V roce 1744 uzavřeli dva muži v pouštím Najdu smlouvu: válečník podpoří expanzi nové odnože islámu a duchovní zařídí, že vyznavači této odnože válečníku odpřísáhnou bezpodmínečnou věrnost, jinak přijdou do pekla. Válečník se jmenoval Muhammad ibn Saúd a jeho rod vládne dodnes. Duchovní se jmenoval Muhhamad ibn Abd al-Wahhab – a z jeho odnože nevyhnutelně vznikla Al-Kajda i ISIS.
Muhammad al-Wahhab se v roce 1703 narodil v oáze Ujajnah do rodiny vykladačů Šaríi podle školy Hanbali, úzce spojené s teologií Athari. Jako mladík odešel mladý al-Wahhab nejprve zkusit štěstí jako obchodník, kde pro svou inteligenci a snad i lstivost dosáhl titulu šejk, a posléze se vydal studovat interpretaci Šaríi do Mezopotámie a Hijazu, kde se přimkl k nenávistným doktrínám islámského učence ze 13./14. století, Ibn Tajmijja.
Ten se mj. proslavil fatwou proti mongolům, podle které je povinností každého muslima vytáhnout do džihádu proti těm, kteří nežijí podle šaríi i navzdory tomu, že se prohlašují za muslimy; agresivně si vynucoval, že za urážku Muhammada musí být bez milosti udělen trest smrti; bojoval za zničení šíitského i sufijskému islámu jako proti “heretikům, kteří jsou zadobře s křesťany a mongoly” a účastnil se války za vyhlazení či vysídlení Alavitů, které prohlásil dokonce za “ještě větší kacíře, než židy a křesťany” (těch samých Alavitů, mezi které dnes patří klan Asadů v Sýrii, proti kterým Saúdi od počátku syrského konfliktu podporovali militanci všemi prostředky i v příkré opozici vůči vůli USA, např. dodávkami PTŘS frontě Al-Nusrá.)
Když se al-Wahhab ve 30. letech 18. st. vrátil do najdského města Hurajmila, začal vehementně kázat proti šíitům, místnímu pojetí islámu a “laxnímu dodržování Šaríi”. Byl, stejně jako jeho vzor Tajmijja, pobouřen tím, jak movitá, bohatě zdobená otomanská a egyptská smetánka putovala k islámským hrobkám za kouření tabáku a hašiše a hlasité hudby, stejně jako pověrčivostí beduínských kmenů. Shlédl se v ideálu islámu rozpínajícího se za působení prvních chalífů a došel k závěru, že právě militantní expanze za Abů Bakra a jeho následníků byla to nejslavnější a nejlepší období islámu a je nutné se k němu vrátit – a to tak, že muslimové začnou brát Šaríu, Korán a Sunnu doslova a výhradně tak, jak byla vykládána za agresivně expandujících chalífů na samém počátku islámské expanze.
V Hurajmilu mu pšenka nekvetla: nebyl členem tamních prominentních kmenů, takže jej nikdo nebral vážně a nenalezl žádného zastání. Vrátil se tak do svého rodného Ujajnahu, kde se mu podařilo pro své učení získat některé vlivné vůdce: vynutil si ukamenování cizoložné ženy a zbourání šíitské hrobky. Jenže Ujajnah byl blízko významnému šíitskému středisku Al Hufuf – a tamní šíité nesli dosti nelibě, že by jim měl někdo takřkajíc “pod nosem” vyzývat k jejich likvidaci. Donutili al-Wahhaba, že nechce-li zemřít, musí emigrovat. Muhammad al-Wahhab tak odešel do města Ad Dirija, ovládaného beduínským rodem Saúdů.
Beduíni na sebe tradičně pořádali loupeživé přepady: beduínská ekonomika byla založena dílem na pěstitelství v oázách, pokud tam kmen měl zázemí, dílem na loupeživých nájezdech, po kterých náčelník rozděloval lup mezi své válečníky a tím si udržoval svůj post, a dílem na vybíráním tributů či spíše výpalného od měst, vesnic a oáz, které si od beduínů koupily “bezpečí”, resp. to, že nebudou v platebním období vydrancovány. Síly jednotlivých beduínských kmenů, klanů a aliancí ale byly relativně vyrovnané. Muhammad ibn Saúd, jeden z významějších nájezdnických náčelníků, ovšem rychle pochopil že výklad islámu, který přinesl al-Wahhab, vše mění: umožňuje mu interpretovat loupeživé přepady jako svatou válku a tím získat podstatně větší a hlavně trvanlivější moc i vliv.
Učení al-Wahhaba se opíralo zejména o tři pilíře: zákaz inovací bida‘, které měly být viníkem úpadku moci islámu, fanatické dodržování práva Šaría dle interpretace Hanbali ještě zpřísněné doslovným čtením a chápáním Koránu al-Wahhabem, a vynucování přísného konformismu a nenávistné netolerance zejména vůči jakémukoli jinému chápání islámu.
Zakázat všechny, kteří nechtějí zpátky na stromy!
Bida‘ (Bid‘ah) znamená odmítání “nepřípustných inovací”, zejména ve víře (s malinkou změnou čtení ale znamená cokoli “zakázáného Alláhem”, pamatujete na první díl?). Tento zdánlivě nenápadný koncept je nekonečně důležitý: bida‘ v podání al-Wahhaba totiž jako “zavrženíhodnou inovaci” zakazuje kromě výdobytků Západu a “nevěřících” i moderní theologii a vše, k čemu ohledně islámu a jeho výkladu dospěli islámští učenci v průběhu staletí a tím pádem i racionální exegezi včetně tzv. “historické metody”. Ta je přitom naprosto klíčová pro rozumný výklad jakékoli víry: historická metoda je tím, co odmítá bezmyšlenkovitě doslovně přejímat náboženský text, nýbrž jej zasazuje do konkrétního historického kontextu a kriticky hodnotí, co chtěl autor textem vlastně říci a co a jak z toho platí dnes, v naší situaci, společnosti a světě.
Bida‘ je ale definována tak, že zavrženíhodné je vše, co přišlo po tzv. al-Salaf al-Salih: “spravedlivých otcích” neboli prvních třech generacích muslimů (zhusta interpretovaných jako období vlády prvních tří chalífů, což zároveň vysvětluje smrtelnou nenávist wahhabistů k šíitům, kteří první tři chalífy považují za nelegitimní.) To je pro číkoli snahy o reformaci či umírnění smrtící: zatímco islám jako víra se dá posouvat a reformovat různým čtením a překládáním Koránu, vyškrtáváním násilnických hadís jako “neautentických”, resp. falešných a sofistikovanou exegezí muhhamadova životopisu, která jeho násilné skutky striktně omezí podmínkami sebeobrany apod., “al-Salaf” je vymezen jasně a naprosto bez debat.
“Al-Salaf al-Salih” byli prostě a jednoduše ti, kteří vojensky rozšířili islám. Je jich takové množství, že čistě statisticky znemožňují jakoukoli mírumilovnou exegezi. Chronologicky nemohou nebýt spojováni s převratnou vojenskou expanzí islámu. Řada z těchto “otců” – kteří jsou wahhabisty vydáváni za ideální vzor hodný následování všemi muslimy – se prokazatelně zapojila do válek proti křesťanské Byzanci a zemřela v nich. Proti jejich činům nikdo nesmí argumentovat tím, že by snad “al-Salaf al-Salih špatně pochopili Muhhamada”, protože taková argumentace neproběhla tehdy, tudíž se jedná “pozdější výklad” a teologii a tedy je to… Zakázaná věroučná inovace “bida’”.
A co je zvláště významné: podle některých verzí islámské tradice Muhammad nevynucoval konverzi kmenů a komunit, se kterými se nedostal do křížku ve válce o Mekku na islám a nemuslimy “jen” vázal spojeneckými smlouvami a tributy, kdežto právě chalífa Abu Bakr vyvolal “odpadlické války”, ovládl území, které měl Muhammad sám vázat jen smluvně, brutální silou, zlikvidoval pluralismus a násilím nutil lidi ke konverzi k islámu, sjednotil arabské kmeny pod praporem islámu a takto získanou vojenskou moc pak zacílil k nevyprovokované agresi vůči Persii a Byzanci. Jelikož se ale Wahhabismus se odvoláváním na “Al-Salaf” inspiruje a hlásí právě k osobě Abu Bakra s jeho krvavým dobyvačným tažením a instalací náboženské totality, dává mu to do vínku přesně takovou násilnickou netoleranci – a skutečně, wahhabisté dodnes nejvíce ze všeho nenávidí šíity, sufisty a reformní muslimy jako “zrádce pravé víry”, kteří se “zaprodali nevěřícím”, a po nich usiluje o konverzi či vyvraždění všech nevěřících v čele s křesťany a židy, kteří “překroutili písma” a proti islámu kují spiknutí.
Krom toho, že je podle al-Wahhaba jediná správná interpretace Šaríi a Koránu taková, k jaké dospěli juristé za prvních třech chalífů, je podle něj správné i extrémně doslovné čtení vhodně vybraných veršů a doslovné lpění na jejich textu samotném tak, jako je v 18. století uchopily primitivní beduínské kmeny v oblasti Najd (mimochodem, tento tupý fundamentalismus se netýká jen Koránu: v Afghanistánu měli Sověti problém s tamními araby, kteří stejně omezeně vzali Leninovy spisy a chtěli je stůj co stůj aplikovat tak zvráceně doslovně, že si na ně dokonce i komunističtí politruci stěžovali Moskvě.)
Kdo není s námi, je kacíř, odpadlík, bezvěrec nebo pohan!
Posedlost zákazem inovací a nuceným návratem k “al-Salaf” se ale v rámci wahhabismu uceleně rozvinula až v reakci na střet se západní kulturou. Ne že by nebyla přítomna nebo nebyla důležitá, ale do 20. století leželo hlavní těžiště wahhabismu trochu jinde: ve válce wahhabistů proti všem ostatním muslimům, pro kterou byla bida‘ jen jednou ze záminek.
Klíčový koncept wahhabismu se točil okolo slova “tawhid”. Původně šlo o označení samojedinosti Alláha, definici přísného monoteismu, ale nenechte se zmást: Abd al-Wahhab se s tímto tradičním významem nespokojil. “Tawhid” předefinoval tak, že jeho význam přesunul z monoteismu na vynucování “ryzího islámského chování”, které přirozeně definoval on sám podle toho, co jej dráždilo. Tawhid v podání al-Wahhaba tak znamenal samé přísné zákazy: zákaz poutí ke hrobkám imámů i Muhhamada, zákaz většiny druhů hudby, zákaz většiny druhů kreslení, zákaz tabáku a kouření, zákaz náhrobních kamenů, zákaz tance, zákaz hlasitého smíchu, zákaz usedavého pláče, zákaz modlení se v hrobkách (včetně Muhhamadovy) a k andělům, zákaz moderních vynálezů, zákaz hedvábí a konečně zákaz jakýchkoli škol interpretace Šaríi etablovaných po třetím chalífovi (škola Hanbali se do toho samozřejmě nepočítá.) Krom toho jsou do obsesivních detailů popsány požadavky na přesnou proceduru provádění modliteb, správný střih a materiál oblečení atd.
Abd al-Wahhab tak stvořil archetypickou sektu: je podle něj jen jeden pravý islám a ten se pozná tak, že muslimové nedělají nic z toho, co al-Wahhab zakázal a naopak dělají vše co jim přikázal. Následovníci al-Wahhaba si neříkali “wahhabisté” – to naopak považovali a dodnes považují za urážku –, nýbrž “al-muwahhidin”: monoteisté či spíše unitáři. O jednotu a z ní vyplývající totální konformitu jde wahhabismu skutečně “až v prvé řadě” a zároveň je tím, co hnutí umožnilo rychlou expanzi: jelikož se podle al-Wahhaba jediné správné pojetí islámu pozná dodržováním puntičkářsky definovaných islámských zákonů navenek, “správnost” každého wahhabistického muslima je okamžitě jasně viditelná – a může a má být vynucována komunitou.
Podle al-Wahhaba je přímo povinností každého wahhabisty neustále hlídat svého souseda, aby nesešel z wahhabistické cesty, a nutit jej, aby poslouchal Šaríu tak, jak ji rozumí wahhabisté. Jako by takový totalitní požadavek na hlídání každého každým nestačil, již na samotném počátku pak založil ještě “mravní policii”, mutawwiin. Pohůnci mutawwiin, ozbrojení kyji, měli krom dbaní na dodržování šaríi doslova dořvat a případně dovléci všechny muslimy na všech pět islámských modliteb denně, zavírat obchody, popotahovat muže za “příliš dlouhé vlasy” a ženy za to, že nejsou zahalené v souladu s wahhabistickýhi normami atd.
(Působení mutawwiin přesně podle “receptu” al-Wahhaba můžete i dnes vidět na videích z území obsazeného Islámským Státem. Limitně podobně ale Mutawwa dodnes funguje i v Saúdské arábii a neméně fanaticky: jako nejhrůznější příklad bych zmínil tragédii z roku 2002, kdy saúdská muttawa zahnala žačky nazpět do hořící školy a nechala je raději zemřít, protože “nebyly dostatečně zahalené” a “mohly by vzrušit záchranáře” – které Mutawwa fyzicky napadala a bránila jim v záchranných akcích.)
Pokud jakýkoli muslim wahhabisty neposlouchal, byl automaticky onálepkován jako modloslužebník-polyteista (“mušrak”, dopouštějící se “shirk”), odpadlík od islámu (“murtad”), pohan (“jahilijja”) či dokonce bezvěrec “kuffár” úplně stejný, jako židé a křesťané… A tudíž bylo možné a dokonce “nutné” vést svatou válku, džihád, proti jiným muslimům: ti prostě nedodržováním wahhabistických požadavků přestávali být muslimy a hotovo. Abd al-Wahhab doslova prohlásil, že “kdokoli má pochyby nebo váhá” ohledně wahhabistického chápání a reinterpretace islámu, tawhid, shirk a bida, měl by být “zbaven práva na majetek a na život.” Co více, všichni muslimové měli podle al-Wahhaba povinnost přísahat věrnost muslimskému vládci (chalífovi, pokud nějaký byl, nebo v tomto případě rodu Saúdů), jinak měli být výslovně zavražděni a jejich dcery a ženy znásilněny! A aby se ibn Saúdovi a al-Wahhabovi lépe dobývalo, přišel al-Wahhab s konceptem mučednictví ve jménu džihádu, které garantuje muslimům, kteří padnou v džihádu, okamžitý vstup do ráje (který jinak až do smrti vůbec nemají jistý, protože muslimovi ke vstupu do nebe nestačí uvěřit, nýbrž se “váží počet jeho dobrých a zlých skutků” – a to je každá zkratka dobrá.)
Abd al-Wahhabova reinterpretace “tawhid” byla samozřejmě neslučitelná s majoritním výkladem islámu zbytkem tehdejšího arabského světa – podle toho je muslimem kdokoli, kdo odrecituje vyznání víry “šaháda” nebo se narodí muslimskému rodiči – a co více, následování různých škol interpretace šaríi, rituální poutě k hrobkám a modlitby v nich a stejně tak rituální tance byly hloboko zakořeněnou podstatou sufijského islámu, který představoval jednu z nejvýznamnějších a nejvíce volných odnoží sunitského islámu. Různé autority tehdejšího islámského světa, včetně učenců z al-Azharu, tak naopak za odpadlíka od islámu, ignoranta, který nerozumí islámu a nelegitimní sektu prohlásily al-Wahhaba a jeho následovníky.
To ale wahhabistům nevadilo: pod vedením ibn Saúda a zášťitou al-Wahhabova učení vytáhli do svaté války proti všem ostatním – zejména proti šíitům, sufijským muslimům a Ottomanské říši – a začali krvavě dobývat arabský poloostrov džihádem, přičemž namísto argumentů si vystačili s nálepkováním “mušrak!”, “širk!”, “bida‘!” a “takfiri!” a kampaní ryzího terroru. Není náhoda, že jste v poslední době mohli vidět totéž, když wahhabisté z Islámského Státu a předtím wahhabizovaní salafisté v Egyptě přesně s touto “argumentací nálepkami” demolovali islámské hrobky a památky, vraždili sufijské a šíitské muslimy a všechny nemuslimské menšiny v čele s křesťany a židy jak to jen šlo, zakazovali hudbu, tanec, sporty, kulturu atd. a masově znásilňovali: dělali přesně to, k čemu je výslovně vyzýval a učil jejich duchovní vůdce a vzor, šejk al-Wahhab.
Saúdi & Wahhabisté dobývají Arábii… A znova.
Muhammad ibn Saúd začal své tažení za ovládnutí arabského poloostrova, tentokrát ostentativně pro prosazení wahhabistického islámu namísto pouhého “tradičního nájezdnictví”, útoky na šíitské vesnice a městečka v oblasti Najd. Oproti předchozímu modu operandi se ale změnila jedna důležitá věc: poraženým nestačilo vyplatit tribut, resp. odevzdat majetek, který si nájezdníci v čele s ibn Saúdem přerozdělili, nýbrž navrch dostali na výběr: buď konvertují k wahhabismu, nebo budou zotročeni či vyvražděni. V každé dobyté komunitě krom toho wahhabisté krom povraždění všech, kteří na al-Wahhabovo pojetí islámu nepřestoupili zničili všechny památky, hroby, hrobky a posvátná místa, které by hypoteticky umožňovaly návrat ke konkurenčním větvím islámu (či dokonce jiného náboženství) – a tím si zajistili i kulturní hegemonii. Do roku 1765, kdy zemřel, si tak ibn Saúd stihl porobit prakticky celý Najd a zároveň si vytvořil kulturně, právně i nábožensky zcela homogenní říši udržovanou na saúdových válečnících nezávislým represivním aparátem, kde byl jakýkoli náznak pluralismu či nekonformity krvavě potlačen a která se hlásila k němu i poté, co Saúdova hlavní vojska odtáhla válčit jinam.
Součástí dohody al-Wahhaba a ibn Saúda bylo i to, že v roli obou dvou mužů budou navždy pokračovat jejich dědicové. Muhhamada ibn Saúda tak promptně nahradil jeho syn, Abd al Aziz, který se oženil se dcerou al-Wahhaba, a pokračoval v postupu. Docházely mu ale zdroje na provoz tak velké říše: loajalitu válečníků si beduínští vůdci vždy získávali rozdělováním kořisti a opulentními hostinami pro tisíce lidí suplovali sociální systém, a na to jednoduše nebylo dost prostředků. Abd al Aziz se tak zaměřil na Mekku a Medinu: kdyby dokázal obsadit posvátné poutní místo islámu a cesty k němu, mohl by olupovat poutníky, danit rituály a vybrakovat Mekku plnou poutnických darů.
V roce 1801 se dostal až k Mecce a zaútočil na ni, ale nedostal se přez městské opevnění a byl odražen amirem Mekky, Šarifem ibn Musa’idem ibn Said Effendim. Porobil si ale arabské kmeny v okolí Mekky. Prozatím tak obrátil svou pozornost jinam. V roce 1802 napadl s armádou čítající 12,000 válečníků nejsvětější šíitské město Karbala a vyplenil je: smrt ten den nalezlo 4,000 obyvatel, zejména mužů, zatímco ženy a děti byly zotročeny. Než se ale vydal znovu zaútočit na Mekku, vystrašil její obyvatele ještě terrorem proti nedalekému městu Ta’ifi a nechal je se psychologicky “vydusit”: i taktika exemplárního terorizování menších okolních měst před útokem na obležené velké je něco, co ISIS převzal ode svých přímých předchůdců.
Tai’fi nedobýval samotný rod Saúdů: svěřil špinavou práci Uthmanu al-Mudajiqi, který se původně tvářil jako pomocník amira Mekky, jen aby v pravý okamžik přeběhl na stranu Wahhabistů. Uthman oblehl Tai’fi s asi 11,000 wahhabistickými bojovníky pod velením dvaceti šejků. Ta’ifiané několikrát vytáhli do protiútoku a zasadili wahhabistům tisícové ztráty, ale wahhabistům neustále proudily nové posily, takže se pevnost Ta’ifi vzdala pod podmínkou, že jim i jejich ženám a dětem zůstane svoboda a čest (tzn. nebudou zotročeni, zavražděni ani znásilněni.)
Wahhabistický vyjednavač si ale začal klást další podmínky: nestačil mu majetek, který mu obyvatelé byli ochotni vydat, a prohlásil, že muži mohou jít, ale jejich ženy a děti zotročí. Ta’ifiané v pevnosti jej obměkčovali, ale wahhabistický vyslanec byl akorát stále arogantnější a agresivnější, až jej jakýsi Ibrahim srazil kamenem. Wahhabisté využili odvedení pozornosti vyvolané svým vyjednavačem, dostali se až k pevnosti, prorazili dovnitř a jako berserkeři povraždili všechny, na které přišli: podřezali i ženy a dokonce i batolata v kolébkách. Těm obyvatelům, kteří se snažili utéci nebo byli v nedobytných kamnenných domech, slíbili svobodu s tím, že jim odpouštějí, ale pak je včetně žen a dětí dvanáct dní trápili žízní, hladem, bitím kyji a kamenováním, resp. také podřezali.
Strategie terroru zafungovala: Mekka se v hrůze vzdala, aby se obyvatelé zachránili od osudu Karbaly a Tai’fi. Byla vypleněna a wahhabisté zničili hrobky vč. Muhhamadovy a olupovali přijíždějící karavany poutníků. Podobným způsobem – hrozbou umučení k smrti, obklíčením, vypálením a vyvražděním okolních vesnic, odříznutím od vody a jídla atd. – pak wahhabisté dobyli i Medinu, přičemž v této době zemřel Abd Al Aziz a byl nahrazen svým synem Saúdem. Ten ještě párkrát vyplenil Medinu a přijíždějící karavany, ale pak se stáhl zpět do Diriji a správou dobyté Mekky a Mediny pověřil svého syna, Abd Alláha ibn Saúda ibn Abd Al Azize.
Jenže zatímco wahhabizace neúrodného Najdu ve vnitrozemí pustého arabského poloostrova nikoho nezajímala, okupace nejsvětějších měst sunnitského islámu již přehlédnout nešla. Vedoucí roli v islámu si v té době nárokovala Osmanská říše, která ale díky špatné finanční situaci a příliš široce rozprostřeným silám neměla prostředky, jak Mekku a Medinu dobýt nazpět. Pověřila tím tedy svého vazala, egyptského vojevůdce Muhhamada Aliho, který do Arábie v roce 1816 vyslal armádu pod velením svého syna Tursuna. Ten Saúdy poměrně lehko přemohl: Abd Alláha zajal a odeslal do Istambulu, kde jej exemplárně popravili (poté, co jej několik dní trápili tím, co wahhabismus zakazuje: např. poslechem hudby vyluzované na housle), zbytek klanu Saúdů vyhnal z Najdu a město Ad Dirija, tradiční sídlo a přehlídku moci Saúdů, nechal srovnat se zemí. Člen klanu Saúdů, Turki ibn Abd Allah, ale záhy vystoupil z ilegality a znovuobsadil jak trosky Dirijy, tak Rijád, nové hlavní sídlo Saúdů. Najd byl jednoduše tak sjednocený wahhabismem, že jej sice bylo možné dobýt, ale nikoli udržet: rod Saúdů dokonce rozhodoval o záležitostech na území, které fyzicky nebylo pod jejich kontrolou.
A znova.
Ke konci 19. století se konečně objevil protivník, který rod Saúdů zcela vyhnal do kuvajtského exilu: rod Rašídů. Abd al Aziz bin Saúd, nástupce saúdského rodu, se ale ve svých dvaceti letech rozhodl znovudobýt ztracené území. Mezi beduíny se vůdcem stával nikoli ten, kdo je starší, nýbrž ten, za kým stojí výsledky. Po letech shromažďování spojenců tak Abd Al Aziz dal dohromady skupinu nájezdníků a začal provádět rychlé výpady proti území severně od Rijádu, které bylo pod kontrolou klanu Rašídů. V roce 1902 provedl rychlý, překvapivý výpad: za bezměsíčné lednové noci přelezl s pár nejvěrnějšími zdi Rijádu, pobil hlídače a za časného rána otevřel bránu zbytku svých příbuzných a spojenců. Tím si získal odrazový bod v Najdu a skvělé jméno.
Stejně jako jeho předkové se i Abd al Aziz odvolal na Wahhabismus a povedlo se mu přesvědčit rijádskou ulemu, aby jej uznala jako wahhabistického imáma, tzn. nejen válečníka, ale i duchovního vůdce. Díky tomu mohl okolo Rijádu rychle šířit svůj vliv, až se jej klan Rašídů nemohl nijak zbavit; a díky své reputaci získal od Osmanské říše vazalský titul – což mu nebránilo zahájit jednání s Brity o tom, že Osmanům vrazí nůž do zad. Za to dostal dvacet tisíc liber a tisíc pušek “do zápůjčky”.
Díky svému postavení v rámci wahhabismu získal Abd al Azíz klíčové spojence ve zfanatizovaných wahhabistických beduínech, kteří se z náboženských důvodů usazovali v komunitách zvaných “hujar”, kde zaváděli nejstriktnější výklad Šaríi a mravnostní policii přesně podle vzoru al-Wahhaba… A toužili po tom, aby mohli wahhabismus a své totalitní pojetí života v úplné podřízenosti wahhabistickému islámu násilím vnutit všem ostatním. Tito wahhabističtí beduíni si říkali “Ikhwan” neboli bratrstvo a v roce 1915 jich bylo asi 60,000.
Abd al Azíz jim dal šanci touhu po šíření wahhabismu mečem naplnit: již v roce 1913 s nimi bez britské pomoci vyhnal Osmany z východu Arábie a získal tím v arabském světě status jediného muslimského vůdce nezávislého na evropských mocnostech. Své šílené bojovníky pak musel už jen směřovat a krotit, aby si nepopudil Brity: nejprve v roce 1919 zničil celou armádu vládce Mekky, Šarifa Husejna, kterou Ikwhan překvapivě přepadl přímo v jejím polním táboře, a zanechal Mekku “dusit se ve vlastní šťávě” v obavách z opakování historie dobytí wahhabisty. Jelikož se ale Britové s vládcem Mekky Husejnem spojili proti Osmanům, nemohl ještě v ofenzivě pokračovat.
Místo toho tak přesměroval Ikwhan na Halil, kde převálcoval Al Rašídy – jenže Ikhwan po dobytí Halil fanaticky pokračoval v boji za porobení si všech ne-wahhabistů dál a dál, až došel na území Brity nově vytvořených protektorátů. Britové proti Ikwhanu vytáhli s novou technologií, obrněnými vozy a kulomety, a zasadili mu těžké ztráty; současně vynaložil al Azíz veškeré diplomatické úsilí, aby Ikwan zkrotil, díky čemuž před mezinárodní veřejností prozměnu ukázal, že si umí udržet pořádek i uvnitř říše a získal další politické body. V roce 1924 Britové svého spojence Husajna opustili a dali al Azízovi tichý souhlas, aby dobyl Mekku: když sondoval situaci, Británie jej toliko požádala, aby “zajistil bezpečnost poutníků britské národnosti v Mecce”, což si al Aziz vyložil jako souhlas. V září tak wahhabisté opět jako první dobyli město Tai’fi a k pádu Mekky pak stačila její infiltrace 2,000 neozbrojenými bojovníky Ikwhanu, načež se Šarif Husejn vzdal a utekl se do přístavu Jedda. Saúdi s Ikwhanem do konce roku 1925 prakticky bez boje obsadili Medinu a, po garanci bezpečného odchodu Husajnovi, i strategickou Jeddu.
Právě de facto vzniklá Saúdská Arábie tak byla jako první území po stovkách let dobyta Džihádem a Ikwan se stal vzorem pro všechny budoucí džihadisty, stavící svůj náboženský, ideologický i vojenský základ na něm.
Podej čertu prst…
Podpora wahhabistických extremistů se ale rodu Saúdů měla ještě mnohokrát nevyplatit. Ikhwan totiž trval na celé wahhabistické ideologii. Vynucoval tak bida‘, což bylo v příkrém rozporu se snahou al Azíze modernizovat zemi např. výstavbou telegrafního spojení – první nákladní auto, které vjelo na území obývané Ikwhanem wahhabisté zapálili a řidiče zahnali na útěk. Důležitější ale bylo, že se Ikwhan nemohl a nechtěl zříci touhy násilně konvertovat na wahhabismus celý svět a pozabíjet všechny, kteří odmítnou – přičemž tato touha šířit násilím wahhabismus jej vedla i k loupeživým výpadům do Iráku. Jenže ten byl pod britskou správou a Británie dala jasně najevo, že si své nové uspořádání blízkého východu nikým rozvracet nenechá: přesunula do Kuvajtu posily RAF, arabskému světu známého tím, že ze vzduchu zmasakrovalo povstalce Dervišské.
Mezi Ikwhanem a al Azizem tak rostla nevraživost: al Aziz začínal být Ikwhanem považován za zrádce wahhabistického islámu ve prospěch evropských mocností a na druhé straně al Aziz si bolestně uvědomoval, že se sice tváří jako samostatný, ale vládcem se stal s britskou pomocí a Britové jej také snadno mohou zničit. Musel tak obejít všechny kmenové náčelníky, vyargumentovat si u nich podporu, přesvědčit Ulemu, aby mu schválila zásah… A Ikhwan na velbloudech zničit v otevřené, tak trochu občanské válce: nechal je postřílet “bida’” kulomety.
To, že své království založili na wahhabismu mělo rod Saúdů strašit ještě mnohokrát. Museli totiž sedět na mnoha židlích současně – modernizovat zemi, vyjít se zahraničními politiky včetně západních, přesvědčovat ulemu, naklonit si potenciálně nebezpečnou konkurenci, pustit do země cizince, aby těžili ropu, a přitom uklidnit konzervativce, kteří na “svaté půdě” žádné “kuffáry” nestrpěli –, ale s fanatiky není žádný kompromis možný. A do toho se později odehrávalo ještě soupeření mezi egyptským pan-arabismem, který byl pro Saúdy naprosto nepřijatelný, a saúdským pan-islamismem, který byl prozměnu nepřijatelný pro Egypt.
Rod Saúdů, skvělých diplomatů a intrikářů, tak pochopil, co přesně musí udělat: přizpůsobit si wahhabismus svým potřebám. Prve posílili svou náboženskou moc a propojili výklad qahhabismu s královským rodem: al Aziz byl přeci i duchovní vůdce, imám. Ulema, islámský sněm, byla přeci jen méně akční, než Ikhwan, a posvětila al Azizovi jeho plán: království saúdů bude i nadále založeno na wahhabismu, ale ten projde dvěmi na první pohled malinkými změnami. První změna se týkala šíření wahhabismu: všichni muslimové, kteří nevěřili dle al-Wahhaba, byli samozřejmě i nadále mušrik širk kacíři a polyteisté, ale už se jim to nemělo říkat tak nahlas; a samozřejmě měli být konvertováni na wahhabismus, ale již nikoli násilním džihádem, jako to chtěl Ikwhan, nýbrž “soft power”: slovním učením a propagací “da’wa”.
Druhá změna se pak týkala “bida’”: král-imám al-Wahhab trochu poupravil její význam skrze exegezi. Zakázané již nebyly všechny inovace, nýbrž jen ty, které explicitně zakázali al-Salaf al-Salih. U ostatních inovací bylo nutné, aby islámští učenci v čele se saúdskou Ulemou rozhodli, zda jsou dobré pro šíření islámu či nikoli. A Ulemou dokázal rod Saúdů vždy šikovně manipulovat, takže když kupříkladu chtěla zakázat rozhlas a televizi jako bida‘, Saúdi ukázali, že se masmédii dá vysílat čtení Koránu – a rázem byla povolena. Stejně tak se “inovací povolenou k dobru islámu” staly automobily, těžařská zařízení, tanky, letadla a jiné zbraně (vždyť uchránily “jediný pravý wahhabistický islám” od toho, aby byl zničen Brity kvůli příliš přímočarému radikalismu Ikhwanu), internet atd.
Radikální wahhabismus tak byl navenek svázán do sféry islámské univerzity a juristů. V září 1932 mohlo vzniknout Královstí Saúdské arábie. Aby však rod Saúdů uklidnil wahhabistické konzervativce, prezentoval se o to zaníceněji dovnitř a nechal znovuzaložit mravnostní policii, Mutawwu, zmíněnou již v historii tažení al-Wahhaba. Takto sedí Saúdi na dvou židlích: navenek se tváří umírněně, jako spojenci, a vůči vnitrostátním konzervativcům se tváří jako ti nejzapřísáhlější zastánci ortodoxního wahhabismu, který přeci podporují skrze miliardy a miliardy dolarů investované do výstavby náboženských škol a kulturních center, placení učebnic, imámů, knih, profesorů – prostě všeho, co mohlo nějakým způsobem propagovat wahhabismus ve zbytku světa. Tento trend ještě zesílil v 70. letech, kdy Saúdská arábie stála za embargem na USA za podporu Izraele v jeho válce o přežití, Jom Kippur: cena ropy se zvedla třikrát, USA zcela vážně uvažovaly, že celou svou vojenskou sílu vrhnou proti Saúdům a životně důležitou ropu si prostě vezmou… A wahhabisté měli zčistajasna další miliardy dolarů na propagaci wahhabismu.
Vypadalo to, že rod Saúdů vše zvládl a taktika dvojí tváře vyšla. Ale to se jen zdálo.
20. listopadu 1979 přišel šok: do Velké mešity, druhého nejsvětějšího místa sunnitského islámu, vešel pohřební průvod čítající na 500 lidí, převážně mladých studentů islámských škol a bývalých vojáků. Uvnitř posvátného areálu, kde Korán zakazuje prolévat krev, ale rakve otevřeli, vytáhli z nich automatické zbraně a výbušniny a začali střílet. Vůdce skupiny, Juhajman al Utajba, byl přímým potomkem beduínského Ikwhanu a odvolával se na odvrácenou tváří přísahy věrnosti Saúdům, kterou ibn Saúd uzavřel s al-Wahhabem: že wahhabisté jsou panovníku povinni bezpodmínečnou poslušností pouze pokud je správným muslimem – a podle těchto pohrobků Ikhwani byl rod Saúdů v čele s králem Khalidem zkorumpovaný imitací bezbožného západu, tedy nemuslimský, nelegitimní a určený ke svržení a zničení.
Saúdská Ulema nakonec schválila použití síly a saúdská branná moc dokázala (s velkou pomocí francouzských výsadkářů) během dvou týdnů mešitu osvobodit. Ale král Khálid pochopil. Aby Saúdi přežili, musí si více naklonit ortodoxní wahhabisty, kteří odvrhli mírně “vykastrovaný” státní wahhabismus saúdského království a místo něj vyznávali původní násilnické a nekompromisní teze al-Wahhabiho a Ibn Tajmijjy v jejich plné síle. Éra šedesátých a sedmdesátých let, kdy se království v rámci možností liberalizovalo, bouřlivě rostlo a rozvíjelo se a snažilo se přebrat všechny výhody západu a přitom zachovat svůj wahhabistický charakter, byla u konce. Osmdesátá léta přinesou zvrat.
Obsazení Velké mešity totiž napříč královstvím vyvolalo vlnu sympatií a v Íránu ajjatoláh Chomejní vyzval ke svržení saúdského královského rodu. Ačkoli ultrakonzervativní wahhabisté početně nepředstavovali většinu, svým nekompromisním zápalem pro věc získali disproporcionálně velký vliv na směřování celé země. Vzdělané ženy začaly dobrovolně nosit hidžáb když cestovaly do zahraničí, aby tím demonstrovaly svou příslušnost k wahhabismu. Jiné ženy si začaly zakrývat obličej závojem, který do té doby nosily jen ženy z konzervativních rodin. Náboženští studenti, duchovní a juristé se začali dožadovat revize zákonů – nikoli ovšem kvůli většímu zapojení veřejnosti jako jinde v demokratizujícím se arabském světě, nýbrž kvůli odstranění možných odchylek saúdských zákonů od Hanbali Šaríi.
Aby vláda vykázala “islámskou” činnost a upokojila znovu se radikalizující wahhabisty, povolila mutawwiin persekvovat “neislámské chování”, nad nímž do té doby dohlížela každá rodina sama za sebe a podle sebe; pod přísnými tresty zakázala scházení se křesťanům a jiným nemuslimům, které bylo do té doby povolené pod podmínkou, že nebudou svou víru šířit – a přidala peníze náboženským školám. Podobně jako v Evropě v 60. letech byly totiž i v tomto případě kořeny v tom, že islámské univerzity chrlily spoustu wahhabistických imámů a kazatelů, pro které v industrializující se společnosti nebyla volná místa – takže mohli být jen učiteli. Hrozila donekonečna rostoucí kladná zpětná vazba, která celý systém zadusí. Zároveň docházelo k ještě důslednější radikalizaci: došlo totiž ke smísení wahhabismu se salafismem a vzniku neo-salafismu a neo-wahhabismu, ze kterých přímo vznikla Al-Kajda, Taliban a ISIS: učení Abdullaha Azzama, Omara Abd al-Rahmana a zejména Muhammada Qutba se virálně šířilo a hlásalo nutnost džihádu proti bezvěreckému západu.
Máš problém? Přenes jej na jiné…
Saúdskému rodu ale spadla jako dar z nebes příležitost, jak elegantně vyřešit několik problémů jedním tahem: státy jako Pákistán hledaly učitele a upínaly se k islamizaci jako k prostředku, jak se vymezit proti vlivu západní, zejména americké, kultury. Saúdská arábie přitom trpěla kritickým přebytkem radikálních wahhabistických učitelů islámu, kteří doma k ničemu nebyli a dělali samé problémy. Řešení bylo nasnadě: vyslat ony desetitisíce radikálních wahhabistů, aby za saúdské peníze zakládali tisíce madras, náboženských internátních škol, po celém světě, zvláště v Pákistánu, kam je Zia ul Haq pozval s cílem vymýtit negramotnost a posílit islámský charakter země, aby se pojistil proti kulturnímu vlivu Íránu a SSSR, a takřkajíc se “zabavili” bojem někde jinde a proti někomu jinému, než je vládnoucí saúdský rod.
Záhy pak vypukla válka v Afghanistánu, která se hodila ještě více: nevybouření wahhabisté, natěšení na zabíjení bezvěrců a kacířů, se mohli jít vyřádit do války se Sovětským svazem, který Saúdi vnímali jako geostrategické riziko; Saúdi rázem vypadali o hodně více jako správní muslimští panovníci; a to vše tisíce kilometrů od saúdských hranic. Všechny mouchy byly zabité jednou ranou a královský rod si mohl mnout ruce.
Snaha vymýtit ostatní, zvláště “nepřípustně tolerantní” větve islámu je pro wahhabismus nedělitelná a odhaduje se, že Saúdská arábie ji podepřela investicí nejméněsto miliard dolarů jen v posledních několika dekádách. Není to jen výstavba mešit, madras a “islámských kulturních center”: jsou to i saúdské učebnice pro Anglii, stipendia v Mecce jako byla pozvánka pro Amiru, materiální výpomoc všeho druhu… Mimochodem, všimněte si, že wahhabistické milice – od Talibanu až po ISIS – nejraději bojují překvapivými, koordinovanými údery vysoce manévrovatelných a rychlých pick-upů: v principu úplně stejně, jako wahhabisté ibn Saúda sedlající v 18. století rychlé velbloudy. Má paměť mi dokonce říká, že za bojů v Lybii a Sýrii letěly internetem fotky povstaleckých Toyot s rámečky SPZ ještě od saúdského dealera (či dokonce přímo saúdskými SPZ); dnes ale na internetu nic takového k nalezení není.
Backfire II
Jak už to ale bývá, “čiň čertu dobře a peklem se ti odmění.” Vytrvalá snaha saúdské královské rodiny zbavit se problémů s wahhabisty tím, že je se štědrou finanční podporou vyšle do zahraničí a bude se tvářit více wahhabisticky se vymstila podruhé. Wahhabistické madrasy a university v Pákistánu totiž saúdská vláda neměla pod kontrolou (jak řekl princ Turki, velitel saúdské tajné služby: “neděláme operativu, protože ji neumíme. Jediné, co umíme, je vypisovat šeky”), takže se wahhabismus posouval. Jeho vyznavači objevili učení Sajída Qutba a když Saúdská Arábie pozvala “bezvěrecké” armády USA, Francie ad., aby jí pomohly bojovat proti “islámskému” Saddámově Iráku, došli studenti wahhabismu k závěru, že současné “umírněné” pojetí wahhabismu tak, jak jej provozuje saúdská vláda, je ne-wahhabistická hereze zkorumpovaná zhoubným vlivem západní, zejména americké, kultury a kolaborující s “kuffáry” a Izraelem a jako taková musí být smetena. Al-Kajda začala útočit na saúdské cíle.
V dnešní terminologii tak protiterorističtí odborníci rozlišují “wahhabismus” jako onen Saúdy da’wa “zmírněný” systém, panující v KSA, a “neo-wahhabismus” jako hnutí, které je zcela totožné s původním wahhabismem tak, jako jej praktikoval ibn Saúd a Ikhwan (samozřejmě kromě praktické výjimky z bida‘ pro Kalašnikovy, Toyoty a mediální propagandu.) Saúdi pak nemohou neo-wahhabisty označovat slovem odvozeným od svých vlastních kořenů, protože slovo “wahhabismus” je vší silou skrýváno – tak také poznáte jakéhokoli wahhabistu: řekne vám, že žádný wahhabismus neexistuje, to jej jen výmysl kuffárů a mušrik, a saúdskou větev islámu označuje zásadně za “pravé učení”. Proto Saúdi označují neo-wahhabisty za “Qutbisty”. Nu a to vysvětluje dvojí postoj Saúdské Arábie k neo-wahhabistickému Islámskému Státu: ten chce sice násilím sesadit “zkorumpovaný” saúdský královský rod, ale přeci jen se jedná také o wahhabisty. Zato šíitský Írán a syrští Alavité představují smrtelné nepřátele wahhabismu, protože neuznávají jeho samotné základy a úctu k al-Salaf: šíité dokonce al-Salaf al-Salih proklínají a tím si podle wahhabistů všichni zaslouží trest smrti.
Takže nyní již chápete, že když šíité podporovaní Íránem uspěli v Jemenu, Saúdská Arábie se z bombardování ISIS přesunula k bombardování Jemenu. A také chápete, proč USA podporují opozici proti Assadovi tak polovičatě, že jim to vytýká Saúdská arábie, Pákistán i zbytek wahhabistického světa: zdá se, že si Obama, nezatížený studenoválečnými předsudky, nastudoval wahhabismus a došel k závěru, že je v rozporu se zájmy USA. Je si velmi dobře vědom toho, že vojenská podpora sunnitských vzbouřenců v Sýrii je téměř zcela wahhabistický projekt. A ten odmítá podporovat. Nevidím jiné vysvětlení, proč USA vzdor opakovaným výzvám odmítly vyzbrojit proti-Assadovské bojovníky PTŘS a PLŘS a vyjádřily odpor, když jim poskytla Saúdská Arábie poskytla TOW-2 ze svých skladů. Nevidím jiné vysvětlení, proč se nyní Saúdská arábie odvrací s nákupy zbraní od USA k Rusku. Nevidím jiné vysvětlení, proč Obama vší silou proti celému Kongresu tlačí de facto finanční pomoc Íránu, největšímu nepříteli Saúdů a wahhabismu v regionu. A nevidím jiný důvod, proč se Obama snaží mezi syrskými povstalci najít takové, kteří nechtějí bojovat jen proti Assadovi, nýbrž hlavně proti wahhabistickému Islámskému státu a potenciálně Al-Nusře (a také za to již byli wahhabisty uneseni.)
To má jediný háček. Historie ukazuje, že posedlost Saúdské arábie bojem proti Šíitům vede k ještě silnější a masivnější intervenci Saúdů na “zpochybněných” územích: kupříkladu do Libanonu Saúdi de facto nainstalovali Al-Kajdu jako “protiváhu” šíitského Hezb-alláhu a tak zařídili, že i když Izrael uzavřel s Hezb-alláhem příměří, klid neměl, protože sunnitsky-wahhabistická Al-Kajda v útocích pokračovala. Nyní se Saúdská arábie snaží zopakovat pákistánský scénář se záplavou wahhabistických madras v Mali, kde takto disproporcionálně reaguje na šíitské školy se vstupným zdarma; a v Bahrajnu zase ve vleku wahhabistických peněz projistotu staletí usedlou šíitskou většinu masově zbavují občanství, zato je přiznávají tisícům sunnitských imigrantů, aby změnili demografii země.
Wahhabisté v ČR
Když víte, na čem se wahhabismus zakládá a jak nepřátelsky se staví k jiným proudům islámu, zejména sufijskému a reformnímu sunnitskému, snadno pochopíte, co ve své knize „Islám a islamismus v ČR“ píše Lukáš Lhoťan: Saúdská arábie se od počáku 90. let snažila ovládnout českou muslimskou komunitu. To se jí částečně podařilo, protože část muslimských obcí, nenapojených na Saúdy, jednoduše nedosáhla na dotace a zkrachovala, takže jako jediná alternativa zůstaly Saúdy financované a ovládané Islámské nadace a SMSM. Jenže podle Lhoťana tvoří cca. 60% českých sunnitských muslimů turkické etnikum, které s wahhabismem nesouhlasí. Když tak turecky hovořící čeští muslimové zaregistrovali snahy Saúdské arábie ovládnout českou islámskou komunitu, odtrhli se a díky dotacím z větší turecké komunity v Německu si založili vlastní, ne-wahhabistickou mešitu, resp. modlitebnu.
Aby totiž bylo jasno, ortodoxní Turci wahhabismus nesnáší pro roli, jakou sehrál v rozkladu osmanské říše – stejně jako Jordánci, jejichž vládnoucí Hašemité jsou s wahhabismem na nože proto, že Šarif Husajn, vládce Mekky poražený v roce 1924 Ikwhanem, byl otcem Abdulláha I., krále Jordánska – které také ve 20. letech wahhabistický Ikwhan napadal a které se ubránilo jen díky britské intervenci.
Každopádně, pustíte-li si některá česká kázání Alrawiho, veřejné figury saúdskými wahhabisty ovládaných islámských organizací v ČR, nemůžete si nevšimnout jedné věci: hned na začátku se ohnivě vymezí proti inovacím ve víře. Jak se takové doktríně říká? Bida‘. S takovou by již nikoho ani nemělo překvapit, že pak vyzývá k útokům na židy a jiné nemuslimy: wahhabistické učení je dané naprosto jasně, Al-Salaf je Al-Salaf a Abů Bakr opravdu pro nikoho nemůže být vzorem jakékoli tolerance či soužití v míru. Že Alrawi vehementně odmítl pozvání ze strany ambasády USA k mezináboženskému dialogu je tak už jen poměrně samozřejmou trešničkou. Saúdy sponzorované islámské nadace a SMSM sem také opakovaně zvou wahhabistické učence, kteří hlásají nutnost zavedení Šaríi, a Saúdi každý rok sponzorují desítkám vybraných českých muslimů pouť do Mekky, kde se jim dostane důkladné masáže, že jen wahhabismus je ten pravý islám.
Čím toto pojednání ukončit? Snad jen zmínkou, že podle bezpečnostních analytiků se Saúdi nepoučili a dále se snaží ještě více zalíbit ortodoxním wahhabistům: současný král Salman bin Abdel Aziz al-Saud, korunovaný v roce 2015, navázal na svou dlouholetou podporu wahhabistickým “charitám” a nahradil velitele mravnostní policie ještě konzervativnější osobností, odstranil pár reformních islámských učenců z Ulemy, sloučil ministerstvo pro vyšší vzdělávání s Ministerstvem vzdělání, které ovládají wahhabističtí klerikálové, a “restrukturalizoval” výměnné programy studentů, které podle wahhabistických konzervativců “korumpovaly mládež”, a krom toho radikalizuje vztah k šíitské menšině v KSA: při nedávném bombovém útoku na šíitskou mešitu kupříkladu sunnitské stráže odešly chvíli před útokem, což značí, že o útoku věděly předem a nezasáhly.
(13x známkováno, průměr: 1,46 z 5)