Ježto jsem nemocen, pročetl jsem celou diskusi k článku Františka Matějky, který u příležitosti voleb vstal z e-mrtvých, a také diskusi k Rootově článku. A napadla mně jedna poznámka, která má přesah mimo volby, vlastně vstupuje do mnoha oblastí lidského života a je součástí všech témat, kterými se tady na tomto webu zabýváme. Je tedy součástí tématiky zmrdů, autobazarů, občanských svobod a potažmo úplně všeho.
Je to také jeden z nejvýznamnějších poznatků, který jsem kdy v životě učinil:
Přirozenost má větší hodnotu než dokonalost.
Nemluvíme nyní o ceně.
Jistě jste někdy čelili situaci, že vám někdo nabízel nějakou službu či produkt. Možná se přitom stalo, že se dostavil nějakej metrosexuální týpek, řekl, že má přesně to, co potřebujete (aniž by se předtím zajímal, co potřebujete), že je to naprosto super dokonalý celosvětově nejlepší produkt a doložil to prezentací zahrnující snímky jásajících frikulínů se zářivými úsměvy domalovanými ve Fotokrámu, referencemi od neexistujících osob a cerifikáty, které si předtím vytvořili s nějakými podvodníky tímtéž. Jiná cesta k prezentaci téhož by vedla přes sdělení, dobře, něco tady máme, mělo by to splňovat vaše požadavky, ale má to jisté omezující podmínky, a proto jsme se sešli, abychom společně nalezli pro vás optimální variantu. Jaký z uvedených přístupů je pro vás lepší a proč?
Příznivci Powerpoint kultu nemusejí odpovídat. Existuje určitá skupina osob, která potřebuje ten svůj rituál přesvědčování a masírování ega, ale pro většinu životních pragmatiků je to myslím jasné.
Podívejme se na naše celebrity. Na první pohled je ten jejich svět večírků, společenských akcí, drahého oblečení a kabelek v ceně malého auta fascinující a zdánlivě dokonalý. Pokud však nějakého tohoto parazita znáte, dojde vám v určitém okamžiku, že jsou to zoufalci a nešťastníci. Zlatokopky, hochštapleři, kurvy, komunita, která žije sama sebou, z velké části na dluh či na cizí účet. Kolikrát jim nepatří ani ten hajzl, na kterém zrovna sedí, serou a čtou Blesk, kde se píše o tom, jak jsou megacool. Dokonce se domnívám, že každá šilhající uklízečka s jednou nohou kratší má větší šanci žít spokojeně než mediálně certifikovaná miss.
Autobazary: Pokud spatříte v autobazaru vyvoněnou rachotinu vyhledávané značky s malým počtem ujetých kilometrů, buďte si jisti, že je to v tom nějaká kulišárna a berte nohy na ramena. Průměrně opotřebované auto stejných parametrů, omlácené od kamínků a s Tesco dentem odvede přinejmenším lepší službu a většinou stojí méně peněz.
A nyní volby.
Pivní píčování nemám rád. Existuje hned několik skupin lidí, ve kterých jsem zakázal větu „mělo by se“.
V zásadě je možné pročíst si program politické strany a říci, OK, docela se mi to líbí, ale na straně 18 tam dole je něco, s čím nesouhlasím a proto je volit nebudu, naopak, ať zhynou všichni v horoucím pekle, protože psát na stranu 18 dolu takové věci je prostě skandální. Hledání dokonalosti ve formě úplné shody je regulérní strategie, ale pak je nutné, aby si občan a potenciální volič založil politickou stranu vlastní.
Jiná možnost je akceptovat určitý rozpor, což je přirozené.
Třetí možnost je zkusit rozpor opravit. Pak bude muset občan vejít v kontakt s politickou stranou, jejíž program se mu na straně 18 nelíbil a pokusil se dobrat toho, proč to navrhují právě tak a ne jinak. Možná se přitom ukáže, že za tím stojí nějaká formální chyba nebo nešikovná formulace. Možná se ale také dozví, že sice uvedená věc v programu je a že se tam dostala přirozenou cestou názorové konkurence uvnitř strany. A ačkoli nezní právě dokonale, momentálně tam je, protože vznikla podle nejlepšího vědomí a svědomí těch, kdo se na tom podíleli. Pak už zbývá jen se do tohoto procesu tvorby myšlenek zapojit.
Někde jsem četl, že Česká republika má potenciál Norska a vládu Konga. Kdyby se šlechetné myšlenky všech možných internetových rozumbradů skutečně zhmotnily, dávno bychom skutečně museli Norsko nechat daleko za sebou, protože tady skoro každý bezpečně ví a z hlavy vysype „co by se mělo udělat“. Protože ale uvedené myšlenky z úst do rukou vejíti neráčily, máme to, co máme. Hnípavá mentalita občanů Kocourkova vede dokonce k tomu, že se vytratila přirozená komunikace. Občan obrazně leží na gauči s pivem v jedné ruce a s prstem druhé v nose a čeká, co mu ti zmrdi naservírují, aby to náležitě okomentoval a pak uvážlivě neudělal nic. Ve vztahu ke svým voleným zástupcům je jako robot na Marsu, dostává odněkud signály a podle nich se zpožděním a s kecama pobíhá krajinou, až dokud mu nedojdou baterky. Dokonce to bereme za normální a málokoho napadne, že je i jiná možnost.
Tohle je defacto obhajoba politických stran jako takových, ne agentur na rozdělování vlivu a úplatků jako ODS a TOP09. Politické strany jsou tady, aby sdružovaly lidi stejného nebo podobného názoru za účelem prosazování společných zájmů. Jako členu Svobodných mi například neustále chodí pozvánky na jakýsi ReV neboli Republikový výbor; kromě toho jsem se kdysi zapojil do tvorby jejich dopravního programu, což je dosud místy poznat. Stejnou možnost mají všichni členové politických stran hodných toho označení, nemám teď na mysli například stranu Andreje Babiše, Hlavu vřiti nebo komediální Úsvit Tomia Okamury, což jsou z mého pohledu operetní seskupení maskující podnikatelské záměry. Navrhuji proto úplně jednoduchý postup: Když se někomu nelíbí, co se v programech politických stran píše, tak ať se buď na to všechno vybodne a nejde volit (a následující čtyři roky bude držet zobák), nebo ať to akceptuje, protože jistá snesitelná míra nesouhlasu je přirozená, fajn a dokonce prospěšná, anebo ať si to místo diskutování na D-F s nimi vyřídí, ve vnitrostranické diskusi je všechny přesvědčí a nastolí vlastní pořádek včetně strany 18 dole.
(2x známkováno, průměr: 2,00 z 5)