Je to můj první článek, tak mějte pochopení. Kdysi jsem tady četl článek o depresi a tak mě napadlo se podělit o své onemocnění, které není tak známé a dokáže člověku pěkně znepříjemnit život. K tomu bych přidal moji zkušenost s lékařstvím v ČR. Trochu mám obavy, že až moc popíšu svoje pocity a dojmy, no ale jinak to v téhle záležitosti asi neumím.
Crohnova choroba je relativně mladé onemocnění, za které si lidstvo může samo (civilizační choroba). Vzniká, jak jinak stresem, špatným jídlem a celkově špatnou životosprávou. Nějaký vliv má asi i dědičnost. Může postihnout celý trávicí trakt. Já osobně ho mám na začátku tl. střeva a na konci. Má také dalších několik druhotných onemocnění, např. tvorba píštělí, afty a celková „vyřízenost“ organismu. Zbytek nemá asi cenu popisovat, kdo chce, najde si.
Crohn se u mě poprvé ozval na dovolené, kde jsem snědl grilovanou rybu a týden jsem strávil v bolestech, průjmech apod. Po týdnu o rohlících, vodě a dietní stravě se vše celkem vrátilo do normálu. Ozval se opět o několik měsíců později (podzim) a rovnou i s abscesem u „medvědího oka“. Rozjelo se nemocniční kolečko. Obvoďačka mě dala mast, že to jsou asi hemeroidy. Nakonec jsem musel na chirurgii do Bohunic, protože absces narostl do takových rozměrů, že se nedalo sedět a chodit šlo jen při neskutečném svědění. Po rektoskopii u které jsem téměř omdlel mi bylo řečeno, že to jsou vnitřní hemeroidy a k tomu prasklina „medvědího oka“, kterou mi způsobil právě ošetřující primář. Stěžoval jsem si i na bolesti břicha a celkové vyměšování nebylo takové, jaké mělo být. Byl jsem tedy objednán na kolonoskopii.
Ta proběhla cca o měsíc později. Byl jsem zcela zfetován a moc si toho nepamatuju. Pamatuju si jen propocený triko strachy, neskutečnou bolest a uklidňování sestřičky. Jedno dobré to způsobilo, absces zázračně zmizel. Byl jsem předán na gastroenterologii, kde se léčím doteď. Pomocí zprávy z Bohunic se určila diagnóza: nespecifikovatelný střevní zánět (tj. buď Crohn anebo ulcerozní kolitida). Dostal jsem prášků plný kabele cca 9 denně a klidový režim. Břicho se uklidnilo, já si chodil hrát hokej a cvičit do posilovny. Do té doby jsem byl dost sportovně založený (otec je voják :D ). O nějaký měsíc později se vrátil absces, ještě horší jak předtím. Ukecával jsem se tím, že zmizí jak ten předchozí, ale paní doktorka na něj přišla dřív jak já. Byl jsem ještě ten den poslán do nemocnice. Tam si každý doktor prohlížel moje medvědí oko a někteří i zkoušeli, jestli náhodou „nepašuju koks“. Druhý den jsem byl poslán na rentgen. Mladý doktor do abscesu napíchnul pár jehel s kontrastní látkou a začalo se rentgenovat. Po pár snímcích oznámil, že tam nic nevidí. Počkáme tedy na zkušenější doktorku, která zrovna operovala. Nahý s jehlami u prdele jsem tam ležel asi hodinu a půl. Nakonec se to se zkušenější doktorkou zvládlo za pět minut. Další den jsem byl na sále, tam jsem byl seřván jaktože mám na sobě brýle a prstýnky (nikdo neříkal, ať si je sundám). Umrtvovali mě na spodek pomocí opíchání míchy. To trvalo asi 15 minut, kdy jsem opět nahý v klubíčku ležel na stole a za zády jsem slyšel jen: „No on má ty obratle moc u sebe“.
Operace dopadla dobře. Po probuzení mě bolely jen ty opíchaný záda a necítil jsem spodek. Nutili mě jít na toaletu, ale vstát jsem nemohl. Nakonec po vypití 1,5 l čaje a myšlenkami u Niagary jsem se podojil do bažantu. Přinutila mě i „uklidňující“ slova sestry: „Jinak budeme cévkovat a to nechcete“. Za další dva dny si mě otec odnesl do auta. Nešlo chodit, protože průchod za abscesem byl vyplněn materiálem, který měl podpořit hojení a každý týden se měl kousek povytáhnout. Do té doby jsem nikdy nejedl antibiotika a chodil max. jen k zubaři a jednou za pár let na odběr krve. Připadal jsem si, jak kdybych utekl hrobníkovi z lopaty, a konečně jsem se dosyta najedl. Každý povytahování toho materiálu bylo, jak kdyby vám zaživa trhaly prsty, vždy jsem pak odcházel jak „naprc… kačer“.
Měsíce šly dál, prášky jsem celkem flákal, protože stejně nezabírají, leda až tak po měsíci. Chodil sem cca každý dva měsíce na odběry, kde se vždy alespoň trochu vidí, jak se Crohnovi daří. Léků se buď přidává, nebo se kombinují s jinýma (kortikoidy). Prošel jsem dalšíma dvěma kolonoskopiemi a dalšíma vyšetřeními co končili na …skopie. Člověk si ale zvykne a musí vydržet
Teď je mi 21 let. Nechal jsem VŠ, protože to člověka stresuje až nadmíru a našel si práci, co mě baví. Začal jsem spíše studovat jak s Crohnem žít, snažím si vyměňovat poznatky s ostatníma. V plánu je trochu alternativní medicíny ač na to moc nevěřím. Zkoušel jsem i různé extrakty z marihuany, ale to se nedá užívat dlouhodobě. Důležitá je pravidelná strava a vyvážená.
Celkově mi Crohn změnil náhled na život a priority. Rodina mě moc nechápe, jak sytý hladovému nevěří tak tady platí, že zdravý nemocnému nevěří. Až na babičky, které taky něco trápí :D.
Naštěstí jsem narazil celkem na prima doktorku, která se snaží. Opak je sestřička, která prudí. Na každou návštěvu je dobré se vybavit trpělivostí, knihou a dostatkem jídla. Jednou jsem čekal i 3 hodiny
Závěrem mě snad napadá, že mi paní doktorka hned na prvním sezení oznámila, že to mám na doživotí a já si v hlavě přemítal: „to jako do konce života“. Sny se rozplynuly a začal každodenní boj sám se sebou (autoimunitní onemocnění).
(8x známkováno, průměr: 3,00 z 5)