Na studiích jsem měl jednoho známého.
Jmenoval se Abdullah a byl to muslim. Abdullah byl velmi inteligentní člověk i ve srovnání s českými studenty představoval zřetelný nadprůměr, přestože musel překonat jazykovou a kulturní bariéru. Abdullah si v Čechách našel dívku. Jednou večer jsme se bavili na téma nevěra. Člověk si nedokáže představit sám sebe, jak by reagoval, kdyby přistihnul svoji manželku in flagranti s jiným. Abdullah to viděl jasně: „No to ji přece musíš dát přes hubu, to minimálně. Já, kdyby mi ženská zahejbala, tak ji zabiju.“ „A proč “, ptám se, „vždyť ji přece máš rád, co bys získal tím, kdybys ji sprovodil ze světa?“ „No to je jasný“, říká on, „copak to nechápeš?“ A sdělil mi velmi racionálně svůj postoj k věci.
Představte si, máte manželku, děti, dobrou práci, dům, auto, patříte do kategorie úspěšných. A najednou se stane, že Vám zahne Vaše vlastní žena. Je otázkou času, kdy se to dozvědí Vaši kamarádi, známí v práci. Co si o Vás pomyslí? Když si nedokážete udržet vlastní manželku a pořádek v domě, jakpak byste mohl zastat odpovědnější úkoly? Známí Vás začnou mít okamžitě za chudáka, budete všem pro smích, v práci se s Vámi nebudou bavit, dají Vám jen ty nejpodřadnější práce, na kariéru budete moci zapomenout. Ani ve styku s příbuznými na tom nebudete o moc lépe, jste slaboch, podřadný jedinec. Bude Vám houby platné, že máte dům, zdravé děti, auto a peníze, stejně si těch věcí už nebudete moci nikdy užít, pokud nebudete mít čest a respekt. Nemáš respekt, nemáš nic, říkal Abdullah.
Představuji si scény z přelomu 18. a 19. století. Řekli jste někomu něco urážlivého a onen postižený Vás vyzval na souboj. Móda soubojů byla oblíbenou kratochvílí v carském Rusku, v souboji zahynuli básníci Puškin a Lermontov. Byla by to docela dobrá metoda, jak se zbavovat nepohodlných lidí. Zaplatit dobrého střelce, aby urazil osobu Vám nepohodlnou. Usmrcení protivníka v čestném souboji nebyl zločin. I moji předkové s tím měli své neblahé zkušenosti.
Přirozený respekt a čest, které máte, je vlastně víra okolí ve Vás samotného. Je to něco, co se nedá koupit penězi, je to klíč k mnoha branám, společenskému úspěchu a ekonomické prosperitě. V civilizované zemi je osobní čest politika nezbytnou podmínkou politické kariéry, bez osobní cti je politik zkrachovalým politikem. Čest je Vás potenciál kooperace s ostatními: ostatní lidé věří jen člověku čestnému, nikoli nečestnému.
V každé kultuře má osobní čest své vlastní atributy. Tak například v zaostalých kulturách byla osobní čest vždy spojena s fyzickou silou. Je to patrné i na příslušnících sociálně nepřizpůsobivých etnik, kde je fyzická síla a ochota k jejímu okamžitému použití zdrojem velké vážnosti a respektu a nachází se na žebříčku hodnot na těch nejvyšších příčkách. Na druhé straně jsou ekonomicky vyspělé společnosti, kde jsou zdrojem cti jiné atributy – že jste slušní, poctiví, že plníte své sliby, i když je uzavřete jen podáním ruky a bez hordy advokátů a smluvních sankcí. Že je na Vás spoleh. Takový způsob čestnosti, pokud je rozšířen, s sebou nese výrazné ekonomické jistoty, člověk se neutápí v neustálém krytí vlastních zad, takové prostředí motivuje. Proto také vedl tento způsob uspořádání mezilidských vztahů k prosperitě celých národů. Naproti tomu hájení osobní cti prostřednictvím vendetty na Sicílii vedl k jejímu největšímu vysídlení, hospodářské zaostalosti a rozkvětu mafiózního hnutí.
V České republice je v tomto ohledu situace nesmírně tristní. Po čtyřiceti letech komunistické diktatury má dost výrazné množství občanů pocit, že jediná cesta k úspěchu vede přes ojebávání ostatních. Že čest, tak jak ji chápou ve vyspělých společnostech, nic neznamená. Že slušnost je projevem slabosti. Že nejlepší je věci řešit „jako chlap“ rázně a silou. Ano, naše společnost se svým žebříčkem hodnot a představou osobní cti blíží spíše těm balkánským zemím a Sicílii než vyspělým civilizovaným společnostem. Exponenti hlavních politických stran mají svoje poradce, vědí to a sázejí na to. „Buldozer“ Paroubek se prezentuje jako rozhodný lídr, tlačí „prázdného a falešného“ Topolánka do kouta.
Přichází Rath – protistraně sice neimponuje svými revolverovými výroky, ale dělá přesně to, co se po něm chce: drastické redukce, škrty, personální změny. Rozhodný postup. Spousta lidí jásá – i já shledávám na jeho krocích dost věcí opodstatněných, ale na druhé straně s postupujícím časem mi dochází, je většina těch věcí nebyla dotažena do konce, jsou jen na efekt a řadou děr si prachy klidně tečou dál k těm „potřebným“. Je jistě v pořádku, chce-li 80% lidí socialistické zdravotnictví, že se Rath chová podle toho, na druhou stranu ovšem mu nic nebrání vysvětlit lidem a svým spolustraníkům, že solidarita v takovém rozsahu není dlouhodobě udržitelná. Rath zatím udělal jen to, že riziko plynoucí z tržní nerovnováhy mezi omezenou nabídkou a nekonečnou poptávkou v socialistickém zdravotnictví přenesl na bedra lékařů: zatímco jeho předchůdci takto činili jen na bedra nemocnic a jejich personálu, Rath takto činí plošně ve všech zdravotnických zařízeních – státních i soukromých. Je to sice krok vpřed, ovšem špatným směrem, logicky a oprávněně vzbuzuje nevoli. My, kteří jsme zaměstnaní, takové náhlé redukce příjmu o 20 i více procent čas od času zažíváme, soukromým lékařům se toto zatím vyhnulo. Slušný politik by se snažil najít oboustranně přijatelný kompromis, Rath ovšem přilévá oleje do ohně. Divide et impera. Protiakce se soustředily na týden zdravotnického neklidu pořádaný soukromými lékaři – především obvoďáky, gynekology a zubaři. K nim se připojily managementy malých nemocnic, ovšem to de facto protestují lidé přímo z ODS, kteří jsou krajskými samosprávami dosazeni do funkcí, nikoli lékaři poskytující péči, v tom zase manipulují veřejnost média. Ať se přihlásí nemocniční lékař, který pracuje jako zaměstnanec a jde do protestu, já žádného neznám. Ti naopak čekají jako na smilování, až začne platit zákon o neziskových nemocnicích, protože to bude znamenat mimo jiné rozhodovací pravomoci a vyšší platy.
Týden zdravotnického neklidu začal mimořádnou valnou hromadou ČSK. Na tomto shromáždění se ministr zdravotnictví Rath snažil vysvětlit přítomným zubařům své kroky, načež byl opakovaně vypískáván z pódia, několikrát přerušován, racionální diskusi tento výstup nepřipomínal ani náhodou. Pak přišel zlatý hřeb večera, kdy moderátor sešlosti Miroslav Macek oznámil, že si jde vyřídit něco osobního. Tím osobním vyřizováním byl lepanec Rathovi za údajnou urážku Mackovy manželky Blochové. Už samotné zdůvodnění útoku je směšné. Rath nemířil svým revolverovým výrokem na Mackovu ženu, ale přímo na Macka, když prohlásil, že „…a najednou se pak oženil za ty miliony. Někdo miluje duši, někdo miluje tělo, někdo miluje peníze.“ O „tradiční“ postup vyřizování urážky osobní cti, notabene cti blízké osoby zde vůbec nešlo. Takový postup se dá omluvit, pokud někomu rupnou nervy. Toto bylo zcela chladnokrevně naplánované, způsob provedení útoku trochu odbytý, jistě nevyhovující pravidlům souboje podle ruské dvorské etikety, ale to je teď vedlejší. Důležitá je skutečná motivace činu. Pan Macek je politický prominent, ostrý hoch a ostřílený hochštapler mající za sebou několik kauz s kriminálním pozadím. Macek čelil za svého života mnoha urážkám a mediálním faux-pas, většinou mnohem horším, než onen zmíněný Rathův výrok. Takového člověka jen tak neurazíte, sice se ohání osobní ctí, ale ve skutečnosti žádnou nemá a dobře to o sobě ví. Možná bychom si mohli myslet, že se Macek vcítil do role mafiánského bosse, který hájí svoji čest, jinak by přišel o teritorium a byl nemilosrdně odstraněn konkurencí, jak to bylo možno pozorovat na osudech bossů „Maranzana“ a „Lucky Luciana“ z počátku minulého století. Ale podle mého šlo o pragmatický politický kalkul a divadlo pro voliče. Deset dnů před volbami, každý čin exponenta politické strany – zvláště tak významného, jako je Macek, je konzultován s P.R. poradci. Macek není tak pitomý, aby za ta léta nevěděl, o co v tuto chvíli jeho straníkům běží. Političtí poradci ODS identifikovali hlavní mechanismus vzestupu politických preferencí ČSSD. Obyvatelstvo tvořené z komunismem zpracovaných přizdisráčů požaduje rozhodné činy. Samo jich totiž není schopno a tak veškeré své naděje vkládá právě do politických stran. Ukažte chlapi, že jste stejní bulteriéři jako Paroubek, že se ho a jeho přisluhovačů jen tak neleknete! Macek je naprosto ideální osobou. Je znám svými extravagancemi, ačkoli mluví do všeho, nemá žádnou oficiální funkci. Je dostatečně znám veřejně. Na akcích stomatologů ho nikdy nikdo neviděl, až nyní, kdy byl pozván samotným prezidentem ČSK Pekárkem jako „moderátor“. Že by náhoda? Samotná reakce ODS je velmi chladná, tak blízko před volbami. Prezident republiky, který Macka (byť neoficiálně) zaměstnává jako poradce, mlčí. Dovedu si představit, jaká by byla reakce nadstranického prezidenta v případě, že by člen ČSSD obdobným způsobem napadl člena ODS. Asi bychom slyšeli něco o tom, jak je demokratický systém v ohrožení nebo tak něco.
Padla facka na sále. Musíme se smířit s tím, že v naší zemi vládne jistá politická kultura, založená na očekáváních veřejnosti. Pokud platí alespoň papírově demokratické principy, naši politici budou jenom odrazem nás, občanů. Proto je také velmi logické, jak reagovalo auditorium zubařů na sjezdu. U slušného člověka by jeden očekával jako reakci, že zůstane stát jako opařený. Dovedu si představit, jak bych asi reagoval já, otevřel bych hubu a vytřeštil oči. Co se dělo na zubařském shromáždění? Auditorium po Mackově extempóre vybuchlo v hurónský smích a začalo Mackovi tleskat. Naprosto se nepodivilo, nezůstalo šokované. Rathlík dostal po držce, zasloužil si to, dobrý džouk. Dostal i za nás, hajzl jeden. Rathovi tím udělali velmi dobrou službu. Macek totiž svoje číslo zpackal, měl se dívat více na české filmy: „Slezte z toho lustru, Donalde. Vidím Vás…“ Také mohl místo výchovného lepance vrazit Rathovi jednu do zubů. Představte si tu srandu: nepřítel všech zubařů by musel jít žebrat o nápravu chrupu k zubaři, svému nepříteli! Macek to prostě tak úplně nedomyslel, evidentně se v mládí moc nepral. A bylo vidět, že s tím nemá velké zkušenosti. Měl se zeptat nějakého toho sportovního reprezentanta, co na nás vejrá z plakátů ODS. Určitě by mu poradil. Macek také nekontroloval svoji mimiku. Když se napřahoval k pohlavku, soustředil se tak, že vyplázl jazyk mezi rty a vypadal u toho jako mentálně retardovaný pacient Ústavu sociální péče Kociánka. Na filmové scény z divokého západu by ho v Holywoodu rozhodně neangažovali.
Zubaři sami sebe prezentují jako příznivci pravice. Příznivci pravice o sobě často tvrdí, jak jsou nezávislí, silní, jací jsou to společenští lídři, jak krmí socanské darmošlapy v nemocnicích a na univerzitách. Jak by to za jejich pravidel klapalo. Reakce pravicového auditoria „sedla“ daleko více, než onen záhlavec. Jasně ukázala, že zástupci soukromých lékařů jsou v podstatě stejní chudáci, kteří jen sedí na prdeli a čekají, až jim tu prosperitu ODS nějak zařídí. Pochopitelně očekávají výhody socialistického systému s tím, že na jejich prosperitu budou (jako za Klausova Klondiku) doplácet hlavně zaměstnanci. Jsou to přece socky a navíc odboráři, oni dostali Ratha tam, kde je dnes, tak ať platí. Divide et impera. Nepřipomíná Vám to něco? Reakce natolik spontánní se hodnotí sama, dalších důkazů není třeba.
Není třeba připomínat, že lidé, kteří dnes soupeří o koryta nedělají své politické programy pro věčnou lásku k idejím. Dělají to pro prachy a pro lidi, kteří je platí, což ve zdravotnictví nejsou ani lékaři, ani zdravotní sestry ba ani pacienti; je to především farmaceutický sektor, stavební lobby a úřednicko-managerská lobby, která na sebe bere roli zprostředkovatele. Je to tvrdý a nelítostný byznys. Zubaři se zachovali jako poslušní mopslíci tančící tak, jak jim páníček píská, teď se smějte, teď tleskejte, teď prosím nesouhlasné mručení a pískot. Nějaké argumenty? S tím se nezatěžujte, to nechte na nás. Není třeba připomínat, že mopslík od páníčka nikdy nedostane šťavnatou pečeni. Na to je mopslík málo páníčkem vážen. Mopslík dostane pouze zbytky z páníčkova stolu. A až mopslík páníčka omrzí, bude nahrazen jiným mopslíkem. Což platí o všech mopslících obecně, nikoli jen o těch, kteří tak hlasitě hýkali na zubařském sjezdu.
Pro část českých občanů bude pan Macek nyní uomo di rispetto, pro některé dokonce capo di tutti capi. Je čas, aby si oni Mackovi příznivci položili prostou otázku, co to vlastně znamená pro ně osobně.
23.05.2006, Challenger
(3x známkováno, průměr: 2,33 z 5)