Prosím vážené čtenářstvo o názor na následující hypotetickou situaci. Předem upozorňuji OČTŘ (i ostatní, kterým by z textu nebylo zřejmé, že jde o čistou fabulaci), že všechny děje zde popsané byly vymyšleny, ves kutečnosti se nestaly a nejspíš ani stát nemohly.
Jsem majitelem legálně držené krátké palné zbraně větší ráže. A podobně jako většina držitelů jsem vždy doufal, že ji nikdy nebudu muset použít. Vlastně jsem si to ani nedokázal představit. Důvody a okolnosti zde byly rozebrány mnohokrát, takže více netřeba. Nenosím. Předně z pohodlnosti a lenosti a také se nepohybuji v rizikových časech na rizikových místech. Zbraň ukládám do trezoru navzdory rozumně odůvodněným radám. Zaprvé by přemlouvání manželky dalo více námahy než subjektivně pociťované zvýšené bezpečí, zadruhé se mi jednou za dlouhý čas (delší než jeden rok) stane, že se probudím v noci dezorientovaný a nevím co činím, nejspíš nějaký druh somnambulismu. Většinu času je nabito střelivem Fiocchi Black Mamba, stejně jako v zaznamenaném případě.
Je pozdě v noci, možná nad ránem a mne právě probudila rána neznámého původu. Vzápětí jsem si uvědomil, že byla již druhá, ale tato byla doprovázena výrazně slyšitelným tříštěním skla. O pár vteřin později následuje spuštění alarmu v přízemí, to však již neležím v posteli, ale dobíhám do šatny k sejfu. Nacvičeným sledem úkonů otevírám zámek a vytahuji zbraň, natahuji. Přibouchávám těžká dvířka a nechávám zajistit. Jsem zmatený, dezorientovaný, špatně vidím. V tu chvíli se otevírají dveře z chodby do postoru ložnice/šatny. Křičím, obsah sdělení si nevybavuji. Nezřetelný stín se rychle pohybuje směrem k místu, kde se za postelí krčí mimo přímý výhled manželka. Během mého křiku se nachvíli zarazí, ohlédne, ale pak pokračuje původním směrem. V jediném taktu soustředění mi hlavou proběhne nezformulovaná myšlenka přibližně obsahu: „teď nebo bude pozdě“. Chod spouště se zdá být nepoměrně hladší než na střelnici. Je to první výstřel v životě, kterým směřuji na pohyblivý cil. Je to první výstřel v životě, kterým směřuji na živý cíl. Je to první výstřel v životě, který slyším bez sluchátek a v těsném prostoru šatny je slyšet nejen sluchem, ale celým tělem. Na okamžik téměř ohluchnu a původní kvalita sluchu se postupně navrací několik dní. Zde se sluší přiznat, že jsem velice špatný střelec na terč. Přes clonu šoku z výstřelu zaslechnu výkřik. Nedokáži si zpětně vzpomenout, zda to byla nadávka, „au“, nebo jen reakce bez obsahu. Postava se každopádně zastaví a po zlomku vteřiny váhání se obrací na útěk stejným směrem, kterým přišla. V tu chvili cítím velice jemný náznak pachu spáleného masa, tak trošku gyros, ale vzhledem k situaci a pachu „prachu“ to nejspíš bude sugesce. Od první rány v přízemí do okna po útočníkův útěk určitě neuplynula celá minuta, přesnějšího odhadu nejsem (snad pochopitelně) schopen. Do rána samozřejmě nespíme a rozednění vítáme s nesmírnou úlevou.
Ještě tu noc (teď již zaznamenám, že je krátce před čtvrtou hodinou) zjišťuji, že je krumpáčem, který leží zvenku pod oknem na záchod v přízemí toto rozbito (dvě rány, které mne vzbudily). Dále je ve stěně ložnice díra po projektilu, který uvízl ve zdivu (neprošel skrz) a kolem vstřelu několik drobných kapek krve a asi 2-3mm zdeformované tkáně, netuším z které části těla. Dále jsou na schodišti a podlaze v cestě příchodu a odchodu návštěvníka patrné stopy po špinavých botách, ale žádná krev.
Po dlouhé diskusi a vnitřním boji jsme se rozhodli do záležitosti nezatahovat polucajty. Od té doby se nikdo neozval a není mi známa indicie naznačující, že se náš nezvaný host o své návštěvě zmínil. Okno jsem nechal zasklít, díru ve stěně jsem opravil a přemaloval, projektil tam stále je.
Shrnu fakta: vetřelec byl téměř jistě muž. Násilím (dvě rány krumpáčem) si proboural cestu do objektu. Vyšla jedna rána z mé palné zbraně. Byl zasažen. Nedošlo k fyzickému kontaktu. Odešel bez lupu, další fyzické škody jsme nezaznamenali. Psychické škody jsou nepopsatelné, devastující, ale stále doufáme, že nikoliv trvalé.
Moje dohady: pravděpodobně nebyl vážně zraněn, myslím, že silnější krvácení nelze udržet pod kontrolou při útěku. Byl sám, nemám žádné indicie, které by naznačovaly komplice. Po skončení akce jsem neslyšel odjezd vozidla žádného druhu. Možná mel kšiltovku. Naprosto netuším kam byl zasažen. Nejsem sto si vybavit v jaké výšce byla při výstřelu hlaveň – před ránou jsem byl skrčen u trezoru, poté jsem vzpřímeně stál, díra ve zdi byla přibližně ve výšce 170cm.
Pokud někdo dočetl až sem a chtělo by se mu reagovat v diskusi, prosím zejména o posouzení následujícího:
1) do jaké míry bylo moje chování nelegálni ve smyslu momentálně platných zákonů. Určitě nelze pochybovat, že šlo o užití dle zákona 119 §29 1) m), kteréžto jsem nenahlásil. Jde mi ale o další okolnosti. Jak jsem měl postupovat dle zákona?
2) do jaké míry bylo moje chování správné z hlediska morálky? Co jsem udělal špatně? Kde všude jsme měli pouhé štěstí?
3) lze se pro případné další podobné situace lépe připravit? Jak?
Prosím též o pochopení, že se případné diskuse nebudu aktivně (číst budu naopak velice pečlivě) účastnit, takže nebudu schopen doplnit případné nejasnosti ani výslovně poděkovat. Tedy děkuji všem přispěvatelům předem.
(2x známkováno, průměr: 2,00 z 5)