ŘP (psáno pro Elu)

Mám nadpřirozené schopnosti. Ještě před měsícem jsem byla obyčejná mladá holka. Můj svět byl přehledný a jasný. Rozhodně se o mně nedalo říct, že jsem hvězdou třídy. Ráno sockou do školy, oběd, kroužky, kamarádky, úkoly, telka a spát. A druhý den zase. Týdny byly jako skleněné korálky navlékané na šedivý provázek života.

Najednou přišla změna…

Ale, no tak – ne, nezamilovala jsem se. Je to něco mnohem většího. Najednou je každý den dobrodružstvím, vzrušením a štěstím. Voní jako lesní jahody na stéblu trávy v horkém létě. Cítím se mnohem důležitější. Škoda, že nežiji v předminulém století. Stala bych se misionářkou a odcestovala bych do rovníkové Afriky nebo Austrálie, pokud ji už v té době objevili.

Jsem rozsévačkou. Rozsévačkou víry. To vím jistě. Kde se objevím, lidé se křižují a ustupují mě z cesty.

Začalo to nedávno, jen před několika měsíci. Stávám se plnoletou a začala jsem navštěvovat kurs, který uvádí mladé dívky a chlapce do dospělosti. Moc se mi líbilo, že nebyl jen suchopárnou teorií, ale probírala se tam pod dohledem zkušených mužů a žen i praktická část. V teoretické části jsem samozřejmě excelovala, některé mé odpovědi byly tak fundované, že přednášející zůstal stát s otevřenými ústy a jen bezmocně gestikuloval. Pokaždé, opravdu pokaždé, jsem byla středem pozornosti celého našeho neformálního kroužku.

Tehdy jsem poprvé zaregistrovala to zvláštní chování. Jakmile jsem vstoupila do místnosti, lektor se bezděky pokřižoval. Časem mých učedníků přibývalo a na konci teoretické části zasvěcení se křižovali všichni. Praktická část, to bylo něco docela jiného. Další částí proměny už nás vedl každého zvlášť vždy jeden zkušený instruktor. Kdo si koho vybíral, není jasné. Klukům ve výběru pomáhala jejich první signální soustava. Stavěli se do řady před pohlednou učitelovou neteří, jejíž viditelnou kvalifikací byly míry 90-60-90. Já si vybrala mírného šedovlasého pána, sedícího o samotě hned vedle řady vzájemně se strkajících a předbíhajících kluků.

„Nojo“, řekl, „já jsem prostě klikař“. Ale nevypadal. Zřejmě měl pochybnosti o mých schopnostech, ale já si byla jistá. Koneckonců, vhodně zvolený parfém a make-up dokáže netušené věci.

Při nasedání do auta jsem mírně zaváhala. Povzdechl si a nerudně zamrmlal „Sedej a jedem“. Sedla jsem si na své obvyklé místo – za řidiče, které je ve voze nejbezpečnější a zkušeně se připoutala. Opět pokřižování. Prý si mám sednou za volant. Já? Za volant? Ale proč ne? Mám spoustu praxe s řízením, rodina vlastní zahradní traktůrek. Prostorovou orientaci mám ze skautských lesních výprav hodnou obdivu a práci s pedály ovládám při hraní na klavíru bravurně. V podstatě odvádějí podobnou práci jako spojka, brzda a plyn, jen jsou v jiném pořadí. Požádala jsem o jejich prohození tak, aby to nám, klavírním hráčům, vyhovovalo. Nerudně odmítl, mám si prý zvyknout.

Sedám, zapínám bezpečnostní pás, sklápím zrcátko, kontroluji rtěnku a – první potíž. Nevidím. Volant mám ve výši očí. Varianta periskop je zamítnuta. Pokouším se na sedadle vztyčit, ale na to je střecha příliš nízko. V autě se nestojí, není to trolejbus. Instruktor mě ukazuje, jak zvýšit sedadlo. Vidím! Připadám si jako ježibaba z chaloupky na kuří nožce, nedosáhnu na pedály! Řešením je posunutí sedačky až k volantu. Známý pocit mačkanice v MHD. Vyjíždíme.

Po několika stech metrech si konečně uvědomuji, že už nejsem pěšák a chodník je pro ty druhé, podřadné. Sjíždím na silnici a zařazuji se. Není mě jasné, jak všichni okolo ví, že jsem to já, kdo řídí a troubí na mě. Jako správná dáma nereaguji na ta šovinistická mužská prasata. Nechci nabourat hned napoprvé a první rychlostní stupeň se zdá až dost. Stahuji si okénko a vychutnávám vítr ve vlasech.

Objíždíme blok. Všem nástrahám jsem se vyhnula. Lidem, lampám veřejného osvětlení, příslušníku policie s lascivní plácačkou. Učitel si jízdu zjevně neužíval tak, jako já. Má asi okoralé srdce, chudák. Zastavím. Vystupuje a dává se do hovoru s lidmi z nesmyslně blikajícího auta, co jelo za námi. Jsou dva, asi dvojčata. Je neuvěřitelné, že je maminka pořád obléká stejně.

Na další jízdu s instruktorem nedošlo. Prý už není učitelem. Všichni to dávají z nepochopitelných důvodů za vinu mně. Už jsi nemohu vybrat jeho náhradníka, dostávám nějakého mlamoje, snad mě nebude obtěžovat. Říká, že mě vyfásnul za trest. Mě? Za trest? Snad za odměnu, jelimánku. Ten den jsem se na silnici ani nepodívala. Zůstáváme na školním dvoře, učím se startovat, pouštět stěrače, rozjíždět se a zastavovat. Vůbec nechápu, jak může být tak zbožný. Křižoval se snad neustále. Moc jsem nerozuměla jeho modlitbám, ale občas bylo slyšet tiché „…tyvoe…“.

Zkouška se z nějakého důvodu konala jen teoretická, žádný ze zkušebních komisařů se neodvážil vedle mě usednout. Oslavuji svůj úspěch. Vlastně, jakápak oslava. Nevyhnutelné to bylo.

Rodiče jsou sobci! Nechtějí mě půjčovat rodinné auto. Prý je ho škoda. Občas se s ním potají projedu – to abych se se svou čtvrtí seznámila. Neumím dobře parkovat, ale přišla jsem na skvělý fígl. Parkuji na semaforech. Od kadeřníka na křižovatku vidím a mám radost, jak šikovně mé auto ostatní řidiči dvě hodinky objíždějí. A opět vidím spoustu obrácených lidí na víru pravou.

Miluji automobil

Napsáno jako gratulace mojí malé neteřince. Jí osobně jsem poslal krátkou básničku:

Zuby cvakaj

Děti piští

Eli si to

Autem sviští

Když tak žene krajinou

Mamky rudou káru

Mívá za tou buginou

Jen žíznivou čáru

A víte, co mě odepsala?

„Jen počkej, až tě někam povezu!“