Jak jsme byli s CK Víkend lyžovat aneb do Alp bez zimních pneumatik a řetězů.
Ráda lyžuju a tak už jsem si čtyřikrát nenechala ujít čtyřdenní zájezd do Dolomit, který pořádá CK Víkend a posléze ho nabízí i u nás ve škole. Vždycky šlo vše bez nejmenších problémů, ale letos můžu být kvůli zmrdům ze zmíněné cestovky ráda, že ještě žiju.
V polovině února nás pětačtyřicet lidí vyrazilo lyžovat do Ortlerských Alp, na pomezí Rakouska a Itálie, které proslavil zejména nález ledového muže Ötziho. Vše šlo podle plánu, snad jen druhý den lyžování si zlomila jedna paní nohu – vzhledem k pozdějším událostem to ale docela vychytala.
Třetí den lyžování jsme vyrazili naším busem dřív, vedoucí nás upozornil, že cesta do areálu je delší, jede se do kopce a některé zatáčky se musí vyjet nadvakrát. Cesta do kopce ještě šla, i když jsme jeli neuvěřitelně pomalu a v zatáčkách jsme ani nedýchali, jak jsme sledovali, jestli to řidič zvládne nebo ne. Lyžování bylo fajn, i když odpoledne sluníčko vystřídala humusoidní mlha a vytrvalý sníh. Nastoupili jsme do busu, jeli kus po silnici, na které se mezitím utvořila párcentimetrová vrstva sněhu, kterou však kolem projíždějící auta a autobusy zvládaly bez větších problému. Řidič vyhlásil, že si musíme dát 20 minut pauzu na nasazení řetězů a pak budeme pokračovat. Spokojeně jsem vytuhla s tím, že se probudím až u hotelu. Chyba lávky. Asi po 45 minutách jsem se probrala a ze svého okénka zaregistrovala, že stále stojíme na stejném místě a venku se u kol hemží asi šest chlapů. Nasadit řetězy evidentně nebylo lehké. Po několika pojížděních se ukázalo, že snad sedí. Ovšem tempo naší jízdy bylo tak pět metrů za minutu, před náma navíc moc pěkná zatáčka, kterou jsme projeli v protisměru u svahu. Poté autobus dostal smyk, zabořil se do závěje a všem více inteligentnějším lidem došlo, že jsme dojeli. Byli jsme požádáni o vystoupení, řidič volal do cestovky, co má dělat, že s tím autobusem asi dolů nesjede. No bodejť jo, když měl řetězy jenom na zadních kolech. Usoudili jsme, že asi není nejbezpečnější stát v zatáčce a čekat, co bude, tak jsme se vypravili dolů pěšky s tím, že nás autobus dojede.
Na začátku to ještě šlo, ale po hodince svižné chůze se setmělo, navíc pořád sněžilo, takže pravděpodobnost, že někdo dostane smyk a napere to do nás, byla poměrně vysoká. Řidiči kolemjedoucích aut na nás koukali jak na dobrý exoty, ono asi není úplně běžný se v šest večer procházet ve dvou tisících metrech. Po pouhých osmi kilometrech jsme došli do vesnice, odkud měl jet místní autobus, který by nás dovezl na nádraží a odtamtud bysme se vlakem dostali na hotel. Zprávy od našeho uvízlého busu hovořily o tom, že má velké problémy, sehnal sypač a řetězy, ale stejně to není to pravé ořechové a máme raději jet jiným busem. Zapadli jsme do hotelové hospody, číšník nám nechtěl věřit, odkud jdeme, myslel si, že si z něj asi děláme prdel nebo co. Po osmé hodině nám měl jet autobus, tak jsme všichni vypochodovali na zastávku a on nikde. Po dvaceti minutách čekání, kdy jsme už ztráceli naději, že vůbec pojede, a že tím pádem nestihneme poslední vlak do našeho městečka, se najednou objevil. Nějak jsme dali dohromady prachy na jeho zaplacení a poněkud nás uklidnilo, že o nás vědí a že se do hotelu dostaneme vlakem, který má zpoždění. Storky o našem výletu se asi po údolí rozšířily relativně rychle.
Na nádraží jsme čekali další hodinu, všichni už pořádně hladový a nasraný. Poprvé jsem zaslechla hlasy o tom, že náš autobus měl zimní pneumatiky jen na zadních kolech a na předních měl notně sjeté univerzály. Odmítala jsem tomu věřit. Vlak nakonec přijel, po půlhodině jsme dorazili do našeho městečka, kde jsme šli ještě další 2 kiláky na hotel, na který jsme dorazili už v půl 11. Náš autobus se nakonec nějak podařilo z kopce odstrkat a přijel asi půlhodiny po nás.
Druhý den jsme měli odjíždět domů, ale vzniknul další problém – bylo potřeba vrátit vypůjčené řetězy. Po vtípkách, že bysme je tam mohli zajet vrátit osobně, se to nakonec nějak poladilo, nicméně vyniknul fakt, že zmrdí cestovka měla v našem městě delegátku i s autem, která nebyla schopná cokoliv zařídit. Vzhledem k tomu, že osazenstvo busu tvořili hlavně vždy vtipní studenti, nebyla nouze o černý humor, přispěla jsem svojí hláškou, že chudák Ötzi taky třeba jel s CK Víkend a když jim kleknul bus a šel pro pomoc, tak to nerozdejchal..
Bavila jsem se s řidičem, protože mě zajímalo, čí to tedy byla chyba. Řekl mi, že evidentně cestovky a dopravce, kterého si najímá, a který nevybavil autobus čtyřmi řetězy, ale jen dvěma. Ono totiž jedny řetězy stojí devět tisíc a to je moc. Dále mi prozradil, že do kopce, do kterého jsme vyjeli, je zákaz vjezdu vozidel delších než 10,5 metru, můžete snadno uhodnout, že náš bus byl delší skoro o tři metry. Vedoucí zájezdu hned napsal dopis zmrdocestovce, kde žádal vysvětlení, cestovkozmrdi na něj mají 30 dnů, ale jejich první reakce byla v duchu: šlo o neuvěřitelnou shodu nepříznivých událostí. No taky kdo může čekat, že v letošní extrémně bezsněžné zimě bude ve 2 tisících metrech nad mořem v únoru sněžit a tak by třeba bylo fajn zakoupit a strčit do busu o dva řetězy navíc?
Celkově nechápu, jak někdo může takhle hazardovat se životem svých klientů, protože pouze stačilo, aby zatáčka, kterou jsme projeli, nebyla klopená do svahu, ale na druhou stranu, a spadli jsme do pěkně hlubokýho srázu. Jak je možné, že někdo není ochoten obětovat 18 tisíc korun na nákup řetězů, pokud autobus pošle v zimě do Alp? Já mám ale jasno, s touto společností už nikdy nepojedu, a to ani v létě. A doufám, že na ní někdo podá trestní oznámení.
(Zatím nikdo nehlasoval)