V únoru tohoto roku byl schválen zákon 42/2025 Sb., jímž se mění zákon č.201/2012 Sb., o ochraně ovzduší. Tato novela se těšila nepříliš velké pozornosti sdělovacích prostředků, které v souvislosti s ní řešily hlavně zákaz pálení listí a dalšího zahradního odpadu. Jen okrajově pak byla zmiňována změna právní úpravy tzv. nízkoemisních zón, ačkoliv jde o jednu z nejdůležitějších částí zmíněné novely, co se týče možných důsledků pro širokou veřejnost.
Tato změna totiž jednak odstraňuje některé podstatné části původní úpravy, jež měly zamezit nadměrnému omezení dopravní obslužnosti, a dále nově zavádí obcím možnost vjezd do těchto zón zpoplatnit, a to za podmínek, které obcím de facto umožní zavádět mýto.
Možnost vyhlašovat tzv. nízkoemisní zóny byla v Zákoně o ochraně ovzduší zakotvena i dosud, avšak žádná obec zatím k tomuto kroku nepřistoupila. Dle mého názoru je důvod tohoto překvapivě rozumného jednání prostý, a to skutečnost, že nízkoemisní zóna by byla, na rozdíl od zastupiteli tolik oblíbených zón placeného stání, pro obec věcí po hospodářské stránce ryze ztrátovou. Řidiče vozidel, na které se nevztahovala výjimka dle zákona, dosud pro vjezd do takové zóny opravňovala tzv. emisní plaketa, vylepená na čelním skle vozidla. Výrobu těchto plaket měl zajišťovat Státní fond životního prostředí, takže příjem obce z jejich prodeje by byl nulový. Obce nebyly až dosud oprávněny za vjezd do zóny požadovat žádný poplatek. Pokud by se obec rozhodla udělit pro vjezd výjimku na základě trvalého bydliště, musela tak učinit plošně, tudíž výběr poplatků od místních obyvatel na způsob parkovacích karet též nebyl možný. Zde je vhodné zmínit, že obce měly možnost, nikoliv povinnost, tuto plošnou výjimku na základě trvalého bydliště vyhlásit. Dále byla nutná existence objízdné trasy, což společně s výše uvedenými skutečnostmi činilo zavedení nízkoemisní zóny ztrátovou a nákladnou záležitostí, která by měla pro obecní zastupitele smysl jen tehdy, pokud by jim šlo skutečně o domnělé snížení emisí škodlivin a nikoliv o výběr poplatků spojený s šikanou provozovatelů motorových vozidel. Takový přístup však v českých obcích nehrozí, což si dovoluji na základě pozorování dosavadního veřejného dění tvrdit.
Únorová novela zákona v této oblasti přináší podstatné změny. Obce nově nejsou povinny zajistit objízdnou trasu a ze zákona zcela vypadla možnost vyhlášení plošné výjimky pro vjezd na základě trvalého bydliště, kterou tak nyní obec udělit nesmí. Tuto výjimku nelze udělit ani individuálně. Důvodová zpráva zrušená ustanovení prohlašuje za limitující či snižující účinnost opatření, což je zjevně dle zákonodárců dostatečný důvod. Jediným opatřením pro zachování propustnosti silniční sítě je nyní zákaz vyhlášení zóny v místě, kudy prochází dálnice či silnice 1. třídy.
Mění se též rozdělení vozidel do emisních tříd, kdy přibývají nové třídy pro vozidla s elektrickým a hybridním pohonem. Zcela se ruší emisní plakety, přičemž emisní třída vozidla má být určována přímo na základě emisní normy z registru vozidel, kde má být vozidlo vyhledáno pomocí SPZ. Obce se přitom stále mohou rozhodnout zcela libovolně, jakým emisním třídám vjezd do zóny povolí.
Nepodstatnější změnou je pak možnost umožnit vjezd vozidlům nevyhovující emisní třídy na základě uhrazení tzv. nízkoemisního poplatku, placeného za denní oprávnění. Výši tohoto poplatku si může obec určit zcela libovolně až do astronomické výše 500 Kč/den za běžného stavu a 1000 Kč/den za smogové situace. Obec může výši poplatku odstupňovat na základě emisní třídy vozidla a stanovit různé sazby pro jednotlivé části zóny, naopak nemůže stanovit odlišnou sazbu pro místní obyvatele. Dle důvodové zprávy lze nízkoemisním poplatkem zatížit i vozidla, jež mají do zóny vjezd povolen na základě emisní třídy či individuální výjimky. Poplatek se tedy může týkat všech vozidel, což pak obcím umožňuje nízkoemisní zóny užívat jakožto nástroj pro výběr mýtného. I pokud by zákon nebylo možné takto vyložit, tak obcím nic nebrání například vjezd do zóny povolit jen elektrickým vozidlům a poplatkem zatížit zbytek, což by mělo účinek téměř stejný.
V případě včasného neuhrazení dochází k navýšení poplatku na dvojnásobek, přičemž poplatníky jsou dle zákona společně a nerozdílně řidič i provozovatel vozidla. Úprava nízkoemisních zón Zákonem o ochraně ovzduší tak zavádí provozovateli vozidla další objektivní odpovědnost, poněvadž k vymáhání poplatku stačí prokázat, že vozidlo do zóny vjelo. Snazší vymáhání je ostatně uvedeno i v důvodové zprávě jakožto důvod tohoto způsobu určení poplatníka. Neoprávněný vjezd do nízkoemisní zóny je navíc stále přestupkem dle Zákona o provozu na pozemních komunikacích, za nějž lze uložit pokutu, tudíž provozovatel vozidla bude za tento přestupek trestán hned dvakrát: pokutou a povinností uhradit dvojnásobný nízkoemisní poplatek.
Předmětná novela je dle mého názoru podstatným zásahem do právního státu a svobodné společnosti, jak jsou většinou lidu chápány. Obce získávají možnost pouhým opatřením obecné povahy zavést omezení, jež mohou mít dalekosáhlé dopady na životy obyvatel dotčených oblastí, kdy komukoliv mohou zakázat vjezd do místa bydliště i k vlastní nemovitosti. Právní úprava navíc obcím dává velmi volné podmínky pro rozsáhlý výběr poplatků, a vzhledem ke zkušenostem se zónami placeného stání se lze oprávněně obávat, že této možnosti začnou hojně využívat. Vzhledem ke zrušení požadavku na objízdnou trasu hrozí i vznik „špuntů“ na frekventovaných silnicích 2. třídy v podobě obcí vybírajících nízkoemisní poplatek za průjezd, který může být dalším lákavým zdrojem příjmů vedle pokut za překročení povolené rychlosti. Opět jsou zde podkopávány principy právního státu zavedením další odpovědnosti provozovatele vozidla za chování řidiče a možnosti dvojího postihu za tentýž přestupek. Je tudíž nanejvýš podivné, že zákon 42/2025 Sb. unikl i pozornosti různých motoristických spolků, které jinak s velkým zájmem sledují vývoj právních předpisů týkajících se silniční dopravy. Dopad této novely přitom může být daleko závažnější, než souhrnný účinek všech změn dopravních předpisů od dob ČSSR.
Jistou naději, že obce nebudou nově nabytých pravomocí zběsile využívat, může poskytovat skutečnost, že současná právní úprava neumožňuje nijak zvýhodnit místní obyvatele. Opatření tak nebude možné obyvatelům obcí „prodat“ jakožto boj proti dojíždějícím řidičům, jak tomu bylo při rozsáhlém zavádění zón placeného stání. Dále, příjmy z nízkoemisních poplatků dle zákona náleží do fondu zlepšování kvality ovzduší, který je obec poplatek zavádějící povinna zřídit. To může některým menším obcím ztížit nakládání s těmito příjmy, a tudíž omezit snahu o jejich nabytí. U velkých měst, jež se často chlubí řadou výstředních ekologických opatření placených z obecního rozpočtu, však tento účinek očekávat nelze.
15.06.2025 KPL70
Související články:
(196x známkováno, průměr: 1,08 z 5)