Chápejte to spíš jako brainstorming. Cílem není hrát si na Sybillu, ale identifikovat místo, kde je nepřítel nejslabší a rána ho bude nejvíc bolet. Nepřítelem je český moderní sociální stát, dále pouze Kocourkov.
Nedávno tady proběhlo tou konstruktivnější částí diskusí, že Kocourkov dojede na nedostatek zdrojů. Přesněji řečeno, skončí, až zdroje dojdou. Z hlediska posuzování příčiny a následku je to zcela jistě správně. Kocourkov má vestavěný faktor sebedestrukce v tom, že bere peníze těm schopným a pracovitým, aby je následně rozdal neschopným a líným. Zkurvil (thanx, Miloš) tak ještě limitně přijatelnou myšlenku, že sociální systém by měl pomoci těm, kteří z nejrůznějších důvodů pomoc potřebují k tomu, aby obnovil jejich původní výkonnost. Nyní Kocourkov rozdává prachy všem, kteří splní nějaká kritéria a vyplní si formulář. Nedělá to samozřejmě kvůli humanitě nebo solidaritě pracovitých s línými, chytrých s blbými a tak dále. Dělá to proto, aby posílil závislost dávkami obdařených jedinců na státu a tím je připoutal k sobě, protože kdo by kousal do ruky, která ho krmí. Konečně někdo musí provozovat i to přerozdělování, provádět ho, dohlížet na něj, vyhodnocovat jeho účinnost apod., což jsou další tisíce osob závislých na sociálních dávkách nepřímo. Sociální dávky a dotace tak už nejsou ta keynesiánská investice do společnosti, ale zcela regulérní nákup voličských hlasů a loajality. V této souvislosti vás třeba napadne, jací diletanti jsou ti šíbři, kteří při volbách nakupují voličské hlasy za stovku kus. To je hrozně amatérské, protože tu stovku musejí vydat ze svého.
Sociální korupcí se samozřejmě zdroje konzumují, ale netvoří. Navíc popsaný systém demotivuje sponzory (jak to funguje, ukazují nejlépe špičky ledovců – třeba daňový uprchlík Depardieu v Rusku), takže zdroje nejen že nepřibývají, ale je jich stále méně. Nemyslím si však, že by klesající zdroje systém mohly střednědobě ohrozit. Výše uvedená sociální korupce se totiž provádí pomocí peněz a hodnotu peněz nastavuje opět Kocourkov. Když dojdou, tak si prostě natiskne další a většinově to nevadí, protože příjemce je nekritický a situace, kdy včera něco stálo korunu a dnes to stojí dvě, mu nijak zásadně nevadí. Až mu nebudou stačit, řekne si o nášup. Když se to drží v rozumných mezích a netiskne se o mnoho více než v okolních Kocourkovech, tak to nějak funguje a že se to dlouhodobě prohrabává ke kolapsu? To nikoho nezajímá.
Navíc neustálé znehodnocování peněz zajistí také znehodnocení finančních rezerv, které by si pošetilí občané chtěli tvořit, například na důchod nebo na nemoc, a tak se stávají ještě závislejšími na státu, což je z hlediska socialistických ideologů určitě cool. Jihoevropské státy financovaly svoji sociální korupci devalvací měny celá desetiletí, sem tam udělaly „reformu“ v podobě přeškrtnutí několika nul a jelo se dál. EU to teprve zavádí.
Osobně si myslím, že Kocourkov zajde dříve na krizi řízení.
Všichni asi známe pojem „přehřátí firmy“. Nastává v okamžiku, kdy firma neadaptuje svůj řídící model na novou situaci, například na příliv nových zakázek. Tím pádem ztratí zákazníky, protože je není schopná obsloužit, ačkoli její produkty jsou samy o sobě v pořádku.
Stejně tak dopadne Kocourkov. Zhruba před dvěma roky upozornil předseda Nejvyššího správního soudu na to, že stát už není schopen dodržovat zákony, které sám stvořil. Dokonce popsal nějaké mechanismy, které k tomu vedou:
„Přijde nějaký populista, který řekne: Přestupky? Třikrát a dost! To se nám ty věznice zase brzy naplní. Pak přijde někdo s tím, že ve vězení je plno neplatičů výživného. Aha, tak těm budeme brát řidičáky. To jsou tragikomické zoufalé pokusy nekompetentních lidí (…) Systémy jsou zahlceny blbostmi, to nelze jinak vyjádřit. Tím se vše komplikuje a člověk si pak řekne, že stát není schopen plnit své základní funkce, poskytnout mu ochranu,“
Baxovu řeč jsem si se zájmem přečetl a vyhnodnotil to tak, že vysoce postavený státní úředník a jedna z klíčových osob správní justice sice pochopil, jaká je situace a jaké jsou její příčiny, ale nemůže s tím stejně sám nic udělat, protože je obklíčen politiky, kteří musejí bez ohledu na následky realizovat to, co voličům naslibovali.
Zákonodárná moc tak přikládala pod kotel, až „přehřála“ výkonnou moc.
Baxova slova se realizují v čím dál širším měřítku. Jsou věci, na které už prostě systém nestačí. Klasickým příkladem je tzv. „výzva k úhradě stanovené částky“ za dopravní přestupky. Když zaplatíte jednou, posílají vám výzvy dál, když se šprajcujete a „usoudíte jim prdele“ na správním levelu, tak vás nechají na pokoji, protože fightovat s vámi je náročné na čas a skill, každopádně náročnější než oškubat dvacet poslušných hejlů. Na úrovni obcí existují rozsáhlé seznamy osob, které nelze potrestat za dopravní nebo pořádkové delikty. Někdy jde taky o život. V tomto článku o opilých hasičích, který jsem vybral náhodou, padne zajímavá věta „Hasiči byli podezřelí, že o osobě v domě věděli, ale nezaměřili se primárně na její záchranu.“ Systém v tomto případě nezajistil, aby hasiči byli střízliví a aby hasiči zachraňovali lidi, ale čert je vem, potrestat nikoho nelze, není to trestný čin ani přestupek. Když jedete ožralý na kole, je to přestupek. Když jedete ožralý autem hasit, je to OK. To je přece prima. Takových drobných selhání v běžném životě registrujeme celou řadu, některá jsou komická (například jak státní silové složky vozily v metru na Hlavním nádraží toho turistu s pytlem na hlavě, protože si myslely, že má Ebolu), jiná jsou méně komická, jako třeba ten muničák, co už asi měsíc vybuchuje. Selhání jsou čím dál častější a čím dál méně někoho vzrušují, v podstatě se z toho stala norma. Ovce to navíc špatně vyhodnocují a pokaždé, když se něco takového přihodí, tak na to reagují tím, že je třeba to „napravit“ posílením státu, čímž se to celé opět zhorší a tak problém Kocourkova získává kladnou zpětnou vazbu.
Potřebujeme definitivně mnohem víc těch nekompetentních lidí, kteří by dělali víc zoufalých pokusů. Pasivita poslance Humla v posledních měsících mě velmi mrzí. Naštěstí mají ovce štastnou ruku a daří se jim na volebních lístcích pravidelně idenitfikovat ty největší dementy a vybavit je poslaneckými mandáty nebo „vládní odpovědností“. Přes částečnou skepsi nad partikulárními výsledky musím proto konstatovat, že se to vyvíjí správným směrem.
Úplně novej drajv to dostane s nástupem Anofertu. Z těch komunistických kukučů těch Bábových lidí přímo vidím zjevnou snahu dál ten systém zamotat a zkomplikovat milionem dalších regulací, které budou z pozice politiků a „decision makerů“ požadovat zavést a vynutit, ale nebude to možné, protože úředníci budou a) dezorientovaní v legislativní situaci b) špatně vedení ignoranty nominovanými podle politického klíče c) neschopní d) líní. Kromě stále komplexnějšího a neprůhlednějšího prostředí se na krizi řízení bude podílet čím dál horší úroveň těch, kteří se derou ke kormidlu, přičemž většina z nich ani neví, co a jak by s tím kormidlem měla dělat. I v tomto ohledu vkládám do Báby velké naděje.
Finálním stavem bude uspořádání, kdy se společnost v podstatě rozdvojí. Systém dál bude mít obsáhlá pravidla a velmi mnoho institucí s rozsáhlými pravomocemi i agendou, které nebudou s to reálně uplatnit. Paralelně k tomu bude existovat stát ve státě, na který se tato pravidla a instituce nebudou de facto vztahovat. V podstatě Matrix, kdy jedna část společnosti bude relativně komfortně přežívat v rezervaci a vyrábět energii pro chod mašinérie, zatímco druhá se bude protloukat kanály a za pomoci různých prostředků odrážet různě intenzivní protiútoky strážců systému.
(4x známkováno, průměr: 3,00 z 5)