Vysokoškolské vzdělání je, bylo a bezpochyby bude považováno za jistý znak schopností daného občana. S příslušnou kolonkou se setkáme v životopise, objevuje se ve statistickém souboru popisujícím populaci a obecně platí, že krátký dovětek ke jménu s sebou nese spíše výhody.
Nicméně ať už se naše vysoké školy těší sebevětší úctě, začínám mít neblahý pocit, že jejich výstupy v podobě čerstvých inženýrů nejsou tím, co si pod nimi stále představujeme.
Cílem mého zkoumání se stali absolventi škol technických a ekonomických směrů, pro jejichž převratné myšlenky jsme měli učinit ve firmě prostor. Zdánlivě banální úkol. Z několika možných uchazečů vybrat toho, u něhož je předpoklad, že skutečně něco nového přinese. Vzhledem k tomu, že věkově spadám spíše do této kategorie lidí, zdálo se to být nadmíru jednoduché a zajímavé. Ovšem s přibývajícím počtem uchazečů začalo přicházet zděšení, kdo všechno se honosí inženýrským titulem.
Pod pojmem vysokoškolsky vzdělaný člověk si alespoň v mém oboru představuji osobu schopnou samostatného uvažování, mající přehled o aktuální situaci na trhu, sledující aktuální trendy a ty smysluplné aplikující ve své práci. S těmito atributy vychází leckterý středoškolák z trochu lepší průmyslovky. Dokáže pracovat s informacemi a ty promptně uplatňovat v praxi. Vysokoškolské vzdělání by tomu mělo přidat jen jakýsi obecný nadhled a uvažování v širších souvislostech. Ostatně absolventská práce by tomu měla odpovídat a kromě desítek stran nezáživných teorií opsaných z různých zdrojů přinést i nějakou tu přidanou hodnotu.
Ukázalo se však, že mé představy se zásadně rozchází s realitou. Vysoké školy jako takové chápou inženýra zcela jinak. Výsledkem jejich činnosti je osoba schopná během krátkého času vstřebat neuvěřitelné množství informací, přičemž důraz je kladen nikoliv na pojetí informací jako celku, ale nejlépe na doslovnou citaci studovaných materiálů. Ve chvíli, kdy se daná znalost prokáže před příslušnou komisí, je odsouzena k zapomnění. Pokud se náhodou najde osoba, která si tyto informace nejenže pamatuje, ale rovněž pravidelně obnovuje, je dosti pravděpodobné, že se s ní v budoucnu setkáte jako s přednášejícím na příslušné katedře. Tím se koloběh uzavírá.
Pod pojmem zkouška z matematiky se i nadále na ČVUT i třeba VŠE chápe schopnost nejenom vymyslet postup řešení konkrétního problému, ale současně schopnost co nejvěrnější citace jedné z několika stovek definic. Ohodnocení cizího jazyka určuje schopnost zvládnutí gramatiky i příslušného objemu slov, žádným způsobem však nevypovídá o tom, zdali se dotyčný člověk vůbec dokáže domluvit. A absolventská práce v případě VŠE není ničím jiným, než spíše sesbíraným souborem již existujících dat, ovšem s omezenou přidanou hodnotou. Samozřejmě, existují i výjimky, ale ty nemají se samotným školstvím co do činění. Jsou totiž tvořeny studenty jako takovými, kterým se příčí trávit čas nad něčím, co nemá žádný valný smysl, a tak své práci věnují zvláštní úsilí. Odměnou jim však může být dobrý pocit, v lepším případě uznání.
Vybaven těmito znalostmi, částečně doplněnými o své osobní zkušenosti ze studentských lavic, jsem pojal myšlenku najít, proč vysokoškoláci jsou považováni za lidi s větším nadhledem. Po nejrůznějších zkoumáních se mi jako nejpravděpodobnější tezí jeví historické okolnosti, kdy tempo změn stačily školy akomodovat a do studentů tlačit opravdu smysluplné poznatky. V dřívějších dobách navíc byl objem dat mnohem menší, tudíž stačilo spíše rámcové rozdělení do jednotlivých oborů a student si mohl snadno vybírat, čím se chce živit.
Otevřením hranic se však i u vysokých škol projevily nevýhody všech institucí pod státní správou. Jistá odtrženost od reality a velmi pomalé tempo změn, ať už jde o zavádění nových poznatků nebo snaha o kompatibilitu s evropským školství bují na většině škol. Existují i výjimky. Alespoň jsem tedy na jednu narazil. Nachází se na benzínce na dálnici na Vídeň. Lidé, kteří prošli brněnskou Masarykovou univerzitou jsou totiž od první chvíle vedeni k samostatnému uvažování a jejich znalosti jsou zpravidla velmi dobře použitelné. Navíc osobně mě zaujala možnost vytváření specializací, kdy sice dotyčný student může skončit „jen“ jako bakalář, ale nese si s sebou jakési „razítko“ znalostí v dalších oborech. Tudíž z mého, jistě dosti omezeného pohledu, má mnohem větší tržní cenu, než „inženýr“ z ostatních škol.
Představa, že na nově vytvořené pozici by měl sedět člověk schopný z čistého stolu dát alespoň rámcové základy budoucího projektu ve mně zcela pochopitelně začala vyvolávat hrůzu. Uchazeči z řad slavného ČVUT i informatických oborů VŠE totiž měli za sebou znalosti, které se schopnější jedinec dokáže naučit řádově za několik týdnů. A člověk ucházející se o práci v oboru jimi disponuje spíše tak nějak samozřejmě, zpravidla z vlastní iniciativy.
Pod taktovkou všech těchto dojmů se mi jako jediné rozumné východisko jeví teorie, že vysoké školství nemá ve státní moci co dělat. Úlohou státu má být základní a středoškolské vzdělání, všechno ostatní je bráno jako investice do budoucnosti, tudíž jako jakýsi způsob zhodnocování peněz. Stát by proto měl pouze vytvořit rámec, ve kterém by nebylo možné získat titul „grossovským“ způsobem, umožnit studentům nejlépe bezúročné půjčky s odloženou dobou splatnosti pokrývající školné a o získané finanční prostředky snížit daňové zatížení občanů. Kdo si přeje studovat, může. Pod vidinou očekávaných vyšších příjmů si vybere školu a bude na ní studovat s tím, že vyjde jako snadno nasaditelný pracovník. Nikoliv jako současná osoba s titulem, která pokud není sama o sobě více než aktivní, je pro praxi okamžitě po absolutoriu jen těžko použitelná.
Uznávám, že vytvořit takový systém není jednoduché. Na jedné straně jsou požadavky dané dobou, na straně druhé stojí aparát, který je musí nějakým způsobem akceptovat. Nicméně to nic nemění na tom, že vysoká škola sama o sobě je v tuto chvíli pouze prodloužením mládí, nikoliv zvýšením kvalifikace pracovníka odpovídající pěti a půl letům intenzivního učení. Alespoň co se informatických oborů týká.
(Zatím nikdo nehlasoval)