Nepíšu články, abych zde konal nějakou osvětu, případně propagandu. Z tohoto hlediska bude ten dnešní trochu výjimkou.
Jsem přesvědčen, že mezi čtenáři tohoto webu převažují absolventi škol s technickým zaměřením, kteří se na společenské vědy občas dívají poněkud s despektem. Je to dáno pravděpodobně tím, že z „humanistů“ nelezou žádné hmatatelné výsledky, jako třeba budovy nebo lokomotivy. Proto bych se rád zmínil o jedné společenské vědě a o těch, kteří se jejím vývojem i aplikací živí. Mám na mysli právo.
Leckdo si myslí, že všechny společenské vědy mají společné to, že operují s nejasně definovanými pojmy a že k jejich zvládnutí stačí jen dobrá mechanická paměť. Troufnul bych si tvrdit, že právo je svým charakterem syntézou memorování a logického myšlení. Ona ani ta matematika či fyzika nejsou čistou esencí logiky a i v těchto oborech je nutné se leccos naučit zpaměti.
Mám pocit, že lidi chovají vůči právníkům trochu schizofrenní pocity. Na jednu stranu si před nimi sedají na zadek, obdivují je, závidí jim a považují jejich povolání za prestižní. Na druhou stranu mají pocit, že to jsou bezcharakterní slizouni, kteří parazitují na společnosti. Jejich přiživování spočívá v tom, že pronikli do spleti zbytečně složitých paragrafů, které normální smrtelník nemá šanci rozmotat.
Většina lidí má právnickou profesi zúženou na povolání advokáta a i to si dále představují pouze jako zastupování před soudem, přičemž soudem mají na mysli soud trestní. Právnické profese jsou soudce, státní zástupce, vyšetřovatel, advokát, notář, exekutor, podnikový právník, legislativec, úředník, pedagog, vědec a pak všelijaké pomocné funkce u různých orgánů v oblasti spravedlnosti. Kromě toho se právníci díky svému rozhledu často uplatňují i v mnoha dalších oborech.
Cílem právnického vzdělání není umět kvantum právních předpisů nazpaměť. Nikdo by nedokázal narvat si do hlavy celý český právní řád. Samozřejmě nějaký objem faktů je nutno znát, aby šlo vůbec s něčím operovat, ale smysl právnické praxe tkví v umění použít správná schémata na konkrétní případ a co nejlépe je mezi sebou kombinovat. Dobrý právník má vyvinutou schopnost abstrakce a zobecnění. Umí se oprostit od nepodstatných detailů a jít k meritu věci. Zvládne oddělovat formu a obsah. Umí se zorientovat v situaci a vyhledat potřebné informace. Tyto informace pak dokáže správně interpretovat.
Myšlení právníků se odráží v jejich mluvě. Pro neprávníka se může zdát příliš spletitá a neurčitá, ale opak je pravdou. Řada právních termínů je velmi úzce definována a mají mezi sebou ustálená spojení. Právnická mluva je suchá a oproštěná od zbytečného balastu. Určité pojmy jsou zde spárované. Například lhůty plynou nebo běží, žaloba se podává, rozhodnutí se vykonává, atd. Některá slova mají trochu jiný význam, než jak je spousta lidí chápe v obecné češtině. Např. slovo „zásadně“ znamená, že něco je pravidlem, ale obvykle z toho bývá spousta výjimek. Slovo „zřejmě“ neznamená „asi“, nýbrž vyjadřuje fakt, že něco je na první pohled seznatelné. Právníci se vyjadřují velice stručně, ale naprosto jasně. To je řeč jako když se seká dříví. Prásk, prásk! Žádné: „Ééé, tak já bych chtěl teda říct, že prostě si fakt myslím, že on tam hmmm tak jako jakoby šel…“. Na druhou stranu si právníci často nechávají otevřena zadní vrátka, vše co řeknou je tedy relativní, což laik občas těžko rozpoznává a pak může mít pocit, že právníci lžou nebo se vytáčí.
Většina národa má mizivé právní vědomí. Lze to vysledovat např. z internetových diskusí. Občas v nich objevím zajímavé názory, že krást se nemá, ale pokud něco ukradne konkrétní člověk, trestný čin to není. Nebo, že nelegální zkopírování softwaru je hrdinný zbojnický čin, kdy pirát bohatému bere a chudému (sobě) dává. Různí burani si myslí, že když někoho zmlátí, není to ublížení na zdraví, ale chlapská výměna názorů. Svobodu si pletou s anarchií, práva s neomezenými výsadami a demokracii se systémem práva silnějšího. Výkřiky typu „já bych je rovnou střílel, pověsit na nejbližším stromě, useknout ruku, zavřít až zčerná“ jsou vypouštěny bez sebemenšího seznámení se s konkrétním případem a bez těch nepovrchnějších znalostí daného odvětví práva. Takové odsudky mě znepokojují, protože si pak představuji, co by takoví samozvaní soudcové byli schopni provést mně nebo mým příbuzným jako „oprávněnou a spravedlivou“ odvetu za nějaký banální přestupek.
Lidi občas podléhají klamnému přesvědčení, že zorientovat se v právních předpisech není nic těžkého a je zbytečné vyhazovat peníze za drahého právníka. Pro určitou kauzu si obvykle vyhledají daný právní předpis a konkrétní paragraf a mají vyřešeno. Situace však nemusí být zdaleka tak jednoduchá, jak se může zdát. Problémem může být správně interpretovat text a smysl daného paragrafu. Dalším úskalím může být to, že daná záležitost může být upravena v dalších předpisech, o kterých nemusí mít laik ani páru. Když už si je dokáže vyhledat, netuší, jaký je mezi nimi poměr. Právník totiž, narozdíl od laika, dokáže myslet v souvislostech.
Kvazi-právníci, kteří neznají vztah mezi ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou, rozdíl mezi vyhláškou ministerstva a obecně závaznou vyhláškou obce anebo poměr mezi přestupkem a jiným správním deliktem, jsou schopni sobě i svému okolí napáchat značné škody. V lepším případě jsou jen pro srandu.
Pár příkladů z praxe. Policajti napíšou, že „přestupek byl spáchán automobilem“. To není pravda, protože přestupek byl spáchán pachatelem. Nebo cedule „plivati na zem se přísně zakazuje“. Slovo „přísně“ je na cedulce zbytečně a slouží pouze k postrašení, neboť smysl věty se z hlediska požadovaného chování nemění. To jsou nuance, které neprávník obvykle nepostřehne a nedokáže vnímat jejich význam.
Často se stává, že lidé hnáni škudlivostí spáchají zhovadilou smlouvu, pokud vůbec nějakou. Potom obvykle nastanou problémy, které řeší s přístupem sobě vlastním. Neplní včas, nereagují na upomínky, mávají rukou nad naskakující smluvní pokutou, prošvihnou termíny a pak si vzpomenou na právníka, aby ten bordel za ně vyřešil. Vzhledem k situaci ani právník nemá tu moc vyvést je z nesnází bez nepříjemných následků, čímž se bordeláři utvrzují ve vlastním přesvědčení, že právníci jsou na houby. Opačným extrémem jsou týpci, kteří sice smlouvu řádně uzavřou, ale raději do ní opíšou půl obchodního zákoníku, protože si myslí, že jinak by se svých práv nedovolali.
Co říci na závěr? Neplivejte na právníky, jednou se vám jejich služby mohou hodit. Právníci totiž vůbec nejsou takoví, jako v těch pitomých vtipech. Ve skutečnosti jsou čestní, skromní, ochotní, féroví….sakra, už to píšu dvě hodiny, kdo mi to zaplatí, pakáži, stejně mi to zase zdrbete…
(4x známkováno, průměr: 1,25 z 5)