Tak jsem se dnes musel zamyslet nad tím, co to pan Ginter z novinek zase zkouší. Většina článků pana Gintera, které jsem kdy četl, byla nějakým způsobem účelová. Například jsme před časem komentovali dosud nedokonanou lobbistickou kampaň, ve které si dva přední české autobazary chtěly hrát na zákonodárce.
Vše ale utichlo stejně rychle, jako to začalo, pravděpodobně proto, že účelu bylo dosaženo byly nastartovány příslušné legislativní procesy.
Tentokrát se pan Ginter zabývá kauzou, kdy „čeští právníci vydírali automobilky“.
Domnělý postup vydírání měl naznačit článek s titulkem Parta právníků úspěšně vydírala dodavatele automobilek. V něm pan Ginter popsal fungování záměru takto:
„Skupina vyděračů proto nejprve takovou firmu levně koupila. S tím získala i fyzický přístup k certifikovaným, originálním formám pro odlévání dílů.“
Skupina ovládla subdodavatelskou firmu, vyvolala soudní spor pro prkotinu, zablokovala produkci a reálně tak velkým firmám hrozila řetězovým ochromením celé výroby.
Tento článek je ještě velmi nekonkrétní, ale Pan Ginter se k tématu vrátil opět docela nedávno dalším článkem Automobilky se děsí obřího vydírání českou partičkou právníků. Zdá se, že sousloví „parta právníků“ novnáři nějakým způsobem učarovalo, stejně jako jiným učaruje sousloví „pět prsatých panen“ a v něm varuje, že se dodavatelé automobilového průmyslu mohou kdykoli stát obětí vydírání. Zde již zmiňuje konkrétní legislativní kroky a také popisuje některé detaily z proběhlé kauzy, přičemž se ukazuje, že se jednalo o jeden izolovaný případ jedné firmy, ve které figuruje krizový manager nazývaný „vlasatý Tony“.
Musím říci, že mi naprosto není jasné, kam mají tentokrát namířeno a jaký cíl tato palebná příprava má, protože rozptyl palby je tak velký, že zasáhli mnoho různých cílů. Jako prvotní cíl mě napadl útok na advokáty, protože advokát je zlý, zlý ošklivý pán. Nejen že má většinou oblek, kravatu a drahé auto, za hodinu práce si naúčtuje takovou raketu, na kterou Mařena z kravína dělá tři dny a aby toho nebylo dost, ještě maří protože obhajují kriminálníky a zbavují je vykonstruovaných a nepodložených obvinění, kteří si z prstů vycucali hrdinní policisté a udatní státní zástupci. Advokát bude za pár let stejný štvanec jako silniční pirát. Jenže tohle by nefungovalo, na to by se lépe hodila nějaká vražda nebo alespoň pořádná loupež, protože nějaké formy nějakých kapitalistů jsou většině národa buřt.
Jakkoli je postup popsaný panem Ginterem reálný, nepostihuje či doslova obchází podstatu problému. Předně za to nemohou advokáti. Celý postup staví na pomalosti justice, která dostatečně rychle není schopna rozhodnout o předběžném opatření, ačkoli tento institut byl koncipován právě k tomu, aby se pomocí něho dosáhlo rychlé úpravy sporu. Dále se nejedná o trik, ale o jednání, které je sice eticky sporné, ale systém ho umožňuje a jako riziko ho všichni berou v úvahu. Spíše by se měl pan Ginter ptát, jak je možné, že vůbec existuje tak zásadní nestabilita justičního systému v případě, kdy hned několik vlád po sobě deklarovalo snahu o zlepšení právního prostředí v zemi. Nemůže zde obstát obhajoba, že je to složité a že „to právníci zašmodrchají“, kdyby to bylo jednoduché, tak na to třeba není potřeba dobře placené soudce a stání zástupce.
Moje nejvážnější výhrada k článkům páně Gintera pramení odjinud, totiž z principu fungování celého byznys modelu. Lisovací forma na plasty je skutečně ideální prostředek pro takový druh jednání, protože je to jeden z mála výrobních nástrojů, u kterých se pravidelně používá modelu, že jej zákazník (OEM nebo TIER 1) vlastní a dodavatel (TIER 2) provozuje. Zároveň je velmi drahá, složitá, každý kus je v podstatě originál a lze ji těžko krátkodobě nahradit. Až potud je to všechno reálné, ale veškeré další úvahy páně Gintera jsou bullshit.
Pro získání přístupu k cizím lisovacím formám je potřeba nejprve získat přístup k továrně, kde mají vstřikovací lisy a plastikářskou výrobu. Nedá se zrovna říct, že by se továrny na plasty prodávaly na každém rohu jako párky v rohlíku. Tuzemských nezávislých firem, které dosáhly potřebné technologické úrovně na to, aby mohly dodávat do automobilového průmyslu ve velkém, nebude na našem území více než 20, a troufám si tvrdit, že většinu z nich by bylo sakra těžké ovládnout zvenčí. Kdo má zájem o seriozní investici do plastikářského průmyslu, bude asi muset rozfláknout prasátko, protože je to investičně náročné. Například jeden nový vstřikovací lis pro termoplasty se zavírací silou kolem 400 tun stojí nějakých 300 tis. EUR, k tomu potřebujete nějaké příslušenství, infrastrukturu, různé drahé stroje a přístroje k zajištění kvality, nástrojárnu přinejmenším externě, energii, chlazení, topení a kabely tlustý jako salátová okurka. Pokud už činíte takovou investici, asi vás nebude příliš vzrušovat, že podojíte nějakého zákazníka o pár desítek tisíc, protože i když je třeba zaplatí, tak se to do druhého dne rozkecá po celé zeměkouli a v branži jste skončil. Jediné východisko je tedy koupit firmu sice technicky fungující, ale s dluhy neřešitelnými natolik, aby byla dostatečně levná.
Když v pozici OEM nebo dodavatele na úrovni TIER 1 zaměstnáváte nějaké ty „bezpečnostní poradce z řad bývalých elitních policistů“, víte, že s nimi je celkem potíž. Měli by provádět preventivně analýzu rizik, ale starýho psa novým kouskům nenaučíš a tak se mnohem raději vyžívají ve fízlování řadových zaměstnanců a vymýšlení různých sledovacích systémů, jestli někdo nekrade ze skladu šroubky.
Pokud ale fungují jak mají, pak podle předem stanového plánu projíždějí účetní výkazy, hodnotí různé finanční i provozní ukazatele, hromadí informace o klíčových dodavatelích a většinou jsou s to přijít s nějakým plánem už dávno předtím, než dojde k faktické krizi dodavatele. Kompletní změna vlastnické struktury, odkoupení specifickým investorem nebo interim management jsou ty naprosto nejzávažnější signály, kdy tito lidé vyhlašují červený poplach a okamžitě dělají opatření k ochraně firemního majetku a know how před zcizením nebo dokonce odcizením. Stejně tak smlouvy mezi dodavatelem a odběratelem jsou koncipovány tak, že odběrateli umožňují v podstatě operativní převzetí takového úseku výroby, který je v dodavatelských nebo kvalitativních potížích. Už se mnohokrát v automobilovém průmyslu stalo, že jednoho rána u vrat nějaké firmy zastavilo pár mikrobusů, z nich vyskákali specialisti na všechno možné a doslova obsadili část výroby jiné firmy, aby ji začali relokovat nebo provozovat sami.
Samozřejmě existují i další méně invazivní postupy, seriózní firmy mají pro kritické díly second source nebo backup, například se opotřebované formy nelikvidují, ale někde zaskladní a pokud by došlo ke krizi, tak se z nich vymetou pavouci a uvedou se opět do chodu. Není potřeba hned uvažovat s krádeží za bílého dne, ta forma se může například rozbít. Není to tedy tak, že by existovala jen jediná možnost, jak se z takové situace dostat, a to zaplatit vyděrači. Taková možnost zbyde jen tomu odběrateli, který něco skutečně hodně podcenil.
V té loserské tunelfirmě, kterou eventuální vyděrač koupil, tak patrně budou zbývat už jen ti zákazníci, kteří zaměstnávají nepříliš schopné „bezpečnostní poradce z řad bývalých elitních policistů“ a kteří nemají žádný plán pro případ obstavení nebo poruchy nástroje, aby snížili náklady. Zřejmě budou dodávat obdobně zodpovědným OEM, kteří po nich nechtěli nikdy žádný validní plán pro takovou situaci, protože je zajímalo jen a pouze, aby to všechno bylo co nejlevnější. Je to jak hrát ruskou ruletu a pak říkat „jejda, ono to vystřelilo“. Nevidím důvod, proč by měl stát tohle chránit.
V ČR je známá kauza Thermolast v Dětřichově ve Frýdlantském výběžku. Firma se zhruba před deseti lety rychle rozvíjela. Její management si však pletl obrat se ziskem, s firmou to šlo rychle s kopce a dlužila, kam se její management podíval. Od roku 2005 patřila firma investorovi M.L.Moran, který odkupuje problematické firmy za účelem jejich restrukturalizace a následného prodeje. Na konci své existence v roce 2010 začal Thermolast zadržovat dodavatelům formy a požadoval po nich peníze, aby je uvolnili (tohle pro ně konkrétně dělala najatá kolekce grázlů z jedné poměrně známé bezpečnostní agentury). Někteří zákazníci Themolastu skutečně proto uvažovali, že by se svých forem zmocnili stejným způsobem, jako je Thermolast nechával zadržovat, tedy za pomoci ozbrojené ochranky, a jeden nejspíš nezůstal jen u úvah. Jednoho dne vtrhli do budovy dva muži v kuklách, v budově se perfektně vyznali, neřekli ani slovo a rutinovaně namlátili držky dvěma „managerům“, poskokům „krizového managera“ Vlasáka. Jeden z napadených dokonce vyskočil z okna. Nevím, zda se podařilo zjistit identitu útočníků, ale každopádně pak zadržování forem pominulo. Ginterovo výprávění silně připomíná právě kauzu Thermolast, takže předpokládám, že jde o ni. Thermolast se předtím potácel nejméně pět let v problémech, než došlo na zadržování výrobního vybavení, a těchto pět let se jeho (zbývající) zákazníci nezmohli na žádnou reakci, takže se nemají co divit.
Poslední a poněkud obecná výhrada je pak následující: OK, tak dejme tomu, že se to stalo. A co má být? Ale takových věcí se přece dějí mraky. Někdo někomu nezaplatí, nebo zaplatí málo, strany se nedohodnou, ukončují spolupráci, zadržují si pohledávky a neuznávají závazky… tohle je přece typický „shit happened event“. Chce stát více inherovat do obchodních vztahů a pod záminkou ochrany obchodních zájmů významných zaměstnavatelů slídit ve firmách?
Asi by advokáti měli začít nějakým způsobem pracovat na obhajobě, ale tentokrát nikoli obviněného, ale své profese, protože je proti nim vedena čím dál zřetelnější kampaň, která se dříve nebo později odrazí v konkrétních legislativních krocích. Za pár let se možná dozvíme, že podezřelí a obvinění používají „trik s advokátem“, podobně jako jsme před časem slýchali, že podezřelí z přestupku používají „trik s osobou blízkou“, a podobně jako právo nevypovídat proti sobě bude i právo na obhajobu občanům nějakým sofistikovaným způsobem zcizeno.
(10x známkováno, průměr: 3,80 z 5)