Zdálo se, že odchod personálního ředitele Škody Auto a.s. Schustera byla jen lapálie.
Česká média se tomu věnovala jen okrajově, protože to vrhalo špatný stín na Škoda Auto a o Škoda Auto se v Čechách píše výhradně v dobrém. Jinak…!
Schuster se měl nespecifikovaným způsobem obohatit na účet firmy. Kromě svých úkolů ve Škodě Auto „ho koncern pověřoval“ obchodními úkoly v Asii. Podnikavý Schuster prý vytvořil pomocí nastrčených figurek firmy, které z „moci úřední“ vybral jako lokální providery (něco jako v Čechách IVG), kteří zajišťují v dané lokalitě prodej vozů a náhradních dílů dealerům. Dále je der Genosse Schuster v podezření, že cosi podobného hodlal realizovat i na území střední Evropy a prostřednictvím nastrčených firem se ucházet o koncernové zakázky. Vedení VW mělo jistě plné právo hodnotit takový postup jako úskok a s panem Schusterem se rozloučit.
Jenže ono to nebylo tak docela všechno. Před zhruba týdnem se poděkoval legendární personální ředitel (orig. Arbeitsdirektor) VW Peter Hartz. Oficiální vysvětlení je takové, že sice nenesl za Schusterovy sviňárničky přímou odpovědnost, ale byl jeho nadřízeným, podepisoval ty papíry a tudíž vina padá i na jeho hlavu. Nově se odebral na trvalou dovolenou soudruh Klaus Volkert, jinak předseda podnikové rady (Betriebsrat) VW. Skandál tím zamířil do řad německých odborů IG Metall, v souvislosti s nimi se přezkoumávají cestovní výlohy Hartzova spolupracovníka soudruha Gebauera, taktéž člena IG Metall, který pořádal pro členy podnikové rady výlety do teplých krajin a jako kulturní program latinskoamerické kurvy a luxusní prostředí vybraných destinací.
K pochopení rozsahu tragédie je třeba vzít v úvahu některé souvislosti. Přehnaně se někdy tvrdilo, že Hartz vyvedl VW z personální krize. Spíš by bylo výstižnější napsat, že vyhnal čerta ďáblem. V polovině devadesátých let na tom VW nebyl právě dobře a jako olověná koule táhla jej k ekonomickému dnu přezaměstnanost, která se zčásti dala přivodit na technologická zjednodušení při výrobě aut v posledních letech, jednak prostě na to, že VW odešli zákazníci k jiným značkám. Soudruh Hartz, sám člen IG Metall, to vykoumal a vymyslel dva – kulantně řečeno – personální programy. 4-denní pracovní týden a tzv. 5.000 x 5.000. Ten první spočíval v tom, že ve vybraných závodech zůstali pracovníci jeden den prostě doma – týkalo se především přímých struktur – a druhý, implementovaný později, zavázal 5.000 zaměstnanců VW pracovat za 5.000 tehdejších DM. Viděno optikou rozumného člověka, Hartz je socialista jak prase. Oprostíme-li mysl od dogmat, musíme si nutně pokládat otázku, zda něčím takovým VW vůbec prospěl. Sice zachránil několika tisícům zaměstnanců místo, ale na druhé straně jich daleko více odsoudil k přežívání za dveřmi koncernu bez perspektivy růstu. Druhá strana mince je ovšem taková, že při abnormální vyjednávací pozici IG Metall v Německu (gottwaldovské „ani muže ze závodu, ani haléř ze mzdy“ je standardní vyjednávací metoda a žijí stabilně v bludu, že továrny jsou od toho, aby zaměstnávaly lidi, ne aby tvořily zisk) dosáhl soudruh Hartz vlastně úspěchu.
Soudruh Hartz je zajímavá figurka sám o sobě. Je členem SPD a poradcem kancléře Schrödera, kterému pomáhá ozdravit německou ekonomiku. Zní to jako ironie. Zdráhám se uvěřit, že jeho nejbližší spolupracovníci aplikovali výše popsané zmrdoviny, které Hartz pojmenoval jako „odchylky“, aniž by on sám o tom věděl. V prostředí německých firem, kde se neustále pohybuje nadměrné množství různých supervizorů a šedých dohlížitelských myšek, je ranaření takového rozsahu nepředstavitelné, leda že by se jednalo o mnohem širší spiknutí. Nezbývá než se ptát, co všechno Hartz věděl a jak moc to pro koncern bylo nebezpečné, že se ho raději zbavili. Funkci řezníka zastával v tomto případě předseda vlády Dolního Saska Wulff, který vyvíjí tlak na pečlivé prošetření celé záležitosti metodou „padni komu padni“ – je ale zatěžko uvěřit, že se tak děje kvůli jeho vrozenému smyslu pro spravedlnost, spíš to bude tím, že je členem opoziční CDU.
Stejně tak nevěřím, že personální ředitel Škody Auto Schuster byl pověřován kromě své funkce ještě nějakými obchodními záležitostmi na druhém konci zeměkoule, takhle to ve velkých firmách nechodí a v německých už vůbec ne. To byla jen záminka, která měla dát Schusterově počínání ryze kriminální charakter. Spíše to působí dojmem, že si staří odborářští pardálové z dob Ferdinanda Piecha vytvořili uvnitř koncernu ještě jeden koncern vlastní, který dlouhá léta existoval za souhlasu nebo alespoň tolerance vrcholového vedení.
V ještě širším pohledu vidíme obrovský socialistický koncern na lidové vozy. VW je chráněn zákonem, nehrozí mu převzetí zvenčí. Dokonce ani Brusel s tímhle nemá problém, prostě to tak je. O hračku v podobě koncernu se přetahují dvě zlobivá děcka – politici a odboráři. Sám koncern je zřejmě na začátku konce a nefungují v něm základní očistné mechanismy, jinak by si v něm strýčkové z odborů nemohli vytvořit podnik v podniku. Ostatně podezření na korupci se už několikrát kolem VW vyskytla, dokonce i na území Čech, když pracovník VW požadoval úplatek od firmy ABB dodávající roboty pro průmyslové lakování. Další, co ve VW nefunguje, je základní zdravý princip podnikání, totiž vyrábět nejlepší auta s cílem dosáhnout největšího zisku. VW vyrábí pomocí aut umělou zaměstnanost, aby soudruzi z IG Metall a socialističtí politici byli spokojeni. Docela by mně zajímalo, jak dlouho to ještě bude trvat, zda to budou roky nebo desítky let, než tu firmu soudruzi úplně vyžerou.
A teď co s tím my, majitelé vozů vyrobených VW nebo jeho klony. Personální plány soudruha Hartze a IG Metall musel někdo zaplatit. Výlety soudruhů z odborů do Brazílie za kurvami také. Zlaté padáky, za jejichž šňůrky nyní soudruzi tahají, aby se měkce snesli do polštáře předčasných důchodů a dlouhodobých dovolených, jistě také někdo uhradí. Mám takový pocit, že v konečném důsledku jsme to byli my zákazníci VW nebo jeho derivátů, ať již v podobě vyšší ceny vozu, nebo v podobě nižší úrovně techniky. Do budoucna pociťuji problém v tom, kupovat si auto od politicky řízené firmy – auto, do kterého se zhmotnila odborářská ideologie. Také mám problém kupovat si auto od firmy, která i v budoucnosti bude nucena investovat čím dál více peněz do udržení sociálního smíru a resuscitace blahodárného dědictví soudruha Hartze.
Soudruh Hartz sám nemá vysokou školu a soudruh expředseda Volkert je vyučený kovář. I to něco vypovídá o tom, s jakou profesionalitou soudruzi koncern vedou. Odbory si činí patent na spolurozhodování o Hartzově nástupci – nezbývá než popřát soudruhům štastnou ruku. Třeba vyberou kotelníka nebo uklízečku.
Historka je poučná i pro řadové štrajchpudlíky, kteří dosud žijí v zajetí předsudků typu „voňy ty f tý kanceláři je seděj, zatimco my musíme vosum hodin makat a ještě za poloviční plat“. Tady se vidí, kdo doopravdy krade a kdo reálně okrádá řadové pracovníky, tedy lidi, kteří musí chodit do práce, aby se uživili a ne aby se mohli exhibovat. Kdyby soudruzi z IG Metall nevyrobili ve VW atmosféru zničujícího socialismu a soudruh Hartz neimplementoval ty jeho personální programy, možná by VW byl normálně fungující zdravou firmou a byl by nyní schopen se postavit expanzi japonského automobilového průmyslu. Ale tenhle zpolitizovaný spolek s odborářskou pijavicí za krkem? Ten už nám nic dobrého nepředvede.
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)