Měsíc se s měsícem sešel a legislativa nám naservírovala zase novou, trochu jinou porci silniční pakárny. Představte si, že přijdete do restaurace, objednáte si ovocné knedlíky nebo třeba smažený sýr s hranolkami, přinesou vám to a vy zjistíte, že do toho jsou přimíchány nudle z polévky. Nemožné?
V restauraci ano. U čerpací stanice už několik dní ne. Zákon o ochraně ovzduší č. 86/2002 Sb. v platném znění totiž přišel s novinkou. Do nafty se od prvního září přimíchávají metylestery řepkového oleje, do benzínu se pak bude od prvního ledna přimíchávat ethanol (pardon, prý „bioethanol“). Původní myšlenka, kterou mimochodem iniciovala Evropská komise, byla zajisté chvályhodná – snížit závislost na dovozu ropy a snížit emise všeho možného, včetně CO2. Proti tomu nelze mít námitek. Pak přišla kvóta – minimálně dvě procenta prodaných paliv pro motorová vozidla musí pocházet z obnovitelných zdrojů.
V ČR se prodávala, není to tak dlouho, ještě před vstupem do EU, bionafta. Byla to směs cca 30% methylesteru řepkového oleje a zbytek tvořila nafta. Mnoha autům toto palivo chutnalo a mimo jiné také stálo pod 20 Kč litr – ano, zejména díky daňovému zvýhodnění. Sám jsem jej vyzkoušel, některé motory na něj jezdily lépe, jiné hůře. Setadiesel od ÖMV, dokud stál 18.90, jsem lil do mnoha aut a nikdy jsem s ním neměl zásadní problém, naopak některým autům docela zachutnal. Po vstupu do EU však začala stát bionafta téměř stejně, co běžná nafta a tak jsem od ní ustoupil a začal se zabývat dalšími palivy, zejména přímo neupraveným řepkovým olejem. Musím tedy říci, že s alternativními palivy mám celkem slušné zkušenosti. Proč mi tedy vadí, že se do nafty přimíchávají metylestery řepkového oleje povinně?
Jednak jsou zde důvody technické. Bionafta, tedy methylestery řepky, se během tří týdnů zkazí. Jsem zvyklý na velkou nádrž a tankuji, jezdím-li jen po městě, jednou za měsíc plnou nádrž a znovu až tehdy, když je skoro prázdná. Občas, i když málo kdy, se stane, že mi těch pětasedmdesát litrů skutečně vydrží na celý měsíc. V kanystru pak mám nouzových deset litrů tak půl roku, někdy i déle. Na to, aby mi probíhaly nějaké biologické procesy v nádrži či kanystru, opravdu nemám náladu. Silážní věž je na takové věci přeci jen vhodnější. Pokud jedete pryč a auto na pár týdnů odstavujete, budete nyní také obtížně řešit zbytečný problém.
Dalším technickým důvodem je fakt, že občas je vhodné vypláchnout od těch biosraček vstřikovací čerpadlo a palivové potrubí. Pokud jezdíte na neupravený řepkový olej, je vhodné tak činit před každým vypnutím motoru, bionafta se sice k čerpadlu i potrubí chová poněkud lépe, ale i tak to občas považuji za rozumné. I těch max. pět procent, bez možnosti propláchnutí čistou naftou, může způsobit, zejména pokud se bionafta začne kazit, různé pryskyřičné uzasazeniny na těch nejméne vhodných místech, může naleptávat hadice apod. Problém s naleptáváním hadic se může vyskytnout také při použití ethanolu ve vozidle se zážehovým motorem – jistě, existují vozidla, která umí spalovat v zásadě jakýkoli poměr benzínu a ethanolu až po 15 : 85, nicméně u těchto vozidel jsou příslušné části patřičně upraveny.
Důvodem dalším je fakt, že biopaliva toho mnoho neřeší. Jejich emise jsou srovnatelné s emisemi z běžných paliv (viz opět zde), jejich produkce je energeticky náročná, pěstování řepky zatěžuje půdu i okolní prostředí apod. Že povinnost prodeje biopaliv je uzákoněna právě v zákonu o ochraně ovzduší, je tedy naprosto směšné. A ostatně i Rusové a Arabové se mohou smát, nějakých pár procent je pro ně zanedbatelných, to mnohem více jim běžně při tankování či distribuci vyteče na zem – viděl jsem, jak Arabové rozváží naftu, teče jim při tom z cisterny zhruba jako u nás voda z cisterny typického kropícího vozu československé výroby na podvozku Škoda 706 (pochopitelně v okamžiku, kdy nekropí, tedy zhruba litr za minutu).
Daňově nezvýhodněné či nedotované biopalivo je také dražší, než brutálně zdaněné palivo fosilní. Ministr Říman to okomentoval slovy, že prý „Luxus si spotřebitelé zaplatí“.
Jestli je nemožnost volby mezi čistou naftou a bionaftou luxus, pak je luxusem patrně i nakažení syfilidou. Při tom ten samý stát skutečně levná biopaliva, tedy čistý řepkový olej, jako palivo používat oficiálně nepovoluje a podle některých výkladů zákona č. 353/2003 o spotřebních daních je jeho užívání v motorových vozidlech dokonce daňovým únikem. Technologie výroby řepkového oleje je podstatně jednodušší, než technologie výroby jeho methylesteru (stačí jej vylisovat), jeho energetická užitná hodnota je vyšší, než u bionafty, vozidla tedy při jeho spalování mají dokonce o pár procent nižší spotřebu, než když spalují běžnou naftu. U bionafty je tomu obvykle naopak – spotřeba (a tedy i emise) se lehce zvyšuje a výkon mírně klesá.
Nikomu nechci nařizovat, na co má jezdit. Nikomu nechci zakazovat používání bionafty. Ale co považuji za důležité, to je právě možnost volby. A protože návrh uzákonění povinnosti přimíchávání biopaliv předložil parlamentu ministr Bursík, myslím, že si zaslouží, aby mu někdo nacpal tankovací pistoli do prdele.
A co chybějící značka?
Další významný krok ke světlým zítřkům představuje nový fixpack zákona o provozu na pozemních komunikacích, č. 361/2000 Sb. Sice odstraňuje některé chyby fixpacku předchozího, slavné release 411/2005 Sb., ale vnáší další úžasnou novinku – zvýšení trestu za chybějící registrační značku motorového vozidla (stačí, aby chyběla jen jedna) na zákaz řízení až na jeden rok a k tomu pokuta až deset tisíc korun. Stačí, aby značka upadla, když do vás někdo nacouvá, dokonce stačí, aby došlo k načnutí rámečku při nacouvání a značka upadla během jízdy.
Nebudu zde opakovat, že ve slušných zemích mají značku na autech jen jednu a sice tu zadní a čím horší země, tím se kvuli značkám více buzeruje. V Sovětském svazu ji musela mít nákladní auta dokonce ještě napsanou bílou barvou na korbě půl metru vysokými písmeny a to zezadu a z boku. Nicméně co je luxusní, to je vyjádření tiskového mluvčího ministerstva dopravy Karla Hanzelky, že prý skutečnost, že značka upadla během jízdy, bude muset ve správním řízení prokazovat řidič. O tristních znalostech tohoto pána, co se týče alespoň základních právních principů, víme už od ledna, kdy v hlavní zpravodajské relaci jedné celostátní televizní stanice prohlásil na adresu jednoho mého článku prohlásil, že navádění k obcházení zákona může být trestným činem, dnes to opakuje. Pan Hanzelka zjevně neví nic o existenci právního principu in dubio pro reo, resp. in dubio mitius a také netuší, že v jakémkoli řízení, kde se rozhoduje o vině pachatele nějakého skutku, je (nebo by alespoň měla být) tomuto pachateli prokazována vina, nikoli naopak, že by pachatel měl být odsouzen, neprokáže-li on sám svou nevinu.
Jak to tedy je? Přestupkem je vždy zaviněné jednání, k němuž došlo buď z nedbalosti (tedy nesplněním stanovené povinnosti), nebo úmyslně. Řidič je povinnen před jízdou zkontrolovat technický stav vozidla. Pokud jsou před jízdou registrační značky na svém místě, splnil zákonem stanovenou povinnost. Upadla-li značka během jízdy a řidič si toho nevšiml (neboť není stanovena povinnost každých sto metrů zastavit a překontrolovat, zda jsou registrační značky stále na svém místě), nejedná se o zaviněné jednání a tedy ani o přestupek. Správní orgán tedy může potrestat řidiče jen tehdy, pokud prokáže, že vozidlu registrační značka chyběla již před jízdou samotnou, trest v jakémkoli jiném případě je nezákonný a je velká šance uspět se správní žalobou proti rozhodnutí tohoto úřadu u soudu.
6.9.2007, Root
(Zatím nikdo nehlasoval)