Je ráno 21. května 2038 a pan Václav Cvrček zamířil do práce.
Pan Cvrček cestoval automobilem. Mohl sice jet Nejlepší integrovanou ekologickou městskou dopravou (NIEMD), ale tím by se jeho cesta do třináct kilometrů vzdálené průmyslové zóny protáhla na dvě hodiny. Vláda koalice Zelených a KSČM zakázala v roce 2020 konkurenci v oblasti dopravy osob, což mimojiné vedlo k zákazu soukromých taxislužeb (veřejnost toto opatření přijala pozitivně, po zhruba rok trvající kampani v médiích, kterou KZSČM zaplatila a ve které vylíčila soukromé taxikáře jako zloděje, kriminálníky a šiřitele nemocí). Dopravnímu podniku jiný zákon ukládal zajišťovat dopravní obslužnost cirka šedesáti malých obcí kolem Multikultopia City a současně mu nedával možnost tuto činnost provozovat se ziskem (tzv. Férová zelená cena pro lidi byla pevně stanovena zákonem v roce 2021 a počítala se z průměrného příjmu, takže kdo vydělával víc, platil za dopravu autobusem víc v rámci programu tzv. „zelené solidarity“) a tak autobus z bydliště p. Cvrčka musel objet ještě sedm malých obcí, ve kterých nastupoval jeden až dva lidé. Proto to tak dlouho trvalo. Pan Cvrček byl zastáncem myšlenky, že délka života je limitovaná, ztráta času je hřích a proto jel autem. Nevýhodou této volby byly vyšší náklady, daně a také to, že mu nějaký uvědomělý občan vytkne nedostatek environmentálního cítění.
Pan Cvrček, resp. jeho spolulidé (slova jako rodina, manželka apod. bylo zákázáno Zákonem o registraci spolulidí z roku 2019) vlastnila dva automobily. Prvním byl deset let starý vůz Volksrenault s motorem 1.2 HTDi biturbo, který se vzhledem k vysoké spotřebě paliva (po městě až 5 litrů nafty na 100km) hodil spíše na delší cesty. Byl také poměrně velký, protože se do něj vešly 4 dospělé osoby. Loni nechal pan Cvrček a jeho spolučlověk přestavět v rámci programu MLU na standard 2.04 instalací posledního upgrade paketu, takže to bylo celkem moderní auto.
Autíčko, kterým se chystal Cvrček vyrazit, bylo trochu jiné. Městský commuter se jmenoval Dualis EG a vyráběla ho společnost, kterou vlastnil výrobce mobilů Nokia. Celková délka vozu byla 3 metry, nabízel místo pro dva pasažéry a zvenčí trochu připomínal stařičký Citroen C1, který ještě jezdil na benzín. Dualis poháněla kombinace dvojice elektromotorů v předních kolech a spalovacího motoru na zemní plyn. Spalovací motor byl dvouválec a výkon 26kW byl přenášen na zadní kola variátorovou převodovkou. Dualisů bylo na trhu více. Dualis EE poháněl elektromotor a 35kW přeplňovaný motorek na líh. Soukromníci vyráběli pololegálně ETBE z odpadu a motor na něj jel dokonce lépe než na oficiální biolíh za tří- až pětinásobnou cenu. Dualis EC fungoval na kombinaci elektřiny a pohonu na stlačený vzduch, přes noc jej bylo nutné nechat nabít a nafoukat. Dualis obvykle stál pěti- až sedminásobek měsíčního platu a vydržel jezdit tři roky, pak se odporoučela baterie a bylo nutné vozítko nechat recyklovat. Jízda hybridem bez baterií pouze na spalovací motor byla zakázána a tím pádem předmětem zájmu ekopolicie.
Na trhu byly i jednosystémové Mobilisy s pouze jedním pohonem. Vlastnictví hybridu však vycházelo výhodněji. Každý občan byl totiž povinen vypracovat každý měsíc pouze šestistránkový e-výkaz o carbon footprintu, který se podobal daňovému přiznání ze starých dob. Podle spotřeby energie se zvyšovala hodnota carbon footprintu a podle této hodnoty se občanu stanovovaly daně (Zákon o rovné exponenciální dani, 2018). Paradoxní přitom bylo, že Mobilis díky jednodušší a lehčí konstrukci potřeboval paliva podstatně méně, ale málokterý občan byl ochoten to takto daleko domýšlet. Když se vzala v úvahu spotřeba energie a surovin spojená s výrobou druhého agregátu a baterií, byla produkce malých hybridů hrubě neekologická. Tato skutečnost byla široce známa, ale také byla veřejným tajemstvím, mezi veřejností kolovaly různé zprávy o celých uzavřených oblastech zpustošených těžbou surovin pro baterie do podoby měsíční krajiny.
Sympatickou vlastností Dualisu bylo, že v případě vybití baterií bylo možno dojet na druhý motor. Nevýhodou pak byla vyšší cena, kterou kromě druhého pohonného agregátu zvyšoval také pokročilý systém řízení trakce a stability. Řízení kroutícího momentu se zase staralo o to, aby se používal ten druh pohonu, který byl za daných provozních podmínek ekonomičtější. Dualis v režimu Eco ujel na baterie kolem 70km, což za předpokladu jeho nočního nabíjení v garáži nebo automatizovaném parking boxu stačilo. V případě, že byl požadován plný výkon, připojoval se druhý motor (většinou za znatelného škubnutí), maximální dosažitelná rychlost pak byla 110km/h.
Pan Cvrček před odchodem z domova navolil na komunikátoru číslo svého parking boxu a zažádal si o vyskladnění auta. Parking box byl něco jako automatický sklad na auta. Zamknul svůj byt na dva bezpečnostní zámky (nezamčení bytu nebo nezabezpečení majetku před zloději bylo podle Zákona o veřejném bezpečí (2015) přestupek, za nějž hrozilo propadnutí zbylé části majetku, proto bylo lepší nechat lupičům v bytě vzkaz v rómštině, aby vypálili státu rybník a ukradli úplně všechno) a vydal se počmáraným a smrdutým výtahem do přízemí.
Zácpy a dopravní potíže byly na denním pořádku (Zákon o plynulosti dopravy z roku 2024 stanovil, že dopravní zácpy jsou povinné a kde nejsou, tam se musí vytvořit, aby lidé byli nuceni používat veřejnou hromadnou dopravu nebo jízdní kolo) a proto v podstatě každé auto mělo integrovaný navigační systém, aby se dalo vůbec přijatelně cestovat. Dualis byl připojen na server, se kterým komunikovaly i další Dualisy a Mobilisy, takže navigační systém věděl, jakou rychlostí se pohybují auta na předpokládané trase a podle toho navrhl nejrychlejší cestu do cíle. Třináct kilometrů se dalo ujet za 45 minut.
Zajímavou vlastností Dualisů a Mobilisů byl queing neboli řetízkování. Pokud si to řidiči přáli, začala se vozítka shlukovat tak, že jela řízena jednoduchým autopilotem pouze pár centimetrů za sebou. Ze střechy se vysunul spoiler, který zčásti vyplnil mezeru mezi vozidly. Snižovala se tak spotřeba paliva a zmenšily se zácpy. Jízda s Dualisem vyžadovala trochu cviku a trpělivosti. Díky malé hmotnosti (650 kg) vozítku rozhodně nechyběla dynamika, ale velké setrvačné hmoty obou elektromotorů vpředu a snaha řídícího systému kombinovat oba pohony měly za následek občasné poškubávání vozítka. Změny trakce vyžadovaly soustavné zásahy stabilizačního systému, takže se jízdní vlastnosti nepředvídatelně měnily. Lepší bylo nechat navigační systém najít nějaký řetěz jedoucí týmž směrem a nechat řízení automatice.
Na třídě Jana Bouchala stála na zastávce NIEMDu paní Vomáčková, kterou pan Cvrček znal z práce. Rekuperačně přibrzdil svůj Dualis s tím, že paní Vomáčkové nabídne odvoz. Takové věci se však musely dělat opatrně, protože vyzvedávání cestujících ze zastávek hromadné dopravy bylo podle Zákona o svobodném cestování (2022) přestupek, za který hrozila vysoká pokuta a někde okolo mohla být kamera nebo donašeč Veřejné informační správy. Cestující totiž pak nezaplatil Férovou zelenou lidovou cenu. Cvrček proto zastavil až za zastávkou, což přestupek nebyl.
Paní Vomáčková konstatovala, že autobus NIEMDu má asi zpoždění. Hovořit o zpoždění veřejně bylo projevem jistého rebelantství, protože státní správa a její spřátelená média neustále vysvětlovaly občanům, že zpoždění, tedy jejich jazykem pozitivní časová disproporce, je normální a dokonce někdy správné. Hovořit o zpoždění se vnímalo jako projev občanské neloajality stejně jako jiné projevy kritiky veřejné správy. Žádný zákon to sice zatím nezakazoval, ale když se takového jednání dopustil například státní úředník, riskoval ztrátu místa. Zhruba 70% produktivní populace pracovalo v místní, regionální nebo centrální správě, existovaly dokonce kluby, restaurace a školy určené pouze pro úředníky, kteří byli vnímáni jako privilegovaná vrstva.
Výhodou Dualisu byla bezesporu malá hmotnost a obratnost. Malá kola byla umístěna v rozích karosérie a fungovala současně jako nárazníky. O malé kolize nebyla nouze a toto řešení přišlo proto celkem vhod. Hranice rozpoznání dopravní nehody byla stanovena na přibližně desetinásobek ceny nejdražšího auta na trhu nebo 100 obětí na životech (Zákon 361/2000 Sb. ve znění novely 511/2032) a tak se žádné nehody nestávaly, když se srazila auta s auty nebo auta s lidmi, bylo to nazýváno dopravní kolizní událost. Díky tomuto nařízení se koalici KSZČM podařilo snížit počet dopravních nehod na nulu. Velkého snížení hmotnosti karosérie bylo dosaženo tím, že skelet vozu tvořil rám z ocelových a hliníkových profilů, na nějž byly upevněny plastové panely. Základ karosérie tvořily dva ocelové nosníky uspořádané úhlopříčně do X, které se elasticky deformovaly a tím nahrazovaly drahá péra a tlumiče. V rámu byly na několika místech provedeny elementy z polyamidu, které při definované síle praskly a tím pohltily nárazovou energii, současně tím bylo auto neopravitelně zničeno, dalo by se říci, že se řízeně rozpadlo. V testu ENCAP získal Dualis 24 hvězdiček, z toho byly dvě škrtnuty pro špatnou ochranu hmyzu a národnostních menšin.
Dualis se šinul ucpanými ulicemi. Některá auta byla potlučená nebo na nich byla poznat výměna svrchních panelů jako následek nehod, tedy dopravních kolizních událostí. Okolo silnice se válely hromady odpadků, protože vyhodit obal od sendviče z auta ven bylo chápáno jako mnohem menší hřích než si zapálit cigaretu. Silnice za mnoho nestála a podvozek malého vozu tlumil nerovnosti jen minimálně. Recyklované plasty, ze kterých byl vyroben interiér, přitom úděsně skřípaly. Ranní chlad pronikal dovnitř do vozu, ale pan Cvrček se zdráhal zatopit, aby tolik nevybíjel baterie a nezvětšoval si jejich nabíjením carbon footprint. Raději se skrčil ve skořepinovém sedadle a zapnul si bundu. Příležitostně pípla jednotka oznamující odečtení poplatku za používání veřejné komunikace.
Cvrček přemýšlel, co chtěla jeho spolujezdkyně naznačit tou průpovídkou o zpoždění. Takové věty se v roce 2038 neříkaly na potkání. Byl to svým způsobem projev důvěry, možná pokus o sblížení. Mohl by v této hře pokračovat a časem svést hovor na témata, která jej zajímala. Například existenci knihy, která byla zakázána v roce 2018 (pro popírání globálního oteplování, Zákon o environmentální odpovědnosti médií) a jmenovala se Modrá, nikoli zelená planeta. Nebo jinou, s názvem Ultimate Resource, která popírala Konečnou zkázu. Jenže zde byly okolnosti, pro které se rozhodl mlčet. Vomáčková mohla být spolupracovníkem VIS nebo mít od VIS štěnici v mobilu, a jeho zájem o nepovolená témata mu mohl přivodit problémy.
Vomáčková přemýšlela, zda má říci ještě něco. Byla členkou ilegální organizace zvané Liberální strana a skutečnost, že se jí Cvrček rozhodl svézt, vypovídala o tom, že jej ještě nezachvátila lhostejnost typická pro 99% obyvatel. Takového člověka mohla jejich organizace upotřebit. Nevěděla však, zda v autě není kamera nebo zda Cvrček nepracuje pro VIS výměnou za odpočet z carbon footprintu nebo jinou hmotnou výhodu. Riziko pokračovat v konverzaci bylo příliš velké.
Dualis pokračoval ke svému cíli. Oba cestující hleděli před sebe, mlčeli a bez zájmu sledovali billboardy kolem rozbité silnice:
Tak vypadala automobilová doprava v roce 2038.
Bude to krásný život.
(6x známkováno, průměr: 1,67 z 5)