Soutěžení dodavatelů mezi sebou o to, kdo dodá spotřebitelům lepší a levnější zboží, je žádoucí a uznává to i stát, jelikož parlament přijal zákon na ochranu hospodářské soutěže (zákon 143/2001 Sb. o ochraně hospodářské soutěže – účinnost od 1. července 2001, dále jen OHS – nahradil původní zákon z roku 1991).
Tento zákon chrání hospodářskou soutěž poměrně přísně jak proti jejímu vyloučení, omezení, jakémukoliv jinému narušení nebo i jen ohrožení (§ 1 OHS) dohodami nebo spojením soutěžitelů a zneužitím dominantního postavení soutěžitelů. Jak však vypadá tato ochrana v praxi?
Stát je 100% vlastníkem státního podniku Česká pošta s.p. (zakladatelem je ministerstvo informatiky), jehož hlavním předmětem podnikání (zisk za rok 2005 před zdaněním 921 milionů Kč) je poskytování poštovních služeb (zásadě doručování předmětů z jednoho místa do druhého místa). Historicky má Česká pošta výhodu nad ostatními účastníky trhu, jelikož do roku 1989 byla jediným subjektem, který poskytoval poštovní služby a vlastní rozsáhlý majetek potřebný k zajištění poštovních služeb. Tržní podíl České pošty na trhu doručování předmětů rozhodně přesahuje 40% takže dle logiky § 10 OHS úřad pro ochranu hospodářské soutěže ani nemusí dominanci (schopnost chovat se nezávisle na jiných soutěžitelích či spotřebitelích) dokazovat. Přesto pocítil stát potřebu zajistit pro svůj podnik posílení jeho dominantního postavení a to přijetím zákona o poštovních službách (29/2000 Sb. – účinnost od 1 července 2000 , dále jen PS).
Ve světle tohoto opatření se zdá, že v § 1 odstavci OHS chybí ustanovení o ochraně hospodářské soutěže proti jejímu vyloučení přijetím zákona, neboť přijetí zákona je jedním ze způsobů jakým stát jedná. Faktem je, že pouhá existence dominantního postavení není důkazem porušení hospodářské soutěže (a OHS tuto skutečnost dokonce připouští), ale musí dojít k zneužití tohoto dominantního postavení k poškození zákazníka, nebo jiného soutěžitele. Tudíž historická výhoda České pošty ještě sama o sobě není v rozporu s OHS, ale co zákon o poštovních službách?
Aby mohl soutěžitel poskytovat kompletní poštovní služby musí mít nejen příslušné živnostenské oprávnění (obvyklá podmínka pro jakékoliv podnikání), ale také získat „poštovní licenci“ od státu ! prostřednictvím Českého telekomunikačního úřadu (§ 18 PS). A co víc na udělení takové licence nemá žadatel právní nárok, ani když splní všechny podmínky, které jsou pro udělení licence požadovány (§ 20 odst.2). A ještě víc, takováto licence smí být dle dikce zákona udělena jen jedna ! (§ 20 odst. 3). Nikde není ani stanoveno, podle jakých kritérií Český telekomunikační úřad hodnotí žádosti o licence, ani že by kritéria musel alespoň dopředu sdělit.
Shrnutí: soutěžitel, který chce vstoupit na trh, musí požádat jiného soutěžitele s dominantním postavením na trhu, aby mu dovolil poskytovat stejné služby. Soutěžitel s dosavadním dominantním postavením má však ničím neomezené právo takovou žádost odmítnout a naopak má právo nařídit svým bezpečnostním složkám, aby žadateli zamezili v nezákonné konkurenci.
Pravda, soutěžitel musí mít v současnosti poštovní licenci jen na doručování písemností, pokud tato písemnost váží méně než 50 g, nebo pokud si za doručení řekne méně! než 18 Kč (nařízení vlády 512/2005 Sb.). Ale ještě v roce 2000 byly hranice nastaveny na 350g a 27 Kč. Toto omezení je postupně snižováno, jelikož však toto snížení zjevně nemá významný dopad, jde ve skutečnosti jen o zdánlivou liberalizaci. Stát prostě zkouší nejnižší možnou hranici omezení, při které je vstup do odvětví ještě omezen (částečně pod tlakem směrnic EU). V případě výskytu konkurence by mohl stát hranici zase bez problémů zvednout. Nepodařilo se mi přesně zjistit podíl licencovaných služeb na tržbách České pošty, protože to ve výročních zprávách není uvedeno, ale bude to něco mezi 1,4 miliardy (tržby za známky) a 9 miliard (celkové tržby za doručování zásilek) z celkových tržeb 16 miliard Kč. Ovšem i rozsahově malé omezení může mít výrazný dopad. Jak by asi vypadal trh telekomunikací, kdyby třeba Český Telecom (Telefónica) mohl udělovat licenci na poskytování telefonních hovorů mobilních operátorů do maximální délky 60 sekund nebo do maximální účtované částky 10 Kč a ostatní operátoři by mohli poskytovat jen delší, nebo dražší hovory? Měl by operátor s licencí výhodu nad konkurencí? Získal by licenci Eurotel, nebo jiný operátor?
§ 18 PS říká, že vláda stanoví minimální účtovanou částku a maximální hmotnost zásilek listin tak, aby byly tyto hodnoty co nejnižší, ale aby vytvořili ekonomické předpoklady pro řádné plnění poštovních služeb (požadavek práva EU). Ustanovení tohoto odstavce lze podle mě vykládat dvěma způsoby, cynicky: „Stanovte omezení tak, aby jste si zachovali dominantní postavení na trhu, ale aby to ještě vypadalo, že hospodářské soutěži není bráněno“, nebo ekonomicky: „Stanovte ceny tak, aby při poskytování těchto služeb ještě držitel licence dosahoval zisk, ale ne příliš velký, aby byl motivován k hospodárnosti“.
Pohled na ceník základních služeb České pošty naznačuje, že správný je první výklad. Nařízení vlády 512/2005 stanovuje rozsah licencovaného poštovního oprávnění na listovní zásilky do 50 gramů a minimální ceny 18 korun. Z poštovních podmínek odsouhlasených Českým telekomunikačním úřadem a z ceníku České pošty s.p. vyplývá, že za základní služby, na něž se vztahuje nařízení vlády 512/2005 je považováno Obyčejné standardní psaní (pohled, klasický dopis) v ceně 7,50 za doručení a Obyčejné psaní v ceně 12,- Kč (respektive 9,- Kč při hmotnosti do 20 gramů). Česká pošta požaduje více jak 18,- Kč až u zásilek nad 500 gramů. Z toho je myslím jasné, že nařízení vlády 512/2005 stanovuje limity poštovního oprávnění značně velkoryse. České poště rozhodně nehrozí, že by jí mohl někdo konkurovat, ani není nucena k žádným úsporám, stále má ještě nejméně 50% rezervu pro zvyšování cen.
Ve smyslu § 18 PS by ekonomické předpoklady pro řádné plnění poštovních služeb zajistilo stanovení ceny na 12 Kč (nejvyšší cena jakou si Česká pošta účtuje za základní služby). Je-li však minimální cena stanovena na 18 Kč, zdá se že jediným účelem je tedy to, aby Česká pošta mohla dlouhodobě nabízet a prodávat služby za nepřiměřeně nízké ceny (vzhledem cenám možných konkurentů), což jistě má nebo přinejmenším může mít za následek narušení hospodářské soutěže (viz. § 11 OHS, který toto chování označuje za zneužívání dominantního postavení).
Z výše uvedeného podle mého názoru jednoznačně vyplývá, že zákon o poštovních službách upevňuje dominantní postavení České pošty s.p. na trhu, a že tím jsou poškozeni minimálně jiní soutěžitelé. Může však být poškozen i spotřebitel, jelikož je dominantní postavení České pošty chráněno zákonem, je zde jistě reálná možnost, že by se mohl najít jiný subjekt, který by služby poskytoval levněji a nejevil takovou ochotu spolupracovat třeba i nad rámec zákona s informačními službami státu (§ 16 PS – poštovní tajemství J). Že takové nebezpečí skutečně hrozí, je zjevné i z toho, že stát pocítil potřebu takový zákon přijmout.
Pokud by neexistoval zákon o poštovních službách, nebo kdyby alespoň neumožňoval udělení pouze jediné licence, mohla by konkurence vstoupit do hry poměrně snadno a rychle. Stát totiž v ostatních oblastech chrání hospodářskou soutěž za každou cenu, včetně narušování vlastnických práv. V § 11 OHS se totiž praví, že „zneužití dominantního postavení je i odmítnutí poskytnout jiným soutěžitelům za přiměřenou úhradu přístup k vlastním infrastrukturním zařízením, které soutěžitel v dominantním postavení vlastní pokud jiní soutěžitelé z právních nebo jiných důvodů nemohou bez spoluužívání takového zařízení působit na stejném trhu jako dominantní soutěžitelé“. Tedy musím–li jako firma mít k poskytování poštovních služeb síť poboček a schránek, požádám úřad na ochranu hospodářské soutěže, aby stanovil „přiměřenou úhradu“ (význam slova přiměřený je nejlépe vysvětlen ve filmu na motivy pohádky sůl nad zlato s Werichem a Burianem) za kterou mě musí pošta pronajmout část svých poboček. Jelikož je většina poboček České pošty poloprázdná, bude Česká pošta dost těžko prokazovat, že to na ní nelze spravedlivě požadovat (§ 11 OHS odstavec f). Potřebné investice pro vstup do odvětví by tedy nebyly tak astronomické jak se na první pohled může zdát. Při neexistenci a nemožnosti přijetí zákona o poštovních službách by se také značně snížilo investiční riziko vyplývající ze skutečnosti, že firma vstoupí do odvětví poštovních služeb, začne významně konkurovat České poště, ta prohlásí, že nemůže řádně plnit základní poštovní službu, a stát prohlásí činnost konkurenta za nelegální a zakáže mu poskytovat část nabízených služeb, čímž by mohly konkurenční firmě poklesnout tržby a stala by se nerentabilní.
Nevím jestli je nutný speciální zákon upravující poskytování poštovních služeb, spíš myslím, že jeho jediným účelem je maskování paragrafu 20, který legalizuje zneužívání dominantního postavení Českou poštou. Je mi záhadou, jak bylo zjištěno, že existuje veřejný zájem na tom, aby zásilky do 50g byly posílány po celé republice za jednotnou cenu. Budiž, existuje-li skutečně takový veřejný zájem (nemělo by ho pak potvrdit referendum?), nechť platí zákon o poštovních službách, ale měl by být změněn paragraf 20 a to tak, že poštovní licenci udělí Český telekomunikační úřad každému, kdo bude ochoten doručovat písemné zásilky do 50 gramů po celé republice za stejnou cenu.
Není-li spotřebitel dominantním postavením České pošty poškozován (viz § 11 OHS odst. 1a) nic se nezmění (legislativní vynucování monopolu není potřeba), je-li však spotřebitel poškozován tím, že je možno poskytovat služby levněji nebo kvalitněji, než to dělá Česká pošta, pak se její chování bude muset změnit, nebo zkrachuje (legislativní vynucování monopolu je v rozporu se zájmy občanů).
Ať žije laissez-faire
(Zatím nikdo nehlasoval)