Poslední květnový den tohoto roku nebylo zrovna slunečné počasí, byla však neděle a mne nenapadlo nic chytřejšího než se zjistit, jak deštivý den proměnit v nějak pro mne zajímavější. Na televizi již delší dobu nekoukám, avšak rádiových vln si někdy užívám, a tak jsem si vzpomněl na spot, který lákal k návštěvě zdejšího muzea s tím, že se něco zajímavého dozvím mj. i o panu Lannovi a jeho životě.
Z Budějovic nepocházím, o Lannovi jsem věděl akorát tolik, že po něm je nejspíš pojmenována jedna z ulic a vzhledem k absenci dalších podnětů bylo rozhodnuto. Ne, že bych spěchal, a tak pěkně po obědě, s plným žaludkem, vyrazil jsem do Dukelské ulice a bylo.
Prvním překvapením při vstupu byl počet návštěvníků, který rozhodně nelze označit za nulový. Ne, že by bylo přeplněno, ale přeci jenom lidé zde opravdu byli, a to nejenom pracovníci muzea, opravdoví návštěvníci. Mám s čím srovnávat, ve zdejším muzeu jsem nebyl poprvé, přiznávám, že jednou za rok či dva se nechám zlákat na nějakou z časově omezených expozic. Muzeum procházím vždy „od shora dolů“, mohu tak srovnávat co se změnilo, resp. co jsem zapomenul.
Dostavil jsem se tedy do nejhořejšího patra a zjistil, že zdejší „nabídka“ je nová a podle mne velmi dobrá. Je zbytečné popisovat co je na místě, to může vidět každý sám, smyslem článku není popisovat exponáty, nýbrž vyjádřit, a to předbíhám, poněkud rozporuplný pocit z návštěvy. Za uvedené patro však rozhodně palec nahoru, líbilo se, je vidět, že si opravdu dali záležet.
Patro níž pak bylo a je věnováno právě panu či rodině Lannově. No, asi jsem byl poněkud namlsán horním patrem, ale nějak to nebylo ono. Ne, že by nebylo na co koukat, ale i tak jsem čekal něco jiného. Příkladem budiž interaktivní obrazovky – zde jsou dostupné informace, které bych já osobně uvítal spíše „ve hmatatelné podobě“. Místa by bylo dost. Místo slibovaných informací o Lannovi je část prohlídkového prostoru věnována dané době. Možná je to dobře, já si myslím, že místo nich mohli vystavit právě informace z interaktivních obrazovek a na ně strčit informace o dění ve světě. Trochu zklamání, ale je to pouhý dojem jednoho z návštěvníků, někdo jiný může být naprosto uchvácen.
V přízemí pak byly expozice dvě, jedna o sv. Anežce, druhá věnována zbraním se soukromých sbírek. Obě měli co nabídnout, zejména u zbraní bylo návštěvníků víc než dost.
Článek však píši z jiného důvodu. Jak jsem již uvedl, návštěva muzea pro mne není ničím novým, pravda v roušce jsem ji ještě neabsolvoval. Co mne však zarazilo, a to poměrně nepříjemně bylo chování pracovníků, resp. pracovnic muzea. Nevím, jestli se jim říká kustodi, hlídači nebo jinak, ale nejen, že jich bylo „jak psů“, což není na závadu, ale a především, zajímalo by mne, z jakého důvodu hlídali téměř každý krok návštěvníků. To se v muzeu tak krade, podvádí nebo provádí nepřístojnosti? Byli až nepříjemné, každého pozorovali, neustále byli poblíž – ale nic neříkali, prostě evidentně hlídali.
A nemusel jsem moc přemýšlet a vzpomínat, kdy jsem se cítil podobně nepříjemně. Bylo to krátce po „otevření hranic“, kdy jsem coby zvědavý občan s nově získanou možností cestovat navštívil obchodní dům Billa v Rakousku – stejně na mne tehdy koukali pracovníci obchodu. Nyní už jenom chyběl nápis „Češi nekraďte“.
Při prohlídce expozice v nejvyšším patře mne napadlo se do muzea zase brzy přijít podívat a věnovat více času právě tomuto patru. Ovšem být sám exponátem – na to se opravdu ve svém věku ještě necítím. A připadat si tak díky přehnanému dohledu se mi opravdu nelíbilo. Takže díky, ale brzká opětovná návštěva rozhodně ne.
31.05.2020 x5O2
Související články:
(50x známkováno, průměr: 2,60 z 5)