Poznámka k novému antikovidovému týmu, aneb (ne)využitá příležitost spolku Spolu. - zpět na článek

To byly hovno máničky.
Taky jsem byl mánička, rovný vlasy a deka do půli lopatek. Běžně v práci, ale i na externím servisu, jsem to nosil stažený do ohonu. Sklonit se s takovou rozpuštěnou dekou nad zapnutou, otevřenou vn kobku kteréhokoli BTV s 25kV by nedopadlo moc dobře.
Stížnosti z externího servisu občas přicházely. Jedna obzvlášť srandovní.
Praskla mi během jízdy k zákazníkovi gumička na ohonu. Jinou jsem po ruce zrovna neměl, no tak jsem si ohon prostě stáhl několika závity kusu jasně červeného 1mm2 drátu, co jsem měl v krabici „pro všecky případy“ v autě.
Dojel jsem na místo, zazvonil, přivedli mě k porouchanému Rubínu 202 a v tom to začalo. Pán domu uviděl, co mám v hlavě a co na hlavě, a už to jelo.

„Co-to-máte-na-hlavě???“ Usekával, jak nasraný fízl.
„Vlasy do culíku, pane Pokorný, aby mně nepřekážely při práci, víte? Spadlo mi do nich něco? U nás ve skladě ze stropu furt něco padá, mám tam něco? Já si tam nevidím“.

Připomenu v tomto místě, že tenkrát jsem lidi oslovoval „pane/paní“, nikoli „soudruhu/soudružko“, protože jsem tak byl z domu vychován. A vůbec jsem nevěděl, o koho by případně mělo jít. Pro mě zákazník jako zákazník. Všecko mělo ještě přijít.

„Pro-boha-máte-tam-kus-drátu! Jasně červeného! Namotaného! To je nějaká nová provokace?“
„Mně při cestě k vám praskla gumička, no tak jsem si vlasy vzadu provizorně svázal drátem. Nemáte prosím vás gumičku?“
„Nemám. Spravte to a vypadněte, ať už vás tu nevidím! Budu si na vás stěžovat, vy-vy-vy protistátní živle! Nechcu, aby vás viděla dcera, každou chvíli přijde ze školy!“

Bylo už léto, já měl na sobě perfektně, odborně ve vaně kartáčkem ojeté a čisté Levisky, ze stejného „obchodu“ i bílé tričko s modrým nápisem nějaké japonské firmy, myslím Panasonic to byl. A nebyl jsem tehdy, ani přes tu mohutnou deku, úplně nejškaredší..
Jenomže ona dcerka už nějakou chvíli stála ve dveřích, tak osmá-devátá třída, skoro všecko slyšela, prohlížela si mě a křenila se na plnou hubu, co z jejího debilního fotříka ještě vypadne.
Opravil jsem to za chvilku, byla to jedna z „tradičních“, opakujích se závad, které se u daného typu vyskytovaly skoro pravidelně, žádný „špek“. Zhruba jsem ten ruský křáp došteloval co to dovolilo, víc než pečlivě vypsal opravenku a pan Pokorný (dodnes si to jméno pamatuju!) zaplatil do koruny přesně, ještě hledal po šuplíkách drobné..
Při odchodu, mi tlemící se dcerka na chodbě podává gumičku, zatímco fotřík zkoumal opravenku, jestli ho protistátní živel náhodou nenatáhnul. Díky několika „méně poctivým“ kolegům se totiž běžně tradovalo, že „tihle opraváři v bytech jsou pěkní šmejdi, bezmocného člověka natáhnou co to jde“ atd., prostě to tenkrát tak bylo – schopných opravářů bylo málo, ochotných jezdit k 60kg krávám ještě míň – a porouchaných, ruských sračkových televizorů opravdu moc.
„Víte pane opravář, fotřík dělá cosi na okrese a je to prostě debil, máme s máti peklo, ona se ho bojí. On je v práci hovno, ale snaží se být hrozně důležitý. Takový je na nás doma furt, na sousedy taky, je to fakt peklo a máma už je z toho skoro na prášky“.

Druhá vlna následovala asi o 3-4 dny později – on si „soudruh“ Pokorný opravdu, pod svým jménem telefonicky stěžoval u mého vedoucího, co že to posílá na externí opravy za živly, co lidi provokují rudým drátem namotaným v dlouhých vlasech!
Já jsem vedoucímu samozřejmě o tom incidentu se soudruhem, vlasama i drátem řekl, docela se řehtal, takže ho moc nezaskočilo, když ten debil do práce fakt zavolal.
Šéf se mu pokoušel vysvětlit, že do toho, co nosím na hlavě mu nic není, že je důležitější, co v té hlavě je a že svoji práci v podniku dělám dobře. A že pokud byla oprava provedená k jeho spokojenosti, tak že není žádný důvod ke stížnostem.
Pak se ale ukázalo, zjistil to sám vedoucí, že onen soudruh Pokorný je opravdu jakýmsi náměstkem náměstka okresního tajemníka KSČ, prostě absolutně nedůležitá podržtaška, která ale může mít kecy na blbých místech.
Měli jsme tehdy v dílně už dlouho zavedenou „černou knihu“. Nejstarší datum tam bylo někdy zpočátku šedesátek, byl to takový, jakoby „blacklist“ potenciálních potížistů. Zvláště často problémoví-otravní-vševědi, nebo politicky nebezpeční lidi, tam bývali vepsáni červenou propiskou. Byla to původně nějaká běžná, normalizovaná kniha na příjem oprav, takže na každý „případ“ tam byla docela velká kolonka, kde se dalo poměrně dost napsat.
Škoda, že po převratu se někam ztratila – dneska by to bylo docela zábavné čtení.
A tak vedoucí řekl: „Napiš ho do černé knihy a hotovo. Co s hňupem?“
Náš tehdejší šéf si toho dovedl obhájit docela dost, jako předseda podnikové stranické buňky tím tuplem.
Za svými lidmi – z 99% nestraníky, dokud úmyslně neprovedli nějakou echt sviňárnu, dokázal stát dost pevně a dokázal si je obhájit naprosto ve všem. Myslím, že takoví lidi už dnes ani nejsou..
Ale je pravda, že v některých podnicích se s máničkami nesrali. Jakkoli to dnes může vypadat absurdně, můj kamarád silnoproudař, tehdy dostal v OPS na vybranou – buď ostříhat, nebo padáka.

Čili Zákoník nezákoník, skoro jako dneska. Dá se říct, že dneska je to ještě horší. Tehdy se to soudruzi aspoň snažili nevytrubovat, dneska je z porušování Ústavy, LZPS a Zákoníku práce mediální téma.