Klaus junior s velkou pompou přivedl na svět nový politický subjekt. Měl jsem tu možnost sledovat na netu přímý přenos uváděný Markem Vašutem, a pln nadšení jsem online začal vyplňovat registraci na oficiálních stránkách Trikolóry. Pak jsem si ale vzpomněl na dost hořkou záležitost a prohlížeč bez odeslání přihlášky vypnul.
Povím vám příběh z doby, kdy jsem se díky řetězci několika rozhodnutí ocitl v životní situaci, která se obecně nazývá Průser. V tu dobu se široký okruh mých známých rozdělil na tři základní skupiny: Na ty, kteří se mnou nechtěli nic mít, a na ty, kteří chtěli pomoct, ale neměli jak. A pak tu byla třetí množina typu „můžu a pomůžu.“ Tato množina obsahovala jediný prvek. Říkejme mu třeba Standa.
Standa patřil do širšího okruhu mých přátel, a určitě se nedalo říct, že to byl můj „úplně nejvíc největší kamarád.“ Ale byl jediný ze všech, který mi poskytl prostor a čas několika měsíců na vyřešení problému za cenu vlastní osobní nepohody. Tehdy jsem plně pochopil rčení „v nouzi poznáš přítele.“ Když jsem se pak za nějakou dobu ženil, bylo jasné, kdo mi půjde za svědka. Po čase jsem se odstěhoval z rodného města, ale naše přátelství trvalo dál. Setkávali jsme se na společných akcích, jen frekvence setkání pomalu řídla, až zcela ustala. Každý jsme se vydali jinou cestou, to se stává. Navíc se dal Standa na politiku.
Hurá, říkal jsem si, konečně jde do politiky člověk, který se jen tak před někým neohne, který mezi těmi hajzly udělá vítr. O to víc mne mrzely zprávy našich společných známých, kteří tvrdili, že se ze Standy stal pěknej pičus. Bral jsem to jako pomluvu těch, kteří závidí. Vždyť jsme se dál náhodně potkávali, a vždy šlo o setkání dvou lidí, kteří jeden druhého vidí rádi, i když už šlo jen o fráze typu „jak se máš“ a „stav se někdy.“ Potom však Standa přestoupil do první ligy. To už jsme se vlastně nepotkávali. Kromě posledních dvou návštěv mého rodného města. Poprvé jsem si namlouval, že má pan poslanec moc naspěch a jak je zamyšlený, tak mě na ulici přehlédl. Podruhé už bylo jasné, že se mi opravdu vyhýbá. Jeho náhlý přechod na druhou stranu ulice ve chvíli, kdy mne zahlédl, byl trapný pro nás oba. Bylo mi to líto. A pak jsem si uvědomil hrůznost Systému.
Jaká to musí být síla, aby z člověka, který by se rozdal, z člověka rovného a čestného, se stal během pár let sociopat, kterému nestojí kamarádi ani za podání ruky a obyčejný pozdrav? Je
zarážející, kolik příkladů jsem viděl už předtím – lidi, co rozuměli svému oboru, ale ve „vrcholové“ politice vydrželi pár mizerných týdnů, neboť pochopili, že oni Systém nezmění. Systém změní je, což nehodlali dopustit, a proto raději zdrhli z boje. V rámci této logiky je docela dobře možné, že i Miroslav Kalousek byl před vstupem do politiky člověk, se kterým se dalo jít na pivo.
Klaus junior má mé sympatie. Má zajímavý program, přivede úplně nové tváře do politiky, a má dva roky na to, aby mne přesvědčil jít k volbám právě kvůli němu. Ale nezačínalo úplně stejně tak ANO? Nevstupovali do tohoto hnutí obyčejní lidé s přesvědčením, že pohnou zatuchlým rybníkem české politiky, aniž by v průběhu let pochopili, že se stali politickou divizí potravinářského gigantu? Mnozí namítnou, že za Klausem nestojí žádná ekonomická lobby, že jsou to fakt nadšenci, kteří chtějí vyčistit ten Augiášův chlív. Pokud ovšem sledujete politiku déle jak patnáct let, najdete průměrně jednou za pět roků skupinu lidí, kteří se o něco podobného pokusili. Vždy proběhla jedna z variant scénáře: Buď se stali součástí Matrixu, nebo je Matrix rozprášil.
Možná bude mít Trikolóra volební úspěch. Zpočátku určitě, protože nadšení tvoří devadesát procent úspěchu, politiku nevyjímaje. Uvidíme, co se stane, až tito lidé zasednou se šíbry typu Bendy či Pocheho k jednomu stolu a budou se rozhodovat, jak moc se ušpiní. Já u toho rozhodně nebudu, i když jsem možná mohl mít šanci jako jeden z prvních registrovaných sympatizantů dostat se na nějakou tu kandidátku.
Nechtělo by se mi po letech přecházet ulici a vyhýbat se kamarádům.
16.06.2019 Pako
(189x známkováno, průměr: 1,53 z 5)