetentním vedením firmy. Takový člověk musí být při každém složitějším vyjednávání v nevýhodě (a vyjednávání o kupě peněz, ve kterých se kříží mnoho protichůdných zájmů, bývají zpravidla složitá) a svou vlastní vrozenou hloupostí táhne dolů nejen soudruhy odboráře, ale jak naznačeno výše, také nesoudruhy. Já jsem nikde neodsouhlasil, aby o mém platu vyjednával pologramotný blb. Zde je na místě se zeptat, jakou kontrolu má odborář i neodborář nad tím, aby jej při mzdovém vyjednávání nezastupoval slabomyslný soudruh.
Tragédie má celonárodní rozměr. Odbory jako mocenský rychlovýtah katapultovaly do politických funkcí osoby, za které bych ruku do ohně rozhodně nedal. Týká se to hlavně sociální demokracie. Velká část první generace sociálnědemokratických politiků, tedy garda kolem důchodce z Vysočiny, pocházela z lůna odborů a také to podle toho vypadalo.
Další funkce, kterou si soudruzi odboráři po německém vzoru osvojili, jsou různé pokusy řídit produktivitu. V průmyslovém světě má tato činnost podobu schvalování výkonových norem. Těmito normami se určuje, jaký měřitelný výkon má pracovník odevzdat za jednotku času (typicky třeba výrobků za směnu), přičemž tato norma je zpravidla stanovována exaktně, měřením nebo rozborem práce, případně nějakou simulací pomocí výpočetní techniky. Na jedné straně tedy firma zaměstnává specialistu, který s pomocí drahého know-how a drahého software určí nějakou výkonovou normu, a na druhé straně idiota, který ve slově ůčtárna píše ů s kroužkem a za číslovkami dělá tečky. Ten druhý pologramot vezme červenou tužku za deset korun kus a popře práci toho prvního, ačkoli ho k tomu opět nic neopravňuje. Jestli se tomuhle neříká diktatura proletariátu.
Poměrně dlouho mi trvalo najít odpověď na otázku, jakou produktivitu vlastně odbory považují za optimální. Určitě to není produktivita maximální. Také to není produktivita minimální, takový přístup ne snad že by vouhnoutímu odoborovému fanclubu vysloveně vadil, ale neúměrně by komplikoval pozici odborů vůči vedení. S pátou kolonou se nejedná, pátá kolona se staví ke zdi. Nakonec jsem pochopil, že používají základní pracovní postup všech sráčů, totiž salámovou metodu. Při salámové metodě vyžadují jen malé ústupky a dílčí změny, z nichž jeden každý je nevýznamný a nestojí za řeč, ale protože se tak činí často a nenápadně, zjistíme po čase, že je sněden celý salám, v tomto případě nainstalován nějaký neprůhledný a vohnoutismem prolezlý systém.
Dále se ukázalo, že někteří příslušníci odborů velmi rádi přiživují umělý konflikt mezi zaměstnanci pracujícími manuálně a pracujícími duševně. Jev má bohaté historické pozadí a nemusím asi připomínat, že se jedná o naprostou kravinu. Obě armády, které staví odbory uměle proti sobě, ve skutečnosti jedna bez druhé nemůže úspěšně existovat. Například v komedii Hej Rup! soudruhů Wericha a Voskovce se lid chopí podnikání a počínají si lépe, než kapitalismem prolezlé konkurenční firmy. V reálu to však takto nefunguje, nakonec i v Hej Rup fungovala virtuální firma díky tomu, že jí řídil charismatický Simonides s jistou praxí ve vedení firmy. Vůbec soudruzi Werich a Voskovec nám v tomto hraném komixu otevřeli do široka svoje bolševické nitro. I v případě stávky boleslavských štrajchpudlíků zaznělo velmi hlasitě, že jsou to oni, soudruzi dělníci, kdo ta auta montuje a komu tedy náleží ten zisk. Soudruzi sice verbálně mohou až do roztrhání těla, lépe řečeno až do vykolejení sanice, nadávat na kravaťáky, ale bez „těch kancelářskejch“ by těma jejich „zlatýma rukama“ plácali vlastní lejna s pískem a ne montovali moderní auta špičkové technické úrovně, která se pak se ziskem prodají. A tak zatímco člověka z oddělení vývoje nahradit nelze, případně zácvik náhrady trvá rok a více a stojí řádově statisíce korun, soudruha na lince nahradit lze během dvou minut s minimálními náklady.
Jsou to někdy tak lapidární příklady a jednoduchá fakta, až se divím, že se najde někdo tak pitomý, aby něco takového pustil z úst, natož aby tomu uvěřil. Je nutno se ptát, proč odbory přikrmují takovou demagogii. Odpověď? Je to jednoduché náhradní téma za řešení podstatně složitějšího dilematu skrytého v otázce, do jaké míry prosperita firmy znamená prosperitu jejího zaměstnance, což je otázka, kterou odbory zodpovědět nedovedou, respektive se pravdivé odpovědi na ní bojí. Kdybych byl dělníkem (a taky jsem si to párkrát zkusil), určitě bych raději pracoval ve Škodě Auto než v nějakém postkom podniku balancujícím mezi červenými a černými čísly.
V určitém okamžiku jsem se tedy rozhodl, že pravidla hry budu stanovovat já sám a na podporu ze strany odborů se spoléhat nebudu. Tento princip považuji za férový a ve své podstatě zdravý. V každém okamžiku totiž existuje relace mezi tím, co mám v kapse a co jsem pro to udělal. Když mám v kapse málo, je to s největší pravděpodobností moje chyba a ani mě nenapadne, abych stávkoval, leda bych chtěl stávkovat sám proti sobě. Takový přístup ušetří člověka mnohých dilemat a může se pak soustředit na jinou blahodárnou aktivitu, totiž boj se zmrdy.
Začali jsme v Boleslavi a skončíme taky tam krátkou úvahou o tom, jaký význam mají pro člověka peníze. Kde je hranice mezi slovy „potřebuji“ a „závidím“. Pochybuji, že ve Škodě Auto je mezi zaměstnanci nějaký sociální případ. Platy jsou tam obecně asi o třetinu vyšší a táhnou s sebou mzdovou politiku v celé regionu, sociální plán, který firma aplikuje, je také nadprůměrný. To, co z úst stávkujících promlouvalo, jistě tedy nebyla nutnost, ale snaha chopit se vzniklé příležitosti. Z téhož důvodu považuji jejich stávku za sice opprávněnou, ale bezdůvodnou. Ústupek, který vedení stávkujícím udělalo, je skutečně velmi kulantní. Zatímco si tedy vedení Škody nasralo do kalhot a nyní bude muset hledat cesty k liposukci jinde (třeba u nás zákazníků nebo v tempu investic a inovace), mohou soudruzi z odborů slavit vítězství jejich ušlechtilé argumentace. Dvanáct tisíc soudruhů by si mělo uvědomit, že v této hře jsou pouze nástrojem – vůbec není nereálné, aby soudruh Povšík po čase upgradoval do nějaké centrály a prováděl agitaci tam. Dál si myslím, že čím více člověkl jezdí a chodí ven, tím více pochopí. Pro vohnouta pohybujícího se mezi fabrikou, hospodou a pelechem by bylo doslova trauma, kdyby viděl, jak se pracuje v Japonsku nebo zakusil skutečnou fyzickou dřinu ve stavebnictví nebo zemědělství. Zdravotní sestru na LDN koncem směny bolí záda, že se nemůže ani pohnout a to je to „jen“ sestra, kterou by ani nenapadlo stávkovat. Z tohoto hlediska mi připadá silně unfér, že si hrajou na stávku právě v Boleslavi.
(Zatím nikdo nehlasoval)