Po stopách původu, účelu a významu nejrozšířenější floskule. Snad se dopátráme, o čem to vlastně je.
Nejrozšířenější floskuli v posledních letech není třeba představovat. Každý z nás jistě zaslechl, (v horším případě vyslovil) tvrzení, že „to je o tom“, popř. „o ničem“, nebo dokonce „je to o tom, že to je o tom“, přičemž pak musel dostat spásnou herdu do zad, aby se z té smyčky vůbec dostal.
Pojďme se ale zamyslet nad příčinou rozšířenosti této hrůzy a nebojme se podívat do zrcadla. Po úvaze jsem dospěl k závěru, že důvodem vzniku této floskule je obtížně pojmenovatelná souvislost nejrůznějších jevů ve spojení s jazykovou leností.
Například pokud jsme po letech sledování zpráv dospěli k názoru, že korupce k politice neodmyslitelně patří, pořád ještě nemáme vyhráno. Chybí nám pojmenování souvislosti. Jakým způsobem se korupce k politice váže? Je to dáno systémem, kdy někdo rozhoduje o právech jiných? Nebo je to tím, že voličům korupce nevadí, naopak sami by se nechali uplácet, kdyby k tomu někdo našel důvod, a proto ji u politiků tolerují? Po několika takových otázkách zjistíme, že se obecně známá pravda stane nevyslovitelnou, alespoň v rozsahu několika málo slov, aniž by tím neztratila na přesnosti a univerzální pravdivosti. A vše kvůli té zpropadené souvislosti, kvůli obtížnosti hledání jejího jazykového vyjádření. Mluvčí se tak musí uchýlit ke konstrukci, jež umožňuje vylovit jasné A a jasné B i přesto, že mezi nimi není jasná resp. univerzálně pravdivá souvislost. A tak se řekne, že „politika je o korupci“. A je hotovo.
Opusťme příklad s politikou, v jejímž případě je těžké vůbec mluvit slušně, natož pak jasně definovat souvislosti jevů, což je určeno spíš vědním oborům. Bohužel otomanová floskule se vyskytuje i v případě jevů, jež jsou sice složité, ovšem člověkem poznatelné a mnohokrát zažité. Tak třeba láska. Ta může být o sexu, o toleranci, o důvěře, anebo taky o ničem, jsme-li citově vyprahlí. Nač také souvislost, každý ví, že láska a sex jsou nějakým způsobem a za určitých okolností spojeny a že v souvislosti s tím sexem je potřeba důvěry a někdy i tolerance, zejména zklame-li nás důvěra. Jakou měrou se na konkrétním vztahu podílí ten který jev, se potom táže otázka, o čem ten vztah je. (Přiznám se, že bych na takový dotaz nedokázal odpovědět, stejně tak jako na otázku „Kam se dnes máš?“, popř. „Kolik se dnes cítíš?“)
Jisté je, že otoman slouží jako útočiště pro naše (jazykové) lenošení, což je ostatně jeho historický účel. Žijeme ve světě, kde se soustředíme jen na výsledek, na co nejjednodušší cestu z bodu A do bodu B, a jenž se nám stává stále složitějším k pochopení. Co naplat, že krajina mezi body A a B není příznivá pro stavbu rychlé dálnice, neboť je plná významových útesů, pojmových úskalí, propastí naší neznalosti a širokých líných toků naší jazykové pohotovosti? Je třeba vytvořit virtuální rychlou spojnici, bezdtrátové připojení. A tak nejspíš vznikl otoman. Hulení je vo pohodě a je jedno, jestli pohodu vytváří nebo jestli člověk musí být v pohodě, aby intoxikace marihuanou splnila svůj účel. Hulení a pohoda jsou prostě nějak spojeny a snažit se vyjádřit jak, popř. kdy a jestli vždy, je už moc komplikované.
Některé civilizace věřily, že veškerý vývoj se děje v kruhu. Možná je otoman jakýmsi patníkem označujícím, že se vývoj lidské řeči stáčí do opačné části kruhu jejího vývoje, že se vracíme nazpět. Možná se naši vzdálení potomci budou vyjadřovat pomocí skřeků a posunků, třeba se A přiblíží k B natolik, že tam dohodí pazourkem. Budou se dřít do úmoru v nepohodlí jenom proto, že si jejich prapředek zdříml na otomanu. Strašná a krutá vize.
To by ale nebylo nejhorší, z otomanu totiž samovolně vstalo To, začalo žít vlastním životem a hrozí, že do sebe vše pojme. Jak si jinak vysvětlit tvrzení, že např. „je to hodně o tom, že se musíš učit, abys uspěl u zkoušky“? Zcela jasná je jazyková spojitost mezi učením a zkouškou, ovšem co tam dělá To? Přivlastnilo si zkoušku i učení, nevybíravým způsobem je zhltlo. Je tam zjevně zbytečné, nic neusnadňuje, je to smějící se násobek jednou, vytčený před závorku, jež je jeho žaludkem. Z lenosti jsme si vytvořili Leviathana a ten teď vstal, že nás sežere. Už začal, třeba tady:
„Tak ´sem mu řek´, ať tam pošle někoho jinýho, že mám nahlášenou pauzu.“ „No jasně, vo tom to je.“
V tomto případě už To stihlo pojmout zaměstnání obecně i policejní práci konkrétně. Děje se to všude, jak Nicota v Nekonečném příběhu. Už žádný přívětivý, lenošením vonící otoman, vše sežralo To. Stalo se božským pojmem, rozdělujícím víru svých vyznavačů, kteří se vydali po stezkách nekonečného poznání, o čem To vlastně je, relativismu, připouštějícím, že To je vlastně svým způsobem o všem („je To hodně o tom“ = může to být i o něčem jiném) nebo k autoritativnímu dogmatismu stanovícímu, že „o tom To celý je“. Zástupy zdegenerovaných potomků vstaly ze slaměných rohoží, aby se klaněly otomanu svých předků, Planeta opic před sochou Svobody.
Dejme si na otoman pozor, jinak za chvíli budeme o ničem.
(Zatím nikdo nehlasoval)