Název filmu Der Untergang byl do češtiny vtipně přeložen jako Pád třetí říše.
Není divu, třetí říše je i šedesát let po jejím pádu výhodným marketingovým artiklem a prostý překlad slovem Zánik by se jistě projevil na tržbách. Určitě to fungovalo. V pondělí jsme lístky nedostali vůbec a ve středu bylo skoro plno. Budějovické Multikino flexibilně promítalo jen v jednom malém sále a dvě představení denně, zřejmě i je zájem o poslední führerovy dny překvapil.
Přetrpěl jsem povinný dvacetiminutový blok reklam a upoutávek díky tomu, že jsem si představoval, jak by to dopadlo, kdyby Hitler válku vyhrál. Zwickau Cola, ganzes Reich an einer Welle. Der neue Yorker, značkové oblečení. Uniformy pracovní, vycházkové i polní, kožené kabáty i kožené kalhoty s padacím mostem. Klobouky se štětkou i bez, helmy s dvěma blesky i s lebkou běžně skladem. Košile černé, hnědé i bílé v prima Qualität. Obuv značky Adidas od Adolfa Dassnera, to nejlepší pro árijskou nohu na ve vodě i na souši, za Kavkazem i před Uralem, v létě i v zimě. Himmlercom mobile Funkgeräte – zbavte se pupeční šňůry s novými telefony Siemens. Uteklo to jako nic.
Film není historický dokument ani velkofilm, jak český překlad názvu jemně podsouvá, ale drama odehrávající se v bunkru pod Říšským kancléřstvím, kam se v posledních dnech války uchýlil führer a jeho nejbližší, včetně těch špiček německé generality, které nechtěly nebo nestačily včas utéct. Celý děj je vnímá očima Hitlerovy sekretářky Traudl Jungové. Ve filmu jsou i exteriérové scény, ale slouží pouze jako dějový rámec pro události v bunkru. Scénář byl dle mého skromného názoru vytvořen na základě knihy Hugha Trevor-Ropera Poslední dny Adolfa Hitlera a odehrává se i ve stejném časovém úseku jako děj knihy.
Ústřední postavou je Der Führer, jak jinak. Zchátralý shrbený mužík s třesoucí se levou rukou byl geniálně ztvárněn hercem Bruno Ganzem. Jeho výkony nenechají nikoho na pochybách. Během toho jednoho týdne, kdy máme možnost s ním obývat vlhké podzemní prostory, nám zestárne před očima o několik let. Budeme svědky několika parádně zahraných hysterických záchvatů, zdaleka nejlepší se odehraje nad Göringovým telegramem, kterým dává najevo svůj záměr k převzetí moci. Spolu se sílícím ruským bombardováním a zprávami o přibližujících se ruských jednotkách spěje děj ke svému konci, totiž führerově sebevraždě.
Oficiální kritici zmiňují, že film by teoreticky mohl ukázat führera v lidském světle a vzbudit k němu sympatie či dokonce lítost. Neměl jsem ten dojem. To, co jsem viděl já, byl globální megazmrd zahnaný do kouta následky svých činů a marně hledající cestu ven. Vidíme ho, jak posouvá po mapě vlaječky představující neexistující Wenckovu a Schörnerovu armádu, nebo jak se uklidňuje pohledem na model města Linz přetvořeného podle nacistických představ. V samotném závěru jsme svědky jeho ničitelských nálad, výlevů typu „německý národ nebyl dost silný, nezaslouží si přežít“ nebo diktování hrůzně zhovadilého politického testamentu, díky čemuž si můžeme učinit představu o neskutečné debilitě politické ideologie, kterou Hitler kázal.
Ve skutečnosti to bylo asi ještě horší. Vůdce se šoural po bunkru v civilním obleku se skvrnami od zbytků jídel a na pomačkané cestovní mapě kdekomu ukazoval směry fiktivích protiúderů německých armád. V posledních dnech jeho života byl führer přiotráven aplikací léků vyvinutých jeho osobním lékařem Morellem, jinak autorem patentu a majitelem továrny na prášek proti vším značky Rusko (příhodný název). Morell mu podával mimo jiné látku dnes známou jako pervitin, vysoké dávky sulfonamidů poškozující nervy a tabletky na žaludek s přídavkem strychninu. V důsledku vzniklého rozvratu trávicí soustavy trpěl Hitler abnormální tvorbou větrů neboli meteorismem, kvůli čemuž byl svému okolí silně na obtíž. Následkem poškození nervů slintal a dokázal přečíst jen písmena o velikosti třínásobku obyčejných. Jeho záchvaty zlosti jej však neopustily.
Až do konce se však projevovala Hitlerova krvelačnost a touha po obětech, v záverečné fázi se tou obětí měl stát německý národ sám. Největší přínos filmu pro běžného diváka spatřuji právě v tom, že ukázal, v zajetí jakých vedení Třetí říše žilo. Neviděli jsme všechno, například posedlost politického vedení germánskými legendami (zejména tou o Bedřichu Velikém), mysticismem a astrologií. Pak by se nám hovadno vyjevilo v plném světle.
Je třeba smeknout před výběrem postav. Postavy Himmlera, Goebbelse, Bormanna i ostatních jsou od originálů známých z fotek težko rozeznatelné. Velký dojem na mě učinil filmový (i skutečný) Albert Speer a okamžik, kdy se zastaví ve dvoraně kancléřství a dívá se na svoje pobořené dílo, považuji za nejsilnější scénu příběhu. Film se do značné míry přidržuje historické reality a těch několik průvodců, prostřednictvím kterých nás autoři přivádějí na různá místa Berlína (Jungová, profesor Schenck, generál Weidling), není do děje implementováno násilně.
Malé nepřesnosti: V bunkru bylo ve skutečnosti více osob. Spolu s Günschem nalezl zastřeleného Hitlera velitel Hitlerjugend Axmann, fanatický nacista, který být ve filmu ztvárněn, jistě by jej obohatil dalšími ideologickými žvásty. Himmler byl ve skutečnosti velmi váhavý a rozhodnost, kterou na plátně projevuje, k němu nepřináleží. Mohnke měl kulhat, měl dřevěnou nohu, určitě by měl problém nést vojáka na ramenou, nehledě na to, že Mohnke byl pěknej kus grázla a film mu pořádně zlepšuje image. Gruppenführer Fegelein je vykreslen poněkud nepravdivě, v původním povolání byl profesionální žokej a spekuluje se o jeho negramotnosti. Jeho inteligenci bychom dnes přirovnali třeba k fotbalovému reprezentantovi, film mu vkládá do úst věty, který by nikdy neřekl. Fegelein nebyl zastřelen před svým domem, ale na zahradě kancléřství. Předtím ho komando SS nalezlo v jeho soukromém bytě, jak leží v civilních šatech na posteli, nebyl tedy v bordelu. Eva Braunová pak psala své sestře, že se s Fegeleinem setká, až po Fegeleinově smrti, o které věděla, což vrhá na její osobnost zajímavé světlo. Generál Weidling skutečně pronesl ve své výzvě ke složení zbraní slovo „bývalý generál“, Rusové ho však v oficiální verzi projevu přiměli toto slovo vynechat. Sám Weidling nebyl hlavní postavou bojů o Berlín, jak se film snaží naznačit, Weidlingovi spolu s Heinricim přísluší však zásluha na tom, že udrželi poměrně dlouho volné ústupové koridory z města a umožnili tak mnoha civilistům utéci do bezpečí před dělostřeleckou palbou, bombami a rusáky. Hana Reitschová možná byla blbá fanatička, ale Ritter von Greim, velitel 5. luftflotte, ne a o führerovi si taky musel myslet svoje podobně jako generál Koller. Voják Schädle, který si krátce před koncem prostřelí hlavu, vznikl zřejmě inspirací vojákem Schedlem, který byl členem ostrahy kancléřství a po válce vypovídal o spálení mrtvol Hitlera a Braunové. A tak dále. Ale o detaily tady nejde.
Film na mě udělal dobrý dojem. Vytknul bych mu určitou povrchnost. Autoři propásli příležitost poukázat na hlubší příčiny vzniku nacistické ideologie a zejména na příčiny jejího konce. Charakteristické pro poslední roky a měsíce nacistického vládnutí bylo řízení vojenských operací nikoli armádou, ale druhořadou stranickou zmrdisebrankou, jediným kritériem byla ideologická spolehlivost. Řečeno naším slovníkem, Třetí říše zhynula na čtvrtý stupeň zazmrdování. V vojenských učebnicích možná lze najít jména jako Mannstein, von Rundstedt nebo Guderian, ale o Keitelovi nebo Jodlovi tam nebude stát nic. Dalším chrakteristickým znakem Hitlerovy moci bylo popření všech institucí, které jsou pro vedení války zapotřebí. To, že se za takových okolností říše udržela tak dlouho, bylo zásluhou nikoli fanatiků, ale lidí jednajících paradoxně v dobré víře dané vojenskou ctí nebo oddaností führerovi. Na jejich straně je nutné hledat největší oběti. Pokud se film jmenoval Pád třetí říše, tak se tam tohle mělo objevit, protože zde má pád impéria příčinu.
Trapně na mě zapůsobila závěrečná slova Traudl Jungové. Stará dáma se přece nemusela omlouvat, že chtěla mít dobré pracovní místo a stala se Hitlerovou sekretářkou. Je vidět, že „morální klacek“ aplikovaný na německý národ skutečně dokázal udeřit. Zřejmě se zde projevila snaha autorů preventivně zavést anální sondu kritikům. Dále jsem postrádal jakýkoli náznak zhovadilého řádění ruských vojáků a vybíjení si zlosti na německých civilistech, což byl tou dobou obecně rozšířený jev. Kromě slova „povrchní“ tudíž musím použít i slovo „neobjektivní“. Myslím si, že autoři (Němci) dosáhli na meze možného ve vlastní zemi, zpracovávané desítky let „morálním klackem“. Jasný projev morálního klacku je pak věta o holocaustu před titulky, která tam podle mého mínění nepatří, protože film se holocaustu ani Endloesung v prvním plánu nedotýká.
Film doporučuji. Může se stát, že divák bez základní znalosti některých historických dat z něho nebude mít nic, pro většinu diváků se základním povědomím o dějinách bude znamenat přinejmenším zajímavou podívanou.
Dodatek: Filmové zážitky ve frikulíním světě
Na filmu jsem byl v Multikině Cinestar. Když vynechám, že se v předsálí vždy skoro zalknu smradem z pálícího se popcornu, ani sledování filmu v tomto svatostánku frikulínstva není žádný med. Zejména si kladu otázku, jaká kritéria volí frikulíni a frikulínice při volbě parfému a jak stanovují jeho dávkování, protože všichni voní jak sovětská delegace. Podivné vůně uvolňující se masově z desítek kořeněnými parfémy kontaminovaných těl se mísí ve vzduchu a vytvářejí smrad podobný spreji na hubení hmyzu Biolit. Kromě toho je normální, že si frikulíni během filmu esemeskují s jinými frikulíny a nevypnou zvuk, takže v sálu pořád něco pípá. Když nepíšou esemesky, tak žerou. Sem tam se ozve zachrchlání, jak brčko v kelímku s pitím narazilo na bingo fuel qtty. Zvuky, vůně, realističnost systému dolby stereo a děj filmu se mísí do podivné surrealistické směsice zvuků, kdy sice máte dojem, že se zleva blíží německé kolopásové vozidlo s charakteristicky klapajícími pásy, ale pak se ukáže, že to jen frikulín vedle žere popcorn. Když se Goebbels střelí do hlavy a vzápětí uslyšíte znělku Nokia tune, začnete si myslet, že se zastřelil proto, že mu došel kredit. Chci říct, že v Cinestaru jde slušnost stranou. Měly by z plátna směrem do publika vyrazit Einsatzgruppen se samopaly MP-40 a lidi, co se neumějí chovat, ještě před představením exemplárně popravit, aby nekazily už takhle sporadické fimlové zážitky lidem, kteří se chodí do kina skutečně jen koukat a ne nažrat.
(14x známkováno, průměr: 1,29 z 5)