Moji předkové měli holé zadky a tak udělali s osudem trade na můj účet. Pořídili si pozemek nestandardního tvaru. Kvůli tomu, aby moje prabába a pradědek měli o pár metrů Lebensraumu víc, mám já teď několik kokotích sousedů.
Všichni mají sousedku blondýnu nymfomanku, jen já mám sousedku učitelku starou pannu po přechodu (nemyslím die Zebra). Všichni mají souseda tichýcho slušnýho chlápka, jen má mám souseda železničáře, který si pouští nahlas dechovku. Všichni mají za souseda skorokamaráda, se kterým pijou pivo, jen já mám za souseda sucharskýho ekozmrda! A o něm budou následující řádky, respektive ne o něm, ale o systému, který zkouší provozovat.
Zdaleka nejzajímavější ekozmrdovou akcí byla stížnost kvůli kohoutímu kokrhání. V době, kdy němečtí ekoaktivisté požadovali utratit lední medvídě Knuta, který se podle nich narodil do nepřirozených podmínek zoologické zahrady a stejně to s ním půjde od deseti k pěti, chtěl zmrd podobně vyřešit problém s hrabivým ptákem. Samozřejmě, ve stížnosti nebylo ani jednou slovno „zabít“, bylo tam pouze „řešit problém“, což evokovalo vzpomínku na jiného problemsolvera a významného chovatele hrabivého ptactva Himmlera a jeho projekt zvaný Endlösung. Náš soused hodlal ptáka ubíjet ekologicky, například mu pustit dokument Inconvenient Truth. Jenže ani pokročilá občanská společnost nepřiměla kohouta začít mňoukat nebo zpívat něco od U2, dokonce se zdálo, že od dob stížnosti začal řvát ještě hlasitěji, častěji a dříve. Kromě toho jeho majitel zpochybnil ekozmrdovu argumentací přímo v její podstatě. Odmítl totiž tvrzení, že kohout produkuje hluk silnější než 95dB s tím, že neobdržel od dodavatele, necertifikovaného dealera s drůbeží, ke kohoutovi žádnou dokumentaci ohledně vnější hlučnosti a zažádal o provedení kvalifikovaných a zejména nezávislých měření. Snad jen série koncertů Live Earth na poloprázdných stadionech po celém světě byla našemu ekozmrdovi útěchou, protože problematikou hlasitosti kohoutího kokrhání se úředníci odmítli zaobírat. Podobného charakteru byla ekozmrdova jarní občanská aktivita proti mrouskání koček, která se omezila pouze na mailové zprávy těm majitelům drobných šelem, jejichž adresu znal. S kocourem jsem to tehdy probral, proškolil ho o environmentálních aspektech jeho chování a on to vzal na vědomí, nebo alespoň neřekl, že ne. Kupodivu psí štěkání ekozmrdovi nevadí, asi proto, že sám má psa.
Takhle někdy asi před dvěma měsíci šukám kolem domu (=vykonávám home improvement, jak se ten slovník od dob Boženy Němcové změnil) a najednou se z křoví ozve… sousede, máte chvilku?
Ještě radši bych měl chvilku, vidle, lopatu a pytel nehašenýho vápna, ale člověk nemůže chtít všechno najednou.
– Co vy na ty auta, co nám tu jezdí?, zeptalo se křoví.
Kdo kurva tyhle lidi naučí, že když chtějí mluvit, musejí se postavit, natočit se tak, aby je příjemce komunikace viděl a dívat se na něho? Hádám, že je to společná vlastnost těchhle kozomrdů, že ke všemu a všem přistupují tak nějak kradmo. Jak zpíval Landa, oči mu zaplanou při útoku stranou…
– Jak prosím?
– Auta, co tady jezdí, co si o nich myslíte, erektovalo se to konečně.
– No… jezdí. Také jsem si jich všiml.
– No a nezdá se vám, že jezdí dost rychle?
– Já nevím, já to neměřil.
(Na ekomrdovi jsou patrné známky nespokojenosti nad mou netečností, trochu se vzteká, že nejsem dostatečně proaktivní).
– No prostě … nezdá se vám tady poslední dobou nebezpečno… “
(Že by mi chtěl nabídnout intimku nebo tampón?)
– …jako vod těch aut, jestli mi rozumíte.
(Rozumím ti, synu. Příručka zmrdích manipulací, bod 3, vyvolávání strachu.).
– Nezdá. Za posledních 33 let se mi nic vážného nestalo.
– No… podívejte se na tohle.
Podal mi přes vrata dva papíry A4. Jeden byl nějaký text, druhý podpisová listina.
V prohlášení stálo, volně interpretováno: Lidi poslední dobou více souloží. Důsledkem toho jest, že mají víc dětí. Současně ale mají více aut. Více aut naráží do víc dětí. Náraz v rychlosti 50km/h je špatný. Zato náraz ve 30km/h je úplně fajn a děsně cool. Proto chceme, aby se v D-F Dorfu jezdilo 30km/h. Chceme příčné prahy, aby to nás nesvépravné nutilo jezdit pomalu a každých půl roku generálkovat přední nápravu. Potřebujeme odstranit dopravní značky a nahradit je předností zprava, protože je to teď in. To vše pro naše děti…
Na popisové listině bylo asi sedm podpisů. Dva byly zakončeny na -ová, jeden byl suchomrdova žena, druhý stará panna učitelka, která žádné děti nemá a mít nebude a dalších pět byla mužská jména, z nichž mi ani jedno nic neříkalo. Nejspíš opatřil nějaké kámoše, kteří mu to podepsali výměnou za jeho podpis zase na jejich peticích.
– Mohl byste mi prosím prozradit, kolik dětí tady okolo za posledních pět let porazilo auto?
– Mno nevím přesně, ale ty případy se staly.
– Ptal jsem se kolik. Odpovědí na takovou otázku bývá zpravidla číslovka, pokud ovšem nejde o pouhé dohady…
(Ekomrd se jeví touto větou velice rozrušen a nasazuje výraz obvyklý u Milana Šimonovského.)
– To je přece jedno, zda se staly nebo ne, stát se to může…
– Poslyšte, já obdivuju vaši drzost. Přijdete s peticí, popisujete, jak auta ohrožují děti a pak řeknete, že je to vlastně jedno. Nejste schopen říct, zda, jak a kde došlo k jaké nehodě, ale už víte, co proti tomu dělat. Já osobně o žádném incidentu nevím, a to tu bydlím už osm let. Neměňte to, co funguje… a zkuste najít nějaké jiné blbce… (Podávám mu papíry).
– Já jsem pro odpovědný přístup…
– U mně podporu nenajdete. Myslím, že tu energii, co jste do toho vy a vaši přátelé investovali…
(Ekomrd něco namítá, ale nepouštím ho ke slovu)
– … jste mohl vynaložit na to, abyste vlastním dětem vysvětlil, jak se správně přechází silnice. Taky můžete začít jezdit třicet sám, když je to tak správně. A taky přestaňte jezdit na kole po chodníku, chodí tam děti. Takže hlavu vzhůru, bodový systém vás ochrání, halelúja…!, povzbudil jsem ho.
Je to už nějaký pátek, kdy můj osobní ekozmrd zmizel zpátky v živém plotě i s jeho papíry, a zóna slastného bezpečí dosud zavedena nebyla. Nicméně něco kyselého ve mně zůstalo. Uvědomuji si nyní, že provozovat zvůli na lidech a vnucovat jim svůj postoj je vlastně snadné. Stačí vytvořit stranické buňky o pěti šesti lidech a začít generovat petice. Proti radaru, pro radar, proti kohoutímu kokrhání, pro utracení Knuta, proti autům, pro auta… a vytvořit cyklus jejich vzájemného podepisování tak, aby na každé bylo aspoň deset podpisů.
Pak si to přihasit na magistrát nebo nějaký jiný úřad a říci – hle, úřade, zde je projev vůle občana. Podívej, kolik nás je. Konej, jinak si nás nepřej, zostudíme tě při první vhodné příležitosti. Úřad vidí, že je zde deset podpisů za zavedení něčeho, a nevidí těch zbylých 9.990 lidí, kteří s tím autora petice vyhodili podobně jako já vyhnal lokálního ekologického mozkomora. Pokud se úřad na této bázi rozhodne návrh realizovat, pak se nikdo (krom úřadu a všech deseti signatářů petice) nedozví, kdo za návrhem stojí, a nikdo tak nenese odpovědnost za případné důsledky.
Občanská společnost se tomuto mechanismu říká. Je to klacek na zastupitelskou demokracii, která se ve své podstatě (nejdřív získej mandát a pak až dostaneš moc) vlastně přežila. Vlastně mě napadá, že se NSDAP v Německu dostala k moci vysoce demokratickým způsobem, protože byla alespoň jednou zvolena v řádných volbách.
Dobrou zprávou pak je, že podobně jako párek i klacek má dva konce…
(12x známkováno, průměr: 1,33 z 5)