Kdysi dávno za letního rána jsem se se spolužákem vracel z nějakého „mecheche“. Do tramvaje přistoupila žena v doprovodu asi dvou mužů. Uzavřená společnost, dobře se bavící, evidentně také na cestě domů z povedené sešlosti.
Nohy = pouze to co je od kotníků směrem dolů.
Slečna si nesedla i když prázdných sedadel bylo dost. Stála v uličce u tyče a bavila se s přáteli, na očích všem spolucestujícím. Po několika zastávkách vystoupili.
Banální věc. Proč se mi ale tato vzpomínka vybavuje ještě dnes?
Štíhlá, svěží, kdekoli mezi 20 a 30, bloncka nebo zrzka, světlé květované letní šaty a páskové boty na podpatku. Celek sympaticky příjemný avšak nijak vyzývavý, nevybočující z obvyklého průměru socialismem ještě neopotřebovaných žen. Jakmile však automatický pohled došel k nohám, nešlo nezírat. I na ostatních cestujících bylo znát, že jsou v rozpacích kam s očima. Nic tak krásného jsem nikdy před tím a ani nikdy potom neviděl. Ještě jsem se později zeptal kamaráda – obšourníka co to s ním dělalo a měli jsme stejný zážitek. A to nemám žádnou úchylku o nohách, troufám si tvrdit že už jsem jich musel vidět desítky tisíc… a furt nic.
Má někdo podobnou zkušenost či vzpomínku? A nejen jako zírající, ale i očumovaná(ý,é)? A nejen s nohama?
A nezná někdo tu slečnu co jela šalinou z čáry nebo ruďáku směrem na blackfield brzy dopoledne asi tak v letech 1980 – 1985?
25.05.2025 Stenitz
(153x známkováno, průměr: 3,56 z 5)