„Západoněmecké ministerstvo spravedlnosti po válce vedli nacisté..“, hlásá titulek článku na Novinkách.cz. A právě tento článek mě zaujal, neboť je třeba ho důkladně doplnit fakty, aby nevznikla jakási vštípená představa nebo snad i účelová propaganda, že nacisté vedli tento úřad jenom a právě proto, aby diskriminovali homosexuály a jiné menšiny.
Po válce prý v Německu chyběli zkušení odborníci, kteří by vybudovali její justiční systém a proto zůstali nacisté v mnoha úřadech, píše se ve článku. Také mě zaujala věta, že ministerstvo obnovovalo po válce demokratický právní řád. A toto je lež. Fakta hovoří jinak. Žádný demokratický právní řád nikdo neobnovoval a ani to nebylo v tehdejším zájmu. Citujme prohlášení státní rady z 21. června 1968: „Západní Německo nemá žádnou lidem demokraticky schválenou ústavu. Takzvaný základní zákon vypracovaly okupační orgány USA, představitelé zájmu kapitálu jej přijali a vnutili lidu západního Německa aniž se jej ptali na souhlas. Avšak i tento základní zákon orientovaný na autoritativní režim současná koaliční vláda z Bonnu zdeformovala nouzovými zákony. Tyto nouzové zákony, jež slouží přípravě více či méně nacisticky zabarvené nouzové diktatury představitelů zájmů monopolního kapitálu a militaristů, vypracoval okruh osob, které spolupracovaly už na Hitlerových zmocňovacích zákonech diktatury a války v Německé říši v okupované cizině.“
Potlačování každé skutečné vnitřní opozice ukázalo i to, jak obrovský vliv má tajná služba na veškerý život státu a společnosti v Německu. V rámci periodicky prováděných rámcových štábních cvičení NATO „Fallex 62, 64 a 66“ bonnská vláda využila příležitosti k tomu, aby považovala stále větší části komplexu nouzových zákonů za schválené a přijaté. A právě sektory tajných služeb, ve kterých též figurovali nacisté, byly při těchto cvičeních plně začleněny do politicko-vojenské struktury nouzového vedení státu a též vybaveny přiměřenými kompetencemi. BDI (Spolkový svaz západoněmeckého průmyslu) a BDA (Spolkové sdružení německých zaměstnavatelů) projevovaly velmi intenzivní zájem o tyto nouzové zákony. Vyvíjely silný zájem, aby tyto zákony byly schváleny a tyto podnikatelské svazy se zajímaly i o jejich obsah. Šlo o úsilí zavést diktátorské formy vlády uvnitř země a o přípravu agrese v zahraničí. Ve výroční zprávě BDI na období 1958 a 1959 je toto: „Od okamžiku, kdy se příslušné úřady začaly zabývat otázkou civilní obrany obyvatelstva, zabývá se tímto problémem i BDI.. ukázalo se, že taková aktivita je také nutná, protože vojenskou obranu ani civilní ochranu, což musí zahrnovat i plánovaní civilního nouzového stavu, samy o sobě nelze považovat za rozumné..“, a ve výroční zprávě z roku 1962 je názor už zřetelně formulován: „Domníváme se, že zadání nouzového zákona už nelze odkládat. Orgány BDI, v jejichž pravomoci je vydávat usnesení, jsou v těsném styku s ministerstvy, od nichž se jim dostalo ujištění, že do jednání o těchto návrzích zákonů budou včas a dostatečně zapojeny.“
Na jaře v roce 1968 tyto svazy už vedly konkrétní dialogy s výkonnou mocí o opatřeních, které bude nutné učinit po přijetí nouzových zákonů. A tady se dostáváme k tomu, že měly být doplněny i podklady o takových občanech, kteří mají být v případě nouze neprodleně zatčeni. Rozhodně se nejednalo jen o nějaké homosexuály, nýbrž o takové občany, kteří byli v opozici a měli odlišné ideologické smýšlení. BDA vydal v té době „pokyny pro stav nouze“. Zde byly koncerny přímo vyzvány, aby sestavily neprodleně tzv. „černé listiny“ o tzv. „politicky nespolehlivých“. Byly posíleny jednotky závodních stráží, v roce 1968 cca o 60 tisíc mužů, kteří těsně spolupracovali s aparátem verfassungsschutzu a tyto jednotky byly společně připravovány na tzv. „společné akce“ s bundeswehrem. Už v roce 1966 si připravila spolková vláda tzv. „Nouzovými nařízeními o bezpečnostních opatřeních“ vhodný prostředek k tomu, aby mohly být zřízeny tzv. „tábory ochranné vazby“ po vzoru hitlerovských koncentračních táborů – eventuálně i na území sousedních západoevropských států. Západoněmečtí velvyslanci v pěti západních hlavních městech dostali výnosem ministerstva zahraničních věcí dne 18. listopadu 1966 (čj.: II A7-85-30-1-4989-1966-US Vert.) příkaz zjistit, zda v zemích jejich působení jsou zákonné podklady pro takové tábory, nebo zda mohou být v nejbližší možné době zřízeny. Diplomaté byli požádáni o velmi diskrétní vyřizování této záležitosti, zejména pak při dotazech u příslušných míst země svého působení. Ústava pro stav nouze vešla v platnost 28. června 1968.
Dlouhodobé plánování opatření tajné služby bylo zejména od nástupu vlády Kiesingera a Strausse. Dějiny nám jasnou řečí sdělují, že vše bylo spojeno se zvyšující se aktivitou sektorů západoněmecké tajné služby, která byla prošpikována nacisty, šlo o dlouhodobé vytváření patřičné sítě a o boj proti demokratickým silám. Snaha bonnského režimu byla jasná – zakotvit diktátorské formy vlády v západoněmecké ústavě a tím samozřejmě zvýšit vliv a význam všech orgánů represe a tajné služby.
10.10.2016 -ed-
(88x známkováno, průměr: 2,90 z 5)