Daň z příjmu (fysických osob) je věc, kterou nikdo neplatí rád. Z povinného sociálního nebo zdravotního pojištění alespoň teoreticky ještě někdy něco uvidíte, kdežto daň z příjmu jsou peníze, s nimiž se loučíte nadobro.
O výši DPFO a její struktuře se vedou spory dlouho a nejen u nás. Neexistuje žádný best practice, co se týče její výše, přes to však ve většině zemí světa existuje. Ano, je to ta daň, kterou vám vedle zdravotního a sociálního pojištění každý měsíc strhnou z výplaty. V současnosti je vám ukládá povinnost platit tuto daň zákon 586/1992 Sb. (s mnoha novelizacemi), který definuje i výši daně. Tato v současné době činí:
a) při daňovém základu nižším, než 121 200 Kč 12% z daňového základu
b) při daňovém základu nižším, než 218 400 Kč 14544 Kč a 19% ze základu převyšujícího 121 200 Kč
c) při daňovém základu nižším, než 331 200 Kč 33012 Kč a 25% ze základu převyšujícího 218 400 Kč
d) při daňovém základu vyšším 61212 Kč a 32% ze základu převyšujícího 331 200 Kč
Takové zdanění, kdy nám výše daňové sazby stoupá s výší příjmu, nazýváme progresivním zdaněním. Pokud by výše daňové sazby s výší příjmu klesala, jednalo by se o zdanění degresivní. Pro objektivitu je vhodné dodat, že základ daně jsou vaše příjmy mínus nezdanitelné položky, takže nějaké naprosté minumum, v současnosti příjmy do asi 38000 Kč ročně, se nezdaňují.
Daň z příjmu fysických osob však není to jediné, co platíte. Platíte ještě zdravotní a sociální pojištění, které je, aby si stát nerozházel své voliče, rozděleno mezi zaměstnance, který platí menší část, a zaměstnavatele, který platí větší část. Ukážeme si tedy názorně v grafu, o kolik jste státem odrbáni při konkrétní mzdě (pro zjednodušení vynechám odpisy na děti, invaliditu, studium apod., při vyšších sumách je to už stejně zanedbatelné), zatím nás zajímá ta červená čára:
Mohu kohokoli ubezpečit, že červená čára i za hranicí měsíční mzdy ve výši 100000 Kč, kam už graf nesahá, dále roste. Modrý pak je návrh rovné daně ODS. Moc rovný ten návrh rovné daně, pravda, není (pokud by se platila daň rovným procentem z příjmu, byla by v grafu vodorovná čára, u flat-tax by to naopak byla křivka, klesající směrem dolů, nejdříve prudčeji, pak stále volněji, až by se asymptoticky blížíla nule), progrese tam vidět je až do nějakých 85000 Kč měsíčně, pak se to láme a příjem nad 85000 Kč měsíčně je díky limitu na sociální a zdravotní pojištění zdaněn už méně.
Ale to je přece v pořádku, že ten, kdo více vydělává, platí také vyšší daně, ne?
To je otázka úhlu pohledu. On ten, kdo vydělává, zaplatí více i v systému, kde by se daň skutečně platila pevným procentem ze mzdy a bez odečitatelných položek. Je samozřejmě otázka, zda člověk, který vydělává více, také konzumuje více veřejných statků, přinejmenším u sociálního pojištění je velmi rozumná existence jeho stropu, neboť u lépe vydělávájících je výrazně menší šance, že budou pomoc sociální sítě kdy potřebovat, naopak u osob s příjmy nejnižšími je tato šance poměrně vysoká – a je pochopitelně tím vyšší, čím vyšší tyto dávky jsou. Také některé další služby, například asistenci úřadu práce při hledání zaměstnání, konzumují osoby s vyššími příjmy v mnohem menší míře, často také méně často užívají různých dotovaných služeb (veřejná doprava, veřejné zdravotnictví apod.) a naopak svojí zdaněnou (a často nehorázně zdaněnou) spotřebou státu další příjmy vytváří.
Jenže to není to nejdůležitější. Spor o tom, zda rovná nebo progresivní daň, je klín zaseknutý mezi nízkopříjmovou část populace a střední třídu. Mzda 100000 Kč měsíčně je sice pro někoho pohádková, ale po zdanění vám zbyde 63000 Kč (po reformě 70000 Kč) – to zdánlivě není málo a leckdo může takové příjmy dotyčnému závidět, problém však je, že to není ani nijak zásadně mnoho a zaměstnanec, pobírající takovou mzdu, si ji obvykle za svou práci setsakra zaslouží. Skutečně bohatí lidé se však neživí prací, bohaté živí jejich kapitál. Podle některých měřítek jste skutečně bohatí, když vás váš kapitál dokáže zajistit tak, abyste do konce života nemuseli sáhnout na práci. K tomu není potřeba zase tak moc peněz, stačí hloupých deset, patnáct milionů korun, pokud si nebudete žít na příliš vysoké noze. No uznejte, být bohatý a muset chodit do práce? Co by to bylo za bohatství?
A skutečně bohaté nerozhodí ani to, když bude daň z příjmu fysických osob ještě dále zvýšena. Kapitál je nejmobilnější věc na světě, v současné době se umí přesouvat rychlostí, limitovanou v zásadě jen rychlostí šíření světla v optických vláknech a latencí aktivních prvků v sítích. Když disponujete několika desítkami milionů, je vám v zásadě jedno, kde na vás ty peníze pracují, důležité jsou pro vás jen tři parametry: čistý výnos, likvidita a risiko. Sice vám zákon ukládá za povinnost zdanit zahraniční příjmy, ale to je řešitelné pomocí příslušné struktury právních subjektů, vy ostatně ani z těch subjektů ty peníze nemusíte vyvést, plně postačí, máte-li je zcela pod kontrolu, protože velkou část vaší osobní spotřeby mohou financovat právě ony, bez nutnosti skutečného vyplácení finančních částek vaší ctěné fysické osobě. Dokonce je to často žádoucí, neboť zároveň je tento majetek chráněn proti nárokům každého, kdo by se rozhodl po vás nějaký ten majetek chtít (typický příklad jsou třeba boje o majetek při rozvodech).
Ale to jsme odbočili – progresivní zdanění tedy netrestá ty, kdo mají skutečně gigantické příjmy a ovládají ekonomiku. Ti se mu mohou pouze smát. Progresivní zdanění trestá tvrdě pracující střední třídu, schopné lékaře, vědce, právníky, konstruktéry, architekty, programátory a ostatně také živnostníky, ačkoli ti mohou alespoň odepisovat své náklady. Závist či averze nízkopříjmových skupin vůči střední třídě je velmi hloupá – je to právě střední třída, která vytváří většinu poptávky po zboží a službách a díky této poptávce pak vznikají pracovní místa pro ty nízkopříjmové skupiny, které tak postupně dostávají možnost se také dostat mezi střední třídu, byť ne až na její vrchol. Jakákoli snaha o odírání střední třídy, byť tak oblíbená u různých socialistických demagogů, končí dalším chudnutím chudiny, mimo jiné i proto, že nízkopříjmové skupiny obyvatel nejsou schopny dlouhodobě hospodařit s nějakým větším majetkem, což pochopitelně není jejich vina, oni se to ani neměli od koho a kde naučit.
Země či společenství, kde střední třída neexistuje nebo je potlačena, nemají jen velké ekonomické, ale i prakticky neřešitelné společenské problémy. A pochopitelně, střední třída dokáže vznikat a obnovovat se poměrně rychle sama, pokud jí nikdo nehází pod nohy klacky ve formě vysokých daní, regulací všeho možného a kriminalizace tak přirozeného jednání, jako je uzavírání ujednání za účelem zisku. Proto je co nejnižší danění práce výhodné pro všechny. Teď se samozřejmě nabízí otázka, zda to, s čím prichází ODS, je skutečně nízké danění práce. Co se přímých daní týče, je to jednoznačně krok správným směrem. Pochopitelně ovšem nemáme jen daně přímé…
(Zatím nikdo nehlasoval)