Ředitel nemocnice v Duchcově Jaroslav Míč provedl to, co se někdy označuje pojmem „prokopnout buben“. Nahlas vyslovil něco velmi ofenzivního. Prohlásil, že sestry jí po pacientech rohlíky.
Doslova Míč prohlásil:
„Vím, jak sestry pracují. Je to náročná a zodpovědná práce, to ano. Copak ale pošťák nemá těžkou práci? Nebo prodavačka? A kde jinde jsou pracovníci v teple, mohou si natočit čaj a mají rohlík po pacientovi, který ho nesní k snídani? Ta práce je náročná, ale ne tak, abychom o tomu museli každý den negativně slyšet (…)“
Učinil tak na setkání ředitelů nemocnic. Někteří tomu prý dokonce tleskali.
Míčův výrok vyvolal hashtagovou válku a odmítavé reakce zdravotnického personálu. Důvod k odmítavému přijetí výroku podle mého názoru je, že Míč porušil tabu a promluvil o věci, která se děje a všichni nějak tuší, že se děje.
Mohu potvrdit, že sestry jí jídlo po pacientech. Možná se to neděje všude, ale sledoval jsem to skoro dva roky. Dělo se to několikrát denně a naprosto pravidelně. A nejen to.
Když to tak vezmu, dělal jsem už různé práce. Například jsem pracoval u benzínové pumpy, v autoservisu nebo montoval regály ve skladu. Do nemocnice mě poslal český stát v rámci civilní služby. Když to tak vezmu, byla to asi nejlepší práce, co jsem kdy dělal, pokud šlo o její smysl. Poznal jsem přitom poustu zajímavých lidí a mnoho ucpaných hajzlů a nefunkčních splachovačů. Také jsem pomáhal sestrám manipulovat s různými těžkými objekty včetně pacientů, kteří byli buď nehybní nebo napak moc pohybliví. Moc jsem nechápal, jak může zaměstnavatel očekávat od sestry vážící padesát kilo, aby ručkama tenkýma jako dráty do betonu polohovala bezvládného pacienta vážícího dva a půl násobek. To je jak zkoušet, zda sýkorka unese cihlu.
Někdy to bylo akční, protože docházelo ke rvačkám s pacienty, kteří se v důsledku jejich diagnózy přestali kontrolovat a sestry mě volaly, abych ho zklidnil natolik, že ho mohly našlehat a odeslat v doprovodu pana Apaurina do říše snů. Jednou mě nějaký magor tretfil mezi oči šuplíkem z nočního stolku, což bylo sice bolestivé a na pokoji to vypadalo jak na jatkách, ale sestrám to imponovalo a na úrazovce mi to zašili v protekční kvalitě. Jindy mě jeden budějovický majitel „restaurací“, spíš takových jako špeluněk na distribuci karcinogenů mezi lid, přirazil svými 150 kg ke stěně tak, až to zapraskalo (že by žebro?), bolelo to jak čert asi dva týdny. Dobrá úchylárna byla biologická bojová hlavice, tedy plný bažant, který po mě vrhnul jakýsí psychotik, kterému jsem přišel oznámit, že sestře se neříká „píčo“. Dnes tam asi na takové věci mají ochranku. Bral jsem to jinak celkem v klidu. Nemusel jsem furt běhat z tepla do zimy (jako u pumpy), nemusel jsem pracovat s kokotama (jako když jsem byl programátor) a nemusel jsem se každý večer bát o život (jako u pumpy). Pokud nedošlo na nějakou bitku nebo fekální orgie, byla to práce jako každá ostatní. Nemyslím, že by to byla lehká práce, ale také nebyla extra těžká, přesně jak ředitel Míč popsal. Zejména pokud jde o sestry, které špinavou a namáhavou práci často delegovaly na ošetřovatelky. Dělat na stavbě nebo v zemědělství musí být větší peklo. Někdy to bylo namáhavé psychicky, například když jsem sledoval přístup některých lidí k trvale ležícím pacientům, jindy to zase bylo docela zábavné.
Jídlo původně určené pro pacienty? Sestry si ho braly úplně normálně. Pacienti často nesnědli oběd ani večeři, například když měli nějaký zákrok, byli propuštěni nebo prostě neměli chuť. Za takových okolností se už nedalo jídlo odhlásit. Jídlo přivezli z centrální kuchyně v plechové skříni na tácu označeném jménem, ale v takovém případě se neodnášelo k pacientovi, ale do nějakého kumbálu, kde se o něj personál postaral. Podle okolností zbývalo na oddělení s 40 lůžky něco kolem tří porcí. Některé, hlavně starší sestry, braly erární dlabanec jako samozřejmost a nárokový benefit, a byly nervní, když se žádné jídlo nepodařilo ukořistit. Většinou mlely pantem, že dnes to za nic nestojí, protože budou muset obědvat za vlastní. Když jim někdo připomenul, že na urgentních odděleních, na ambulancích nebo vůbec v jiných zaměstnáních nikomu oběd sníst nelze, říkaly většinou něco v tom smyslu, že za ty peníze, co jim platěj, je určitá forma materiální kompenzace nevyhnutelná.
Existovala určitá skupina shánčlivých zdravotnických pracovnic – já tedy vím jen o oškách, ale shánčlivá sestra je taky představitelná – které hromadily zbytky pro různé domácí zvířectvo, jako slepice, prase, manžel apod. To mi připadalo eklhaft, protože sociální status některých pacientů byl pochybný stejně jako jejich health, některým zbývalo jen pár posledních hitpointů a něco jíst po nich bych neriskoval, i kdybych byl sus domestica. Slyšel jsem jednu historku o uklízečce jménem Pavla, která byla sběratelkou psů a jednou nahromadila do batohu větší množství buřtů, které pacošům nešmakovaly, ale psům třeba mohly. Cestou domů ji na přechodu sundalo auto, a i když se jí nic vážného nestalo, řidič málem omdlel, protože se Pavle vysypaly z tašky klobásy a on si chudák myslel, že jí vyhřezla střeva.
Rohlíky byly poměrně populární a zbývalo jich hodně. Konzumovaly se s máslem a jahodovým džemem, obojí rovněž určeno pacientům. K nim se často pilo „kakaíčko“, což byla nějaká full-syn náhrada kakaa, která se rovněž dodávala pacientům ve zhruba litrových plastových nádobách. Bylo to na denním pořádku. Vrylo se mi to totálně do paměti, když si teď namažu rohlík máslem a marmeládou, vybaví se mi nemocnice.
Jablka a pomeranče také často zbývaly. Citrusy byly pravděpodobně z nějakého laciného zdroje a bývaly hrozně kyselé. Jedna sestra to jednou komentovala, že ovoce bylo tak kyselé, že se jí z toho obnovila panenská blána. Nevěřil jsem tomu, o panenskou blánu tam člověk vůbec nezavadil. Nejvyhledávanější byly tatranky. Já jsem sice noční sloužit nemusel – moje záležitosti většinou počkaly do rána, ale někdy jsem tam zůstal, když sloužila nějaká spřízněná sestra a potřebovala pomoct nebo se bála nějakého magora dokud neusne, a většinou jsem za ochotu dostal právě tatranku rozpečenou v mikrovlnce. Když se na to naplácal lipánek (středočesky pribináček), vzniklo něco jako dortík. Babica by to nazval „tiramisu“. Pro úplnost, existovaly i jiné benefity, které plynuly z interakce s mladými sestřičkami pozdě večer, které pan Míč naopak zmínit opomněl.
Čaj pro pacienty byl dostupný ve várnicích nebo džbánech, podle zvyklostí konkrétního oddělení, a byl hnusný, protože se vyráběl z koncentrátu zvaného „esence“. Vypadalo to jako vyjetý olej a chutnalo to zrovna tak. Nevšiml jsem si, že by tuhle hrůzu někdo z personálu pil a čaj nebo kávu si vařili tradičními postupy. V tomto ohledu nebyl pan Míč přesný.
Většinou platila zásada, že pokud bylo jídlo pacientovi vydáno a bylo v jeho dispozici, tak se vracelo, i když se jej pacient vůbec nedotkl. Ani v tomto ohledu nebyl pan Míč příliš přesný. Rohlík tedy nebyl po pacientech, protože pacient ho vůbec neviděl.
Nemyslím, že by některý pacient doplatil na nenažranost sester, tedy že by mu jeho jídlo snědly a on zůstal hlady. I když, kdo ví. Někdy jsem se nedivil ničemu, a to bylo před dvaceti lety. Od té doby se díky čím dál méně profesionálnímu vedení dosazovaného čím dál více podle politického klíče (například někdejší hejtman Zimola ustanovil do managementu nemocnice „odborníka“, jehož jedinou zkušeností bylo vedení e-shopu s brýlovými obroučkami) mohl posunout standard libovolným směrem.
Vysedávání na sesterně, kterého se ředitel Míč také dotkl? Jak a kde, podle toho, jak bylo oddělení vedeno. Souviselo to s osobou staniční sestry. To je něco jako mistrová ve fabrice. Chytrá staniční rozplánuje směnu tak, aby zbyl určitý omezený čas na posezení, a to hned z několika důvodů. Jednak je to určitá kapacitní rezerva, do které lze sáhnout, když je zle, tedy problematičtí pacienti nebo hodně příjmů. Pak se během posedávání v sesterně dají prodiskutovat různé věci a vlastně zefektivnit chod oddělení, i když to na první pohled tak nevypadá. V neposlední řadě naberete síly a můžete pak zase makat. Krátké sezení na sesterně se vrátilo na vyšší produktivitě práce i kvalitě péče, dlouhé je samozřejmě špatně. Blbá staniční honila lidi jak dráb a uvedené benefity neposkytovala, což se většinou obrátilo po čase proti ní, protože jí dobrý lidi zdrhli. Hodně staničních byly mizerné manažerky a na své pozici byly buď v důsledku principu seniority, nebo někomu důležitému daly, nebo už nikdo vhodnější nezbyl. Vlastně se jednalo o prostředí, kde byla aplikována skoro 100% genderová kvóta a podle toho to taky vypadalo.
Myslím, že to ředitel Míč bude mít nyní těžké. Míč kritizoval jednu ze sakrálních profesí Babišovy buřtokracie (učitelé, sestry, policisté) a to se neobejde bez následků. O určitých věcech je tady prostě nemluví. Například se nesluší říct, že mnoho učitelů je neschopných (a ono je jich mnoho neschopných), že policajti kradou a lžou (zatímco oni kradou a lžou jak na běžícím pásu) a že sestry jí erární rohlíky. Sice se to děje, ale není to politicky korektní to zmiňovat.
26.02.2019 D-FENS
(504x známkováno, průměr: 1,15 z 5)