Příběhy tisíce a jedné Palestiny – úvod a příběh první

Featured Image

Žila byla jedna Palestina, i když se dříve jmenovala jinak, a byla velmi smutná, protože neměla žádné Palestince. Pouze Araby, kteří se tam usadili, domorodce si podmanivše. A to byli židé a křesťané.

První jmenovaní tam byli z uvedených skupin nejdéle, ačkoli jich tam zbylo už relativně málo. Ale pak židé přišli s nápadem, že se tam budou hromadně vracet. To se Arabům nelíbilo, neboť to byli většinově muslimové a, když kdysi dávno jejich prorok zakládal svou vytuněnou monoteistickou sektu, tak židé v jeho rodném kraji se raději chtěli držet originálu než jeho „více pruhů, více Adidas“ obšlehlého modelu. Prorok to těžce nesl a poté, co s nimi pěkně po soudružsku zatočil, tak se ze své frustrace „vyzjevoval“ do svého narativního bestselleru, jenž se následně stal povinnou (a nezřídka i jedinou) četbou pro jeho následovníky v řadě zemí, včetně Palestiny.

Tak se Arabové obrátili na hodné strýčky Adolfa a Benita. První z nich byl velkým fanouškem muslimů a jednou při večeři se svými věrnými dokonce zalitoval, že Karel Martel kdysi u Tours (či Poitiers) zastavil expanzi islámu do Evropy, neboť muslimští Němci by v jeho pojetí představovali ultimátní dobyvatelské kombo, na rozdíl od vlivu z jeho pohledu „změkčilého křesťanství“. A strýček Benito zase z celého srdce toužil osvobozovat domorodce utlačované imperialisty. Svou osvobozovací vášeň si vyzkoušel na Etiopii a pak byl celý žhavý osvobodit i Egypt a, kdo ví, třeba i do Palestiny by byl došel. Ovšem jak říká klasik: „To se tak trochu nepovedlo.“

Židů v Palestině ještě přibylo,drze se hlásili k rezoluci OSN a založili si tam vlastní stát. Arabský pokus o jeho svépomocnou likvidaci (jak by si přál strýček Adolf) však neuspěl. Naštěstí přišla na pomoc velká země plná lásky a rovnosti zvaná Rusko (tehdy pod marketingovou značkou SSSR). Ta nejprve v rámci internacionální solidarity vyzbrojila arabské armády pro další kolo svépomocných pokusů o likvidaci „sionistických kolonialistů“ a poskytovala „bojovníkům za svobodu“ stipendijní pobyty za účelem zvýšení jejich kvalifikace. A dokonce i vynalezla Palestince, což byla právě ta přísada chybějící v tomto mixíku svobody a světlých zítřků.

Palestinci se měli čile k světu – v Izraeli, v Jordánsku, v Libanonu, dokonce i na olympijských hrách si zaskórovali. Svépomocná likvidace se sice ne a ne podařit, ale na poli propagandy a politického marketingu dosáhli trpělivým a dlouholetým úsilím nebývalých úspěchů, až nakonec zastínili svého mistra a učitele. Zatímco příznivci rebrandovaného SSSR jsou nuceni se skrývat v obskurních zákoutích Zuckerbergovy říše a na pochybných „proudech a kolotočích“ a nezřídka při tom jsou vystavováni posměchu a různým ústrkům, tak fanoušci Palestinců jsou pohodlně usazeni v mezinárodních organizacích, vládách, univerzitách i mainstreamových médiích a zároveň si dokáží udržovat podporu i širokého spektra „bojovníků proti systému“ i „aktivistů za sociální spravedlnost“. Jsou široce rozkročeni jako pověstný Kolos rhodský a pod jejich vlajkou se harmonicky sdružují nejrůznější podporovatelé, od pohrobků strýčka Adolfa, přes prorokovy ultras až po duhové svědky či uctívače svaté Gréty. Jejich podpora je pestrá jako barvy duhy a na vyprávění všech jejich pohádek by nestačilo tisíc nocí. V zájmu vyváženosti a Overtonova okna však stojí za to si jich pár připomenout:

Příběh první – pohádka primitivně konspirační

Úvodem se autor pozastavuje nad údajným dvojím metrem v „boji za vlast“ Ukrajinců a Palestinců. V této souvislosti oceňuji jeho tiché popření oblíbené mediální zkratky „Palestinci nejsou Hamás.“, ale přesto je nutno zdůraznit, že v případě Ukrajinců nějak postrádám tu úvodní show s návštěvou hudebního festivalu a okolních vesnic za účelem zabíjačky a barbecue. V návaznosti na to lze ještě preventivně dodat, že Donbas opravdu není Rusko a že tamní údajné pokusy o reenacting Ukřižování mají k realitě podobně daleko jako vyjádření Máši Zacharovové.

Poté, co se v textu pokocháme ukázkou zoofilního voyeurství, vyrazí autor k jádru pudla spočívajícímu v udatném naznačování, že Izrael o útoku 7.10. věděl předem, což má dokládat ilustrativní příběh o létající sekačce na trávu útočící přes zeď. Ovšem opomene zmínit, že v daném případě šlo většinově pouze o plot, který stačilo prorazit nějakou tou sekačkou či bagříkem. Celkově se zdá, že autor dosud neslyšel o proslulé Hanlonově břitvě, což je užitečný nástroj pro pochopení neobvyklých událostí či textů. V tom autorově přirozeně nesmí chybět obligátní pomrknutí na 11.9., bohužel však jen vágní, takže se nedočkáme ani standardní teorie o tom, jak židé ten den nepřišli do práce.

Pak následuje série výkřiků bez bližšího kontextu, a tak je obtížné zjistit, co tím chtěl básník říci. Na první dobrou to vyznívá ve smyslu „Izrael rád útočí na americké lodě a chystal se použít atomové zbraně na nesousední nearabské země.“ Z kontextu to působí jako naznačování izraelského jaderného útoku na evropské či americké cíle, což působí poněkud zvláštně, ale autor podpoří tuto teorii oznámením, že „Sionisté nenávidí Evropany“. Na to následuje další odhalení, že Izrael údajně řídí migraci do Evropy, což má dokazovat skutečnost, že i v Izraeli existují nevládky a že Izrael na svém území nevítá obtížně asimilovatelné migranty. Škoda jen, že odkaz k autorem postulované podpoře Izraele pro ISIS se netýká Islámského státu, nýbrž syrských opozičních skupin, což je vzhledem k izraelským vztahům s Asadem ne úplně šokující.

Nesmí chybět ani oblíbené položení rovnítka mezi pojmy „židé“ a „sionisté“, jež je navíc doplněno výčtem jedinců majícím patrně navést čtenáře, aby přidal ještě další rovnítko s pojmem „komunisté“. Autor v tomto svém úsilí o zmatení pojmů přirozeně vynechává skutečnost, že všichni jmenovaní byli primárně komunisté a že nezřídka se proti židovství i sionismu aktivně vymezovali. Ovšem „špatný původ“ je zjevně nadevše, takže potomci židovských rodičů jsou ve světě autora prostě automaticky „sionisté“, stejně jako ve světě „probuzených pokrokářů“ jsou potomci bílých rodičů prostě automaticky rasisté. Podobnost autorovy snahy o babylónské zmatení pojmů s totožným úsilím mezi levicovými progresivisty zjevně není náhodná.

V závěrečné části se dozvídáme o „Palestincích“, kteří údajně existovali již v době podpisu Balfourovy deklarace (tj. před vznikem mandátu Palestina) a o drtivé síle izraelské lobby (která se patrně projevuje americkou snahou uzavřít za každou cenu dohodu s Íránem a mohutnými demonstracemi na podporu Hamásu). V souladu s tím autor „taktně“ ignoruje byznys model Hamásu (zde a zde) a naopak spekuluje o neodolatelné tužbě Izraelců okupovat Gazu (kterou v roce 2005 jednostranně vyklidili).

Pak následuje dramatické finální odhalení: „Do té doby, dokud budou v Izraeli ve vládě Sionisté, stabilita v tomto regionu není jednoduše možná.“ Tedy, dokud budou v Izraeli „sionisté“, což znamená stoupenci existence samostatného židovského státu nebo, jak vyplývá z předchozího odstavce, prostě židé, tak nebude stabilita. Stručně řečeno tedy závěrem článku je fakticky heslo „From the river to the sea.“, kterým si autor nepřiznaně notuje s muslimskými soudruhy a všelijakými bojovníky proti kolonialismu, útlaku, patriarchátu, transfobii, islamofobii atd.

Závěrečný disclaimer:

Tím končí první pohádka. Chápu, že polemika s výše odkázaným článkem je opravdu „hodně nízko visící ovoce“ a že vykazuje značnou podobnost s televizním pořadem Boží mlýny (viz seriál Comeback). Nicméně po vleklém úvodu se zdálo vhodnější začít nějakou jednodušší bajkou. Příště to třeba bude boj s nějakým více nabušeným větrným mlýnem.

 


10.12.2023 Jaroslav Neveris Zamazal


Související články:


12345 (209x známkováno, průměr: 2,86 z 5)
10 378x přečteno
Updatováno: 10.12.2023 — 21:31
D-FENS © 2017