Nikdy jem nevěřil, že budu psát podobný článek. Dospěl jsem ale k názoru, že snad jedině tak něčemu pomůžu. Až dočtete zbytek, snad mi dáte za pravdu, že hysterický řev do „gerontoinformačního okýnka“ nebo telefonické vyhrožování spojovatelce, že budu žalovat vousatému pánovi v investigativním televizním pořadu, kýžené zadostiučinění nepřinese.
V jihočeské metropoli, dalo by se možná napsat blbákov bez dálnice a obchvatu města, si kdosi usmyslel, že nejdůležitější, co je ve městě třeba udělat, je nové autobusové nádraží. Ti, co neměli tu čest by měli vědět, že cca. 5 minut z centra města, v těsné blízkosti vlakového nádraží stávala přízemní budova. Budova byla postavená někdy v osmdesátých letech a na rozdíl od vlakováho nádraží nepůsobila zdaleka tak „použitě“. Před budovou byly řady krytých autobusových stání a jízdní řády. Dnes na jeho místě stojí nákupní a dopravní centrum, která nese hrdé jméno „Merkjůry séntr“. 3 patra shoppingu, kafíčka za čtyři pětky, metrosexuálů, moderních a šťastných rodin. Na střechu tohohle zázraku se hypermoderním tunelem soukají Karosy, aby zde vyložily a naložily solvíny z okolních vesnic, kteří v touze po konzumu přijíždějí z okolních vísek.
Musím předeslat, že jsem tenhle chrám několikrát navštívil. Většinou bylo cílem mé cesty parkoviště v podzemí (2 hodiny zdarma) nebo jsem sháněl ve zverimexu něco exkluzivního pro našeho kocoura. Náš domácí zabiják byl i příčinou toho, že poprvé v životě vystoupím až tam, kde se Karosy s nebem setkávají. Zapoměli jsme totiž na chatě něco z jeho majetku a rodiče se nabídli, že to pošlou „po autobusu“. Nějak jsem tušil, že 150km tam a zpátky není zas tak zvrhlá myšlenka, ale nechtěl jsem se zaplést do diskuze o cenách benzínu a zbytečném ježdění.
První pokus s ČSAD Delivery service nevyšel. Chyba byla na naší straně. Měli jsme vědět, že ČSAD Budweis už dávno, v rámci zvyšování kvality, implementovalo fuzzy systém do svých jízdních řádů a 16:05 může někdy znamenat i 15:55. No nic. Pro příště víme, že je třeba přibalit spacák a počítat s malou časovou rezervičkou.
Poučen tímto nezdarem jsem do svatyně komerce a hromadné přepravy dorazil s obrovským předstihem. Sám jsem uznal, že 45 minut je moc a pozval jsem manželku na jedno „stylový kafe“. Prima posezení, hlavně ten výhled – modrá plachta a za ní zbíječka. Ale držel jsem se Cimrmanova výroku „práci mám rád – vydržím se na ni celé hodiny dívat“ a kafe s příchutí stavební sutě jsem si náležitě vychutnal.
Málem bych zapoměl na to nejdůležitější – autobus. Samozřejmě, že jsem postál u okýnka informací, abych se zeptal kam a v kolik přesně bus dorazí. Přesluhující důchodkyně chvilku horlivě klikala a poté mi s naprosotu jistotou sdělila, že „autobus přijede hned tady před vchod k výstupu v 18:25“. Neměl jsem důvod nevěřit. Spoj v Budějovicích končil a tak jsem se postavil někdy v 18:15 k zastávce a čekal. V 18:35 jsem už byl lehce nervózní. Znovu jsem se už však zeptat nešel. Možná i proto, že babka okýnko zabouchla a šla domů postit nějaký napínavý seriál. Informace zkrátka fungují jen do půl sedmé a potom nic. Žádný telefon, žádný terminál. Jenom nástěnka na vnější straně budovy. Supr. Před sedmou jsem se začínal trochu nudit a pátrat po možných příčinách. Jak se ukázalo, řidič zřejmě nedojel k výstupu, ale zastavil u zastávky, ze které měl, již jako úplně jiný spoj, pokračovat. Pak ale musel projet kolem mě (jediný člověk u výstupu) a aspoň po mě mohl ten balíček hodit. No nic. Ráno by měl v opačném pořadí přijet z Prachatic. Vstanu pěkne v 5:45 a udělám si zas výlet. Ráno samozřejmě prachatický řidič nic nevěděl a pokoušel se mě přesvědčit, že to musel být autobus z Vimperka. Zatínám zuby a jdu k informacím. Nevím, jestli tam seděla ta samá křehulka jako včera, vidím totiž rudě a důchodce nerozlišuji. Zeptám se tedy na přepravce a možnost kontaktu. Důchodkyně s optickou myší a LCD mi něčím, co trochu připomíná švabach napíše na kousek papírku číslo do Prachatic, ať si tam zavolám. Prima. Chlapík v Prachaticích pochopil o co jde, řekl, kdo autobus řídil a kdy bude k dostižení a ať si zavolám. Je 8:30. Tak jsem zrovna zavolal. Dispečer mi řekl, kam bus přijede, v kolik a jakou ma SPZ. Držte mi palce!
Nevím, kdo nese vinu, kdo udělal chybu. Jestli to byla senilní důchodkyně na infu, nebo dementní řidič, který si „mazaně“ prodloužil o minutu laškování s hajzlbábou. Můžu ale srovnávat to, co jsem znal ze starého nádraží a co jsem zjistil teď:
1. Informace zavírají asi ve stejnou dobu, ale dneska už číslo na tlf. informace nebo dispečink nenajdete.
2. Časy příjezdů nenajdete nikde a časy odjezdů už nejsou ve vytápěné hale, ale venku ve třetím patře na střeše, kde jsou čísla stanovišť vytištěná písmem o velikosti deset bodů.
3. Dřív možná každý bus taky nezastavil na výstupu, ale aspoň projel kolem. Dneska už ne. Dneska nějaký genius vymyslel tunel, na jehož výjezdu se navíc musí busy křížit a dávat si přednost.
4. Zastávky jsou moderní, hliníkové s displejem. Asi stály fůru peněz. Jenom škoda, že displeje nefungují a stojany tak plní stejnou službu jako ty staré, ocelové
5. Dneska je nádraží poloviční, každý bus musí vyjet do třetího patra (nevim, kolik to je nafty, ale určitě to to palivo ani vzduch nešetří).
Je až s podivem, jak se v čechách dokáže díky „zlatým českým mozkům“ vždycky všechno dojebat. To, co by vyřešilo jedno parkiště tady supluje několikapatrové monstrum za miliardu, kde pod rouškou „služby občanům“ profituje soukromý subjekt ve spolupráci s městem, který získal velice lukrativní komerční prostory poblíž centra a kde každý, kdo chce někam busem, musí nechat povině rvát do hlavy dvě patra komerce. Myslím, že nám teď budete všichni náš „autobusák“ závidět.
(Zatím nikdo nehlasoval)