Píše se rok 2015. Většina evropských států má opět svou historickou měnu. Myšlenka společné měny však žije stále. Vytrvala měnová unie Švýcarska a Lichtenštejnska. Eurooptimisté však naštěstí neztratili elán. EU se okotila o několik dalších kolonií.
Bruselská protektorátní láska stačila za 3 roky vzít do náruče Ukrajinu, Moldávii, Srbsko, Mongolsko, Turecko, Tádžikistán, Gruzii, Tatarstán, Uzbekistán a z humanitárních důvodů také Somálsko a Súdán. S Čínou a Indií byla zahájena přístupová jednání. Spojené státy a království Togo nabídku odmítli. Kajmanské ostrovy kupodivu neodpověděly vůbec.
Čerstvým novým členem je Tasmánie. Bruselské zelené oligarchii bylo nesmírně sympatické rozhodnutí tamější vlády o zavedení daně z prdění dobytka. Voli, ovce, krávy i kozy totiž touto nepředloženou činností výrazně zvyšují obsah metanu v atmosféře planety.
Všechny staré i nové země Evropské socialistické unie jsou členy schengenského prostoru. Hranice zmizely. Náš kolektiv, teď již bez zábran propojený, se stává dějinným příkladem multikulturní společnosti. I český venkov již rozkvetl, obohacen o všechny barvy pleti i národních krojů. I malé obce již zdobí roztomilé bobečky mešit se ztopořenými minarety.
Pravda, někdy se vyskytnou drobná nedorozumění. Po skončení loňského ramadánu navrhl prachatický starosta zákaz podávání vepřového masa v místních restauracích. Jednání městské rady však nebylo jednoduché. Starostou je Anvar Karimov, rozložitý dvoumetrový Uzbek, bývalý mistr Uzbekistánu v zápase bez pravidel V originále se nazývá uničtožka. V radě zasedá též drobný Vietnamec Nguyen Sao Ki, přeborník v kung-fu. Umí malíkovou hranou své drobné ručky přerazit sloní páteř jako preclík. Vepřové miluje. Skončilo to čestným kompromisem. Rada nakonec odhlasovala, že vepřové maso se bude podávat pouze 29. února a jinak se budou vozit nutrie. Rada se též usnesla, že na nový nábytek do zasedací místnosti všichni členové přispějí dvaceti procenty svých odměn.
Ale co jsou takové drobné detaily proti hlubokému humanistickému étosu myšlenky soužití různých kultur! Zaujat touto skvělou vizí, přemýšlel jsem, jak bych osobně mohl přispět k jejímu naplnění. Mé sny hovořily o mezikulturním objetí a souznění národů. Inspirován geniální myšlenkou spasitele Václava Havla o globální odpovědnosti, rozhodl jsem se jednat.
Pravda, hranice mezi státy již padly. Všichni mohou všude. Každý, ať veze zdravici spřáteleného etnika, ukradené auto, vznešenou myšlenku nebo heroin, každý má volnost. Víme již, jak to významně přispělo k lepšímu vzájemnému poznání.
Přece však něco zbývá. Důkaz odporného nekolektivního individualismu, separace a odcizení. Jsou to ploty našich zahrad a dveře našich domů! Pochopil jsem konečně svou úlohu v dějinách Evropy. Já budu první, kdo dovede soužití kultur do etického maxima! A tak jsem zboural plot své zahrady a vysadil domovní dveře.
Bylo to v létě a můj Schengen začal žít již během noci. Prvním obyvatelem se stala část rodiny Biháriů. Postavili si stan před okny kuchyně a na ohni z planěk plotu vařili goju. Jedna z malých okatých roztomilých dcerušek si přišla půjčit lžíce. Bylo mi trochu divné, že je hledá po celém domě, i když jsem jí řekl, kde jsou. Jen jsem přestal chápat, proč se Romům říká nepřizpůsobiví občané. U nás se přizpůsobili rychle a dobře.
Dopoledne ještě přišel sympatický drobný Mongol Ulán. Když stáhl z kůže všechny naše králíky, morčata, kočičku Sáru a dvě myši, které ulovil na zahradě, vysvětlil mi, že musí
postavit velkou jurtu. Zítra přijede jeho žena a 12 dětí. Byl to pádný argument. Na jurtu jsem mu přidal norkový kožich mé ženy, protože nebyla doma.
Odpoledne přinesla Somálka Mzuri dvě kachektické děti a oznámila mi, že je první manželkou náčelníka kmene Mašukulumbů. Náčelník Uhuhu přijede se svými bojovníky zítra. Takticky se usadila u studny a vyznačila kmenové území pomocí zapíchaných klacků s navlečenými plechovkami od Coca-coly.
Černooký temperamentní Albánec Škipetar si při seznámení se mnou pohrával s americkým armádním nožem, ale posléze jsem zjistil, že je to jen neurotický tik. Přijel jen s malou taškou. Měl v ní zubní kartáček, výtisk Lisabonské smlouvy, 4 kila heroinu a bibli. Zajímal se, kde mám tresor. Chtěl si tam uložit Lisabonskou smlouvu. Heroin si nechával v noci pod hlavou.
Pak přijeli Mašukulumbové. Ze zbytků mého plotu začali stavět kolovou hradbu kolem studny, kterou prozíravě zabrala Mzuri. To byl okamžik prvního konfliktu. Biháriovci zjistili, že nebudou mít topení na oheň a pohádali se s Mašukulumby. Ovšem v okamžiku, kdy náčelník Uhuhu namířil svůj modrožlutě pomalovaný oštěp na pupek nejtlustšího Biháriovce, byl najednou klid. Jen vyděšené somálské dítě chrchlajíc chrlilo chrchle do studny.
Dánové byli veselá parta. Přijelo jich 6. Pět z nich byli Eskymáci z Grónska. Přivezli čtyři demižony vodky, ale stačily jim jen na 3 dny. Pilo se strašlivě a byla veselost. Horší bylo, že uhnali mrazák. Snažil jsem se vysvětlit, že iglú bude lépe začít stavět v zimě. Nabízeli mi své těstovité ženy, eroticky vonící žluklým tulením sádlem, ale odolal jsem.
Rumunská rodina Manescu Deprescu působila velmi kultivovaně a tak jsem jim nabídl sdílet s námi ložnici. Omnisexuální orientace v mém volnomyšlenkářském pojetí života není nic proti ničemu. I má žena byla zpočátku velmi spokojena s pozorností mou, Manesca a jeho čtyř synů. Když však po třetí takové noci nebyla schopna dojít do práce, začalo se jí to zajídat. Pravila tehdy, že už tý multikultury má plný pysky. „Velká vize vyžaduje velké oběti.“, odvětil jsem,
Po slunném podzimu plném zážitků začaly být chladné dny. Kromě Eskymáků a horských Tádžiků byla už všem zima. První začali vytrhávat dřevěné obklady v podkroví Somálci. Náčelník Uhuhu přišel s pěti bojovníky a pak jsem teprve pochopil, co bylo v dlouhých taškách, se kterými přijeli. Oštěpy byly jen etnický kolorit. V taškách byly ruské kalašnikovy a české škorpiony ozdobené peřím stepního ptactva. Ale to bylo zbytečné. Já, nechutný bohatec tváří v tvář těmto božím lidem jsem pravil: „Vezměte, co potřebujete. Co je mé, je i vaše.“
S uspokojením jsem sledoval, jak části mého domu dávají u ohňů v zahradě teplo všem potřebným. Za zvuků bubnů, kytar, ukulele a mnohohlasého zpěvu jsme spokojeně usínali.
Během týdne se zformovalo společenství muslimů z Tatarstánu, Turecka a balkánských zemí. Vedl je rodilý Brňák a arabista Vojimír Nejezprase. Sympatický a bodrý Moravák s kulatou tváří a malým nosíkem vypadal v turbanu trochu jako sele. K islámu však konvertoval již v roce 1992 na žádost skupiny egyptských imámů, kteří objevili na internetu jeho jméno. Byla to zajímavá historie. Jeden z arabských duchovních se pozastavil nad kdesi uvedeným německým překladem Vojimírova příjmení, který zněl – Ein Mann, welche sagt – essen sie bitte keine Schweinen. Angličtina pak zhostila se překladu jména svým úsporným způsobem – Nopig.
Arabský překlad byl ovšem tak epicky květnatý, že němčina jest proti tomu těsnopis.
„Mléko velbloudic shlížejících okem bedlivým a láskyplným na svá hříbátka, datle, dary to palem s korunami jako lotosové květy, masíčko křehké ptactva nilského, jakož i kořínky, plody či květy něžně orosené jako venušiny pahorky našich žen, všeho s Alláhovým požehnáním do sytosti užívej ku nasycení i radosti duše. Akorát nežer prasata!“
Když si Vojimír přečetl takto své příjmení v arabštině, kterou plynně ovládal, byla jeho konverze k islámu otázkou několika dnů.
Ani tento civilizovaný muž však nezabránil tomu, aby obě WC v mém domě nebyla demontáží záchodových mís přeměněna na turecké záchody. Jedna mísa skončila jako trůn náčelníka Mašukulumbů, druhou pak užívala skupina Rusínů pro úschovu potravin. Když Mohamedáni začali rozebírat za domem kamenný taras pro stavbu minaretu, začal jsem se obávat půdního sesuvu. Bylo by ovšem politicky nekorektní jim to rozmlouvat. Prozatím imám Nejezprase vždy ve 4 hodiny v noci vylezl na montážní lávku u komína a šumavskými lesy se ozývalo melodické volání: „ Alláh akbar. Alláh akbar.“
Instalaci zvonice na druhý komín si brzy po svém příchodu vymohl katolický radikál Francesko Normankonigsmuttertanteatentater. Byl to emeritní ředitel vatikánského odboru ideologického terorismu, jehož oficiální název zní Kongregace pro nauku víry. Dříve měl srozumitelnější pojmenování Svatá inkvizice. Aktivní důchodce Francesko byl nyní čestným předsedou chvalně známé organizace Opus Dei. Ač jinak rozený demokrat, jako každý katolík, neměl Vojimíra rád. Když imám svolával věřící ze svého komína, snažil se ho zasáhnout šipkami s rostlinným jedem pomocí foukačky vyrobené z dutého stonku bolševníku. Tuto zbraň získal výměnou za palečnici od šamana Mašukulumbů. Palečnice byla historická památka z pozůstalosti svatého Jana Sarkandera, ze zařízení jeho mučírny v Olomouci, kde Jan nenásilně rekatolizoval zbloudilé ovečky pobělohorské. Netrvalo však dlouho a oba rivaly smířil čile se rozvinuvší výměnný obchod. Oba pak svorně směňovali Fraceskovo vatikánské mešní víno za Vojimírovu moravskou slivovici a naopak.
Doposud téměř idylické soužití v mém Schengenu narušil trochu jen Heinrich von Swietelski, rodilý Němec z Lužice a bývalý člen Frakce rudé armády. Turek Ali Agca si totiž blízko kompostu otevřel stánek s kebabem. Dělal ho ze všech zvířat, která ulovil a stáhl Mongol Ulán, který stále vylepšoval svou jurtu. Ali kebab uměl. Všichni jsme na něj rádi chodili. V domě už stejně nic k jídlu nebylo. Ani na zahradě. Pozorovatelská mise Evropské unie, složená převážně z francouzských Romů a londýnských Číňanů, vysbírala i všechny hlemýždě.
Heinrich však ideologicky trpěl. „Das ist eine kapitalistische Sau.“, mumlal na Aliho adresu, když zahradou voněl čerstvý kebab.
Našel jsem nakonec bruselsky elegantní politické řešení. Vzal jsem si Heinricha stranou a pravil jsem: „Soudruhu, všichni tu jíme Aliho voňavé šištičky. Dokonce i naši muslimští přátelé ani nezkoumají, z jakého jsou masa. Přece se nechceš vyřadit z našeho kolektivu. Víš, kde by ses pak ocitl?“ V Heinrichově upřímné levicové tváři se zračil zmatek. Zkusil hádat „V prdeli?“ „Ne, Heinrichu, něco daleko horšího. Zůstal bys v izolaci. Mimo hlavní proud integrace.“ Tato strašlivá představa sebrala nebohého stalinistu tak, že se okamžitě odebral k Aliho stánku, omluvil se mu a koupil tři kebaby.
Začínal jsem být blízek mentálního orgasmu své multikulturní katarze. Stačí přitom jen otevřít srdce, peněženku a zbourat ploty! Pravda, v zahradě jsou pokáceny všechny stromy, shořely však v ohních hřejících roztomilé děti všech barev. Před vánicemi zimy nás pořád ochrání zbylé obvodové zdi mého domu. Mé srdce bije vlevo. Pro Evropskou unii a její humanitní ideály.
Ani virus HIV, importovaný ukrajinskou kráskou Čurinkou, ani TBC od Rumunů, ani cholera, kterou svědomitě trousila indická neteř šéfa evropské mise, nic nemůže popřít vznešenost myšlenky soužití kultur bez hranic. Konec konců, syfilis, kapavku a měkký vřed jsme během prvního měsíce měli stejně už všichni. Příští víkend byl očekáván přátelský výsadek Maorů z Tasmánie.
Ač jsem to nečekal, všechno nakonec zkazili Srbové. Místo Tasmánců přijel na olysalé mule jménem Slobodanka atleticky vypracovaný muž v maskáčích. Ze sedlových brašen trčely pažby dvou armádních brokovnic a místo pozdravu na mě zařval: „Slyšel jsem, že se tu motaj nějaký machometáni. Bude se čistit.“ Zíral jsem do hlavně ruské vojenské pětačtyřicítky.
Stojan Jakotyč pak zahájil svou misi tím, že okamžitě podřezal Albánce Škipetara jako ovci a jeho heroin nacpal do sedlových brašen své muly. Jenom Biháriovci stihli zmizet včas. Eskymáci byli jako obvykle úplně ožralí, takže je jenom zašláp. Mongolové uhořeli ve své jurtě. Rumun Deprescu se pokusil nabídnout Srbovi svůj řitní otvor, manželku a všechny děti. Jakotyč je sice nechal naživu, ale vyhnal je do nehostinných okolních lesů. S muslimy se vypořádal způsobem hodným Ratka Mladiče. Všechny je nahnal do mešity a hodil za nimi dělostřelecký granát.
Největší problém měl s Mašukulumby. Uhuhu, Mzuri a jejich bojovníci neprodali svou kůži lacino. Stojan Jakotyč si v podkroví domu udělal palebné hnízdo a Somálci se zakopali u studny. Boj trval tři dny. Nosili jsme potravu ve dne Srbovi a v noci černochům. Jako multikulturní demokraté jsme přece nemohli někomu stranit. Mašukulumbové měli sice opakovací zbraně, ale Stojan Jakotyč měl taktiku. Jakmile černý bojovník vystrčil temeno hlavy ze zákopu, ustřelil mu ho svou pětačtyřicítkou. Zběsile, ale marně pálili Uhuhovi bojovníci do betonových tašek bramac, kterými jsem kdysi dům pokryl.
Třetí den střelba utichla. Stojan se vydal ke studni. Překračoval mrtvá těla, až se dostal k náčelníkovi. Uhuhu byl těžce zraněn, mrtev zcela ale nebyl. Z posledních sil napřímil své modře pomalované kopí se žlutými hvězdami a prohnal ho mezi žebry zuřivého Srba jako ještě včera svůj pyj mezi pysky krásné Mzuri.
S pláčem hořkým a žalem nevýslovným bloudilo mé tělo troskami multikulturní zahrady a má duše troskami vznešených evropských ideálů. A kdesi vzadu v dutině lebeční, někde mezi prodlouženou míchou a hypothalamem se začala vtírat všetečná otázka. Neudělali náhodou soudruzi z Bruselu někde chybu ?
PS.
Tohle vše vám píši z Ostrova svaté Kateřiny, mé nové vlasti. Tady o Evropské unii nikdo nic neví. A já budu zplna hrdla mlčet.
Mou jedinou památkou na prožité dobrodružství je Škipetarův výtisk lisabonské smlouvy. Ale je stále tenčí a tenčí, neboť je vytištěn na recyklovaném měkkoučkém papíře …
(3x známkováno, průměr: 1,33 z 5)