V tomto článku pojednáme o sprostém, ale přesto účinném mindfucku provázejícím každé volby. Voličům je naléváno do hlav, že pokud nebudou volit „systémové“ strany, tak že jejich hlas propadne. Potažmo že jej dostanou komunisté. Sice je s podivem, že těmto sračkám někdo věří, ale byla to a je to účinná metla na všechny nové strany a zajišťuje to „systémovým“ stranám nemalou část podpory.
1. Věcný pohled
Naprosto žádný hlas nepropadne. „Propadání“ hlasu ten systém neumí. Každý hlas udělený ve volbách nějakýmu subjektu je také započten pro tento subjekt, a to i v případě, že subjekt nepřekročí volební kvórum 5%. Pouze později, při přepočtu hlasů na mandáty, dojde k tomu, že část hlasu použije pro přidělení mandátu někomu jinému.
2. Politický pohled
Jednak nikdy nevíme, zda skutečně domnělá strana X., kterou chceme volit, skutečně kvóra nedosáhne, protože volbní průzkumy jsou většinou zfalšované. I přes soustavné diskrepance mezi volebními průzkumy a volebními výsledky nikdy nedošlo k tomu, že by příslušné mrdálně-výzkumné agentury přišly s nějakým hodnověrným vysvětlením. Je to tedy všechno bullshit a funguje to podle stejného vzorce jako run na banky. Když se o nějaké bance dostatečně rozšíří, že nemá na výplatu vkladů, pak se stane, že na ni skutečně mít nebude bez ohledu na to, zda je banka ve srovnání s jinými bankami stabilní nebo ne.
I když volený subjekt nepřekročí kvórum 5%, pořád má význam dávat mu hlasy. Jednak možná dosáhne na státní příspěvek pro svoji činnost (politická strana, která ve volbách do Poslanecké sněmovny získá alespoň 1,5 % hlasů, dostane 100 Kč za každý hlas), což je své podstaty perverzní metoda financování, nicméně je tady. Kromě toho, i když strana nedosáhne volebního kvóra, její podpora je důležitá i tak. Představme si, že by se skutečně všichni chovali podle knížecí rady o propadlém hlasu a volili pouze „systémové strany“. Omlouvám se za soustavné omílání tohoto slovního spojení, této gottwaldovské perly, která vypadla z úst levicové vůdkyně Němcové, ale připadá mi to velmi výstižné a charakterické slovní spojení – jsou to politické strany, které stvořily a provozují tento systém, se vším co k němu patří.
Tedy, dejme tomu, že všichni by se důsledně drželi toho, že když nebudou volit systémové strany, jejich hlas propadne. Nikdy a nikde by nevznikla jiná strana, protože by kdokoli (kromě jejich členů) neměl motivaci ji volit. Hlas odevzdaný minoritnímu subjektu je tedy důležitý vzkaz jejím lidem, že je mezi veřejností zájem o jejich stranu a její program a o hodnoty, které reprezentuje. Tento hlas je tedy základním předpokladem k tomu, aby strana mohla být úspěšná v budoucnu, když to nevyšlo teď. Být tedy přesvědčeným příznivcem strany X a volit stranu A jen proto, že tam náš hlas nadejde uplatnění, je naprosto schizofrenní jednání, je to postup obdobný řezání větve, na které sedíme.
3. Matematický pohled
O osudu hlasu poté, kdy strana nedosáhla 5% kvóra, rozhoduje matematický algoritmus zvaný d´Hondtova metoda. Do roku 1998 to bylo tak, že „zbylé“ hlasy, tedy odevzdané subjektům pod 5% hranicí, se přepočetly na mandáty pro úspěšnější subjekty postupem, který vedl k proporcionální dělbě. To bylo sice spravedlivé, ale vedlo k aplikačním problémům a velké strany také chtěly více moci, proto se sáhlo k d´Hondtově metodě, která za obvykle předpokládatelných volebních výsledků produkuje většinový výsledek, tedy podle hesla „čert a d´Hondt serou na velkou kopici“. Spolehlivě tento systém dopadne na strany, které by byly výrazně úspěšné například v jednom regionu. S trochou škodolibé radosti můžeme konstatovat, že důsledky toto rozhodnutí dopadnou letos zpátky na hlavu ODS nebo KDU-ČSL.
Aniž bych chtěl rozebírat, k jakému rozdělení hlasu pro minoritní stranu povede uvedený algoritmus v případě těchto voleb (to nakonec nikdo nemůže říci), faktem je, že je to naprosto jedno. Stačí se zamyslet nad tím, co je nabízená alternativa – tedy volit „systémové strany“ rovnou. Celé dilema se tak smrskne na to, zda dostanou náš hlas celý nebo jeho část.
Co dělá odevzdávání prázdných obálek s D´Hondtovou metodou? Nic. Simulátor zde, kolona Blank nebo Spoilt.
4. Osobní pohled
Proč vůbec chodíme k volbám? Volby jsou aktem legitimizace státní moci. Ve volbách kandidují nejčasteji politické strany, které jsou subjekty složené z lidí, kteří se rozhodli sdružit se za účelem prosazování společného zájmu ovlivňováním státní legislativy a exekutivy.
V případě České republiky částečně aktem self-legitimizace, protože úředníci mají právo volit a řada úředníků je dokonce mezi kandidáty, kde u některých stran tvoří většinu. Politické strany jsou zase spíše agentury na rozdělování benefitů různým preferovaným sociálním skupinám a na rozkrádání prostředků, které získají od občanů formou uzákoněné loupeže. Tento deformovaný demokratický systém je přesně to, co tady vytvořily „systémové“ strany. Má to i více fíčur, ale ty si necháme pro jindy.
„Systémové strany“ se samozřejmě nehodlají vzdát svého vlivu a prostřednictvím médií šíří mezi občany informace, které mají zamezit tomu, aby vykonali voličský akt svobodně. Tato činnost již nabyla rozměrů masové indoktrinace a vzdaluje volby jejich původnímu účelu a smyslu. Jsme tak vyzývání, abychom hlasovali proti někomu nebo něčemu (což je stejně nesmyslné jako „nakupovat proti něčemu“) nebo abychom hlasovali podle schématu „menšího zla“ (na konci se ukáže, že menší zlo ovšem reprezentuje zase nějaká „systémová“ strana). Jde jim o to, aby občan přestal chápat smysl voleb a nechal se vtáhnout do jejich hry.
Jaké rozhodnutí je vlastně správné? Správné rozhodnutí je to, kdy můžeme říct svým blízkým, koho jsme volili, aniž bychom pak čtyři roky museli pak lézt kanálem a při pohledu do zrcadla se děsit, jak velkej jsem hejl. Myslím, že voliči Věcí veřejných nebo ODS vědí, o čem mluvím. To je hlavní cíl hry z pohledu voliče. Pokud někomu povede neudělat ze sebe maškaru a navíc ještě pomoci dostat do sněmovny člověka, který není zmrd (většinou bez ohledu na politickou příslušnost), je to jedině dobře.
Neváhejme tedy tento týden dát průchod ryzímu sobectví a mysleme pouze na své zájmy, až to tam budeme házet. Aby zase někoho nenapadlo páchat dobro, hubit dinosaury a tak.
(7x známkováno, průměr: 1,57 z 5)